Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Příběhy na přání

Raději nic neslibuj, pokud nemusíš: pro Narumi

22. října 2011 v 16:11 | Ráďuše
Dílová Povídka na přání pro Narumi. Doufám, že se první dílek bude líbit a tady to je.

Jediné, co jsem si v tuto chvíli přála bylo, abych nikdy neprovedla takovou hloupost, jako před třemi týdny. Kéž by šel vrátit čas, prolétlo mi hlavou a rychle jsem zatočila do postranní chodby. Jediný, na kom mi záleželo teď hodlal změnit směr svého života na zcela jinou dráhu a to možná jen kvůli tomu, jak moc jsem mu ublížila. Prudce jsem rozrazila tmavé dveře ozdobené baroknímy prvky. "Jdu pozdě!"

Just A Story pro: Naruto109

16. října 2011 v 20:15 | Ráďuše
Vlastně ani nevím, jak dlouho mi trvalo než jsem tohle zveřejnila. Asi to už nějakou dobu bude. No co se mnou že? Tak povídka na přání pro Naruto109. Užij si ji-je o pár řádků níž :-P

Po obloze se valila hustá temná oblaka. Každou chvíli se mělo rozpršet a z dálky sem doléhalo dunivé hřmění. Bouřka byla blízko a vedrem rozpálená, pomalu chladnoucí silnice čekala na první mrazivě ledové dešťové kapky. Po obloze projel jasný proud světla a krátce na to se znovu ozvala rachotivá rána, jako by se mračna trhala v půli.

Jsou i věci, které si člověk prostě nevybírá

3. října 2011 v 17:24 | Ráďuše
Konečně jsem se k tomu dohrabala skrze matematiku a všechno to možný, co patří ke škole. Bohužel až po víkendu, kdy jsem vám to slibovala. Nebudu, to raději moc okecávat, stejně by to k ničemu nevedlo a tak tady to je...

Pro Cornelia

Nejméně půl hodiny jsem bez sebemenšího pohnutí seděla na mmírně rozvrzané židli a nepřítomě civěla před sebe. V ruce jsem těsně nad papírem držela tužku s okousaným koncem. Nepřetržitě jsem hypnotizovala pokřivenou podlahu v pokoji, od okna pokrytou kobercem až do poloviny, kde se až ke dveřím rozprostíraly zašlé parkety.
Čekala jsem až mi do hlavy přijde nějaký nápad. Třeba jen sebemenší náznak inspirace, který jsem už od rána postrádala by se mohl objevit. Ale po uplynulém prázdninovém dni by se ani nedalo čekat, že se mé chybějící nápady vrátí, byť jen na malou chvilku.

When I Look At You - Pro Vaja-chan

22. května 2011 v 20:17 | Ráďuše
Název takový proto, že jsem při tom poslouchala Miley Cyrus, asi všichni znáte ne? Docela se to k tomu hodí, tak doufám, že se vám první díl bude líbit.
První díl povídky When I Look at You pro Vaja-chan. Konečně :-)

Psycholožka doporučuje: "Hoďte své myšlenky na papír. Nechte vaši fantazii aby vás naplnila a napište, co vás napadne." Ono se to často velmi lehko říká, ale o to hůř dělá. V mém případě píše.
Tužkou jsem poklepával na okraj linkovaného bloku a usilovně se soustředil, abych něco napsal. Jenomže co? Nemohl jsem si nic vybavit. Vůbec nic mě nenapadalo a ještě ke všemu mě příliš rozptylovaly zvuky z mého okolí.

Prázdniny k nezaplacení 7

24. dubna 2011 v 12:00 | Ráďuše
Tak jsem se rozhodla, že přidám další díl. Vím, že jsem říkala, že teď budu přidávat něco jinýho, ale to bych nebyla já :-D Omlouvám se těm, kterým jsem slíbila povídku, ale tohle je jaksi přednastavené, takže velká omluva, ale nic jiného mi nešlo napsat. Nechtěla jsem to zkazit, takže ještě jednou se omlouvám a tady to je :-D
Málem jsem se sesunula podél zdi rovnou na zem. Ne, ne, ne! V hlavě se mi točilo jedno a to samý slovo. Proč sakra proč! Měla jsem chuť začít křičet. Že já do prkýnka dubovýho nezůstala doma. Musela mě mamka vážně přinutit k něčemu tak drastickýmu, jako je tenhle-zatím k utrpení hodnej-pobyt? "Karin?" Vyjekla jsem pak, když už mi konečně přišly slova na jazyk.
Ten její škleb, co po mně hodila se nedá z paměti vymazat. "No to se podívejme," pronesla a její kamarádka, blonďatá Ino Yamanaka, se na mě otočila se stejným výrazem-škodolibým, znechuceným a pohrdavým-ve tváři. "Vysoký čelo! Jak bylo na záchodech?" Založila si ruce v bok a popošla o krok blíž ke mně.

Pro Mitsuki-V kůži té druhé

30. března 2011 v 22:15 | Ráďuše
Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Kterou chcete slyšet první? Tak dobře, začnu tou špatnou. Právě jsem zjistila, že jsem totálně zapomněla zveřejnit článek=povídku na přání pro Mitsuki, která si o ní napsala snad už před sto lety. Moc mě to mrzí a chtěla bych to hned odčinit. A když říkám hned tak hned. A to je doufám ta dobrá zpráva, že mám pro vás další povídku. Mitsuki, tobě se hrozně moc omlouvám a doufám, že se ti ta povídka bude líbit.

Prázdniny k nezaplacení 6

24. března 2011 v 12:36 | Ráďuše
Další díl je na obzoru-obrazně řečeno. Teď momentálně přímo o pár řádků níž :D Tak ať se vám líbí a hezké čtení.
Když jsem se probrala, následně na to, co se mnou kdosi zatřásl-přesněji s mým ramenem a já se potom otřásla celá vlivem přívalu chladného vzduchu(No nedivte se, dole, vlastně na bezince nebyl žádný sníh a bylo poměrně teplo a moje bunda zůstala i s ostatními věcmi v autobuse.)-byla už tma. Spíš se smrákalo, ale když jsem otevřela oči-alespoň jsem se o to pokoušela, a jak krásně se mi spalo-překvapilo mě, že je tak najednou tma. A o to víc mě překvapilo, kde jsem.

Prázdniny k nezaplacení 5

21. března 2011 v 20:21 | Ráďuše
Pokračování, jak jsem slíbila :D Omluva, že to není tak dlouhé, jako ty díly před tím, ale snad to bude stačit J Ať se další díl líbí a teď už-hezké čtení.

Popravdě, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem otevřela přihrádku před sebou a nahmatala v ní šanon až k prasknutí narvaný… "Jéžiš!" Vyjekla jsem.
"Co se děje?" Mírně cuknul s volantem.
Užasle jsem se dívala na disky založené v šanonu. "Všechny jsou to originály!" Panebože, to jsem opravdu řekla na hlas? Teď to bude znít, jako kdybych snad v životě neviděla nic jiného než na černo vypálené disky.
Pobaveně se zasmál. "No jo?!" Opět předjel další auto.

Prázdniny k nezaplacení 4

13. března 2011 v 22:46 | Ráďuše
To jsem teda zvědavá, co profesorka Tsunade vymyslela. Říkala, že autobus se otočit nemůže, tak že by někdo ze známých, co bydlí poblíž? Hm?
Zvedla jsem hlavu a jak se říká v detektivkách, našpicovala uši-v detektivkách a možná i jinde, no není to fuk? Zdálo se mi to, nebo jsem slyšela brzdící kola a hlučný motor?

Prázdniny k nezaplacení 3

13. března 2011 v 22:45 | Ráďuše
Zrovna jsem poslouchala nové album od Linkin Park "Thousand Suns", když jsem ušlyšela, jako kolem autobusu profrčelo velmi hlučné, zřejmě sportovní-a také s velmi silným motorem-, auto. Úplně jsem se lekla, jak se ozval řev motoru, když auto předjížděla. Sundala jsem si sluchátka a jelikož jsem seděla téměř vepředu, podívala jsem se na silnici před autobusem. Vážně to je sporťák. A taky pořádně nadupanej. Uznale jsem v duchu hvízdla a kochala se pohledem na ferrari jedoucí po silnici před autobusem.
"Mrkej! To je Uchiha!" Zvolal kdosi za mnou a všichni se ihned nahnuli dopředu a by viděli jeho super sportovní "luxusní" ferrari. "Fakt hustý auto!"
"Mi povídej."

Prázdniny k nezaplacení 2

13. března 2011 v 22:40 | Ráďuše
Teď se docela směju, protože, jsem zjistila, že jsem to měla zveřejnit už před týdnem. Ale to bych nebyla já, kdybych na to nezapomněla že? Takže se moc omlouvám. Začetla jsem se přes týden a víkend do dvou knížek a já když se jednou začtu, tak nic jinýho neudělám. Teď momentálně už dočítám druhou knížku půjčenou od kamarádky a musím říct, že Meg Cabot píše vážně skvěle. Snad jsem se od ní něco přiučila xD (Doufám!) Takže teď jsem zvědavá na komentáře. Ať se vám druhý díl líbí :D
Dokud nedorazila před školní budou, byla si jistá, že horší už to být opravdu nemůže. Na zádech měla velkou krosnu naplněnou až k prasknutí svetry, ponožkami, bundami a, no zkrátka teplým oblečením. V ruce se pak ještě táhla s velkým příručním zavazadlem, do kterého si přibalila věci, které pokládala za nezbytné. A nakonec nesměl chybět ani vak s lyžemi a přaskáči. Vždycky chtěla jezdit na sowboardu, ale vzhledem k finanční situaci, co u nich doma převládala už pár dobrých let, od doby, co je opustil její otec, bylo prakticky nemožné pořídit si něco dražšího, jako je například sowboard. Lyže měla po mamince, byly celkem v dobrém stavu jen pár menších škrábanců se sem tam objevilo. Docela živě si dokázala představit, co budou mít ostatní spolužáci s sebou: Luxusní carvingové lyže nebo zbrusu nové prkno a značkové oblečení. Ale to ji netrápilo ani v nejmenším. Byla ráda za to, co měla, i když jí to párkrát přišlo trochu nefér, vůči svojí mamce. "Kdyby nás táta neopustil, nemuseli bychom na tom být takhle špatně." Přemýšlela v duchu. "Dobře, špatně na tom zase nejsme, ale nemáme se zrovna nejlíp." Zauvažovala pak, ale to už dorazila na školní dvůr.

Prázdniny k nezaplacení

1. března 2011 v 16:41 | Ráďuše
Povídka na díly, tetokrát na přání pro Sayuri-chaniik. Rozhodla jsem se napsat něco z období zimních prázdnin, konkrétně z lyžáku. Na lyžák jsme sice tehle rok nejeli, ale řekla jsem si, že nějakou povídku z období zimy. Nevím, za jak dlouho udělám pokračování, ale jestli se vám bude líbit ahlavně tobě Sayuri-chaniik, tak se budu snažit co nejrychleji :D Tak a teď ať už nezdržuji. Hezké čtení ;-D


"Tohle jsou snad ty nejhorší prázdniny v dějiách všech prázdnin. Jedu na lyžařský výcvik se svou třídou - druhý ročník střední školy - do horského střediska někde v..." Na malý moment vzhlédla od počítačového monitoru. Z pod hromady sešitů ledabyle pohozených na stole, vyndala malou modrou brožuru na čtyřikrát přeloženou. "...severním Japonsku. Jmenuje se to tam Kirasakawa. Tedy alespoň tak to píšou na brožurce, co nám dala třídní profesorka, abychom se včas seznámili s informacemi okolo pobytu a tak dále."

Just Me, Me... and You 3

28. února 2011 v 20:39 | Ráďuše
Dnes o něco kratší, ale přeci. Hezké čtení :D

Když mě vezl pryč z města ve svém, zřejmě hodně drahém autě značky Audi Locus Concept, po silnici vedoucí lesem, měla jsem tak trochu strach.
Po dvou kilometrech jsme sjeli na dálnici směr Suna, což je město vzdálené asi třista padesát kilometrů od Konohy.
Pak mi blesklo hlavou, že jsem mamce ani neřekla kam jdu, kdy se vrátím, s kým jdu a proč. Najednou jako by mě někdo udeřil baseballovou pálkou přímo mezi oči. A SAKRA!
"Co se děje?" Zřejmě si všiml mého zvláštního chování i přesto, že byl tak soustředěný na řízení.
Potřásla jsem hlavou. "To nic." Nechtěla jsem kazit večer, který by možná mohl být jedním z nejlepších v mém životě a usmála se.

Just Me, Me... and You 2

27. října 2010 v 21:27 | Ráďuše
Přidávám opět později, protože včera bylo trochu rušno. XD Takže další díl je na světě. Je o hodně kratší než ten první díl, ale ten další bude určitě delší. Slibuju. Nevím, kde jsem v tom wordu přestala psát, takže jsem raději zkopírovala ještě kousek navíc. No to je jedno. Přeju hezké čtení.

Just Me, Me... and You

19. října 2010 v 16:51 | Ráďuše
Předem omluva za to, že nic nepíšu, ale musela jsem si nutně přečíst další knížku, protože mi došly nápady, jak formulovat věty do článku a tak dál. Předem omluva za to, že jsem tenhle příběh nedokončila, druhá část bude hned, jak se k tomu dohrabu. Předem omluva, že na počítači nemůžu být trochu dýl, takže se to má asi takhle, že další díl CPFK a ostatní plus tohle čekejte na konci týdne. Ještě si to musím vyžehlit v matematice.
A v poslední řadě děkuju, že ste byly schopný to se mnou vydržet. Díky všem, který si čtou můj blog.
A teď už k článku.
Hezké čtení... XD


Taky vám někdy, když prší, připadá svět skutečnější, než je? No řekněte! Nevnímáte pak všechny okolní věci jinak? Mnohem silněji než kdy dřív? Necítíte se, když stojíte pod zataženou oblohou a hledíte na těžká mračna, jak putují po obloze a najednou, jako by je někdo roztrhal a na vás pomalu a se stále větší intenzitou dopadá spousta kapek, jako kdyby se ukázala ta pravá podoba světa? Tmavý, šedý. Každý před deštěm utíká a snaží se, si čímkoliv, co má po ruce, zakrýt hlavu. Ale já ne. Déšť mi nevadí. Mám ráda, když mi po kůži stékají chladné potůčky vody a oblečení na mě přilne, jako kdyby se do mě chtělo vpít. Zbožňuji, když se mi rozpuštěné vlasy přilepí k obličeji a po tenkých pramínkách po nich stéká voda.
Když déšť ustane a na ulicích to začíná znovu ožívat, cítím, jak na mě pomalu těžkne oblečení a dává se do mě zima.
A přesně na takový déšť jsem čekala…
Stála jsem uprostřed náměstí a sledovala černá mračna nade mnou, jak se valí po obloze. Každou chvílí mělo pršet a já se nemohla dočkat až spadne první kapka a ochladí mou rozpálenou kůži. A najednou... . "Konečně." Zašeptala jsem si tiše pro sebe.
Musí vám to připadat asi zvláštní, že se nechám takhle promáčet až na kůži, ale mě to nevadí. Naopak, mám to ráda.
Kolem mě kdosi proběhl a jen koutkem oka jsem zahlédla, jak si klepal na čelo, přičemž si zamumlal cosi pod svůj hustý knír. Znělo to jako: "Holka jedna bláznivá."
Za chvíli z toho byl takový liják, že na náměstí nebyla ani noha.
S obličejem namířeným k obloze a zavřenýma očima, jsem si užívala každé chladné kapky, která na mě zlehka dopadla. Když v tom najednou déšť ustal. Bylo to zvláštní, jelikož jsem déšť stále slyšela, jak hlasitě bubnuje do střech domů a dlážděné podlahy na náměstí.
Otevřela jsem oči a k mému překvapení jsem hleděla přímo do černé, zlehka průhledné plachty deštníku.
"Není moc dobrý nápad, postávat takhle v dešti. Mohla bys nastydnout." Ozval se mi kdosi za zády a já si konečně uvědomila, že někdo zřejmě drží onen deštník, který mi brání v úplném promoknutí až na kost. Pomalu jsem se otočila a upřela svůj zrak do jeho pobaveného obličeje.
"Ach to snad ne, co ten tady může chtít?" Pomyslela jsem si.
"Mám ráda déšť." Ohradila jsem se. "Navíc z obyčejného deště se nedá jen tak nastydnout."
Jeden koutek úst mu vyletěl nahoru. "A evidentně si to užíváš na vlastní kůži." Zasmál se a zakroutil hlavou.

Don´t Cry Baby - Pro Hinatusku

31. března 2010 v 20:55 | RJblogis
Trvalo mi to sice pár světelnejch let, ale je to tady, tak doufám, že to alespoň bude stát za to. No já radši píšu ať to stihnu. Tak si počti.

Možná to byla posedlost, možná jen touha, co ji k tomu vedla. Možná, že... i něco jiného? Každopádně to udělala. Ale teď věděla, že to byla hloupost. Ta největší hloupost, jakou kdy mohla udělat. Byli kamarádi, všechno bylo tak krásné a ona to teď zkazí tím dopisem, který mu nechala ležet na lavici. Do očí s mu to bála říct a teď si za ten posměch od každého na koho se jen podívá může jen a jen sama.

Pro Akineko-Chan za SB - Crazy Valentine´s Day

1. března 2010 v 22:53 | RJblogis
A tady je ta slibovaná povídka na pár Sasuke a Sakura XD Užij si to.

Pro Punky - Příběh s názvem: Bad Romance

4. ledna 2010 v 23:56 | RJblogis
"Jen počkejte výsosti. Počkejte až vás chytím, to si odskáčete." Hulákal obtloustlý kuchař, který sotva popadal dech.
Zahla za roh a než vyběhla do zahrady, stihla přes rameno zakřičet: "Tak možná až někdy jindy Toshi." a se smíchem zmizela v ovocném sadu. Přeběhla skrze celou zahradu až na samý začátek lesa.
Zády se opřela o kmen stromu a zprudka oddechovala.
Nosem nasála vůni svěžího letního dne. "Ach, dnes je tak krásně." Vzdychla si a krátce na to se rozesmála.

Prosím věř mi...- Pro Nana-chan za Spřátelení Blogů

16. prosince 2009 v 14:24 | RJblogis
Slíbená povídka a snad se bude líbit. Jsem trochu víc nemocná, tak se může stát, že to bude tak trochu popletené. No nevím a hlavně coments please.


"Hranolky!" Cinkla jsem do zvonku u okýnka a vyndala na pult neuvěřitelně mastné hranolky. Fuj nechápu, jak tohle může někdo jíst. Oklepala jsem se a podala tác nějakému blonďákovi. Zářivě se na mě usmál a odkráčel ke své partě sedící v rohu restaurace.
Zůstala jsem stát a pozorovala je, jak se vesele baví. Také bych se chtěla bavit, jako oni, ale nemůžu. Místo toho abych byla po večerech s kamarády, které ani nemám, prodávám tyhle neuvěřitelně mastné hranolky a hamburgery v restauraci jménem BigBurger, wow, jak originální, že?
 
 

Reklama