Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Krátké na části

Šibenice 1/2

11. ledna 2014 v 10:58 | Ráďuše
Malá povídka, kteruou jsem napsala asi tak v jednu v noci, krátce potom, co jsem dočetla Bibli. No rozhodně to neodpovídá Bibli ani trochu řekla bych, ale zkuste okomntovat sami :)

Až mě povedou, budu se snažit utéci? Až přijde poslední závan života, letmé objetí, budu litovat? Tužkou tu teď čmářu do papírů. To jediné, co po sobě zanechám, budou právě a pouze tyto listy a hromady pomuchlaných vzpomínek. Jak se jen stalo, kdo dopustil, aby má duše zhynula tak bídně. Ve své vlastní hořkosti nad sebou samotnou jsem plakala. Bolelo mě u srdce a cítila jsem se poničená a zrazená, jelikož mě chtěli zatratit a vzít mi to, co mi jediné zbývalo. Můj život, docela ubohý a prázdný.
V zámku zachrastil klíč. Polekala jsem se. Už je čas, přišli sem, pro mě si přišli. To je můj konec, konec všeho. Rychle jsem poskládala všechny papíry a nasoukala je do úzké skuliny ve stěně. Jen tak se tam vešly, docela natěsno. Polekaně jsem se schoulila do tmavého koutku za dřevěnou lavicí a hrála s ním hru, kdy jen mě najde. Světla tu bylo málo, ale dost na to, že zdravý zrak dokázal při troše soustředění kontrolovat písmo v papíře i objevit choulící se a třesoucí se život v koutě.

Někědo tam nahoře 2/2

26. listopadu 2012 v 22:38 | Ráďuše
Druhá část, tak si ji přečtěte a zkuste mi tu nechat komentář :D

Zkoušela jsem to, opravdu, nemyslet na něj, nemyslet, jaké by to bylo slyšet ho, znovu a znovu, znovu a znovu. Netroufla jsem si říct cokoli, nic, nemohla jsem. Pak mě jeho ruce vyzvaly k pohybu. "Tanec?" Zašeptal a moje ruce se za ním automaticky natahovaly. Hudba pomalu utichla a než mi došlo, že jsme venku, že kráčíme po cestě plné štěrku a jemného prachu, už bylo pozdě. Omámeně jsem šla za ním. Kolem byla tma, nic jsem neviděla, jen to, co osvětloval Měsíc, za to on viděl dobře, sebejistě mě vedl po cestě, netušila jsem kam. Nemohla jsem říct, že bych byla vyděšená, protože jsem nebyla, pocit, co mnou cloumal rozhodně nebyl strach.

Někdo tam nahoře 1/2

24. listopadu 2012 v 20:43 | Ráďuše
Něco jsem vymyslela. Přečtě te si to :D


Nebyla jsem si jistá, jestli mě jen klame zrak, nebo se přede mnou skutečně zjevilo mé svědomí? Ale jedním jsem si přeci jen jistá byla, že to co mě obklopovalo byl jisto jistě svět...

Vzhlédla jsem do jeho úžasných, vždy upřímných a laskavých očí. Dnes se na mě ale neusmívaly, jako kdykoliv před tím, zlobily se. Zúžené do tenkých škvírek, které mě teď propalovaly nedůvěřivým pohledem, zkoumaly mou zoufalou tvář. Téměř jsem věřila, že je to všechno jen nějaké nedorozumnění, ale on se doopravdy zlobil. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla. Tak, tak rozzuřeného a děsivě chladného, jeho oči teď připomínaly spíš led než klidnou vodu.
"Nemůžu uvěřit, že i po tom, co jsem ti řekl, ať ji necháš na pokoji, se pořád vracíš a vtíráš do našeho života." Znovu kmitl očima na mě a zpátky na něj. "Myslel jsem, že minule jsem to řekl dost jasně: Nech ji na pokoji! Co na tom kruci nechápeš!"
 
 

Reklama