Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Kraťasy

Dýmový opar

17. září 2015 v 10:42 | Ráďuše
Pidi povídka na téma cigareta. Spíš takový obrázek, než povídka a k tomu krátká báseň s názvem "Dým".

Cigaretu drží jako někdo, kdo ji předtím nikdy v životě nedržel. Vypadá možná trochu groteskně a dokonce mi přijde, že snad i docela zuboženě. Kolem ní, jako by svět byl malý a šedý. Možná se mi to zdá kvůli vznášejícímu se dýmu kolem ní. Rotřesenou rukou vkládá na krátkou chvíli cigaretu mezi svraštělé rty, aby mohla do svých křehkých plic vtáhnout notnou dávku nikotinu, tabáku a zbytkové neviditelné hmoty. Kouř se mi valí k nosu.
Na zastávce tramvaje číslo osmnáct zjevně nikdo nevyhledává společnost klidného postávání pasivních kuřáků. Všude kolem je slyšet je vdechování a vydechování dýmu, možná, když pozrně poslouchám, i praskání hořícího tabáku. Všichni tiše solidarizují s dehtovým oparem, který se pomalu a nenápadně vsakuje mezi vlákna našeho oblečení a tiše se vkrádá do našich plic.

Zvolna stoupá,
ve větru se vlní
ta rozplývavá dáma.
Na úsměv není skoupá,
všem lidem klidně kyne dlaní.
Plíce dehtem se plní.

Inspirováno Prahou. Doufám, že se líbilo.

Němý film - Píseň prasklého zvonu

20. února 2015 v 12:00 | Ráďuše
Další kousek mé práce. Scénář k němému filmu, ve kterém fyzické postavy lidí dostávají některé vlatsnosti zvířat. Destrukce společnosti a naprosté převrácení směru lidského způsobu života. V závorce jsou detailní záběry a činnost postav, kurzívou zvuky. Komentujte, ptejte se, kdokoli, cokoli :) Ať se čte dobře.

POSTAVY

ČERVENKA: Červenka je muž oblečený do šedomodrého fraku. Frak má úplně děravý a otrhaný. Na hlavě má jasně červený klobouk a kolem krku stejně červenou kravatu. Své pocity a nálady dává najevo prostřednictvím pohybu klobouku a taháním se za kravatu. Když má strach zatahá se za kravatu a stáhne její uzel blíže ke krku. Když je zvědavý posune klobouk z čela. Když neví, co dělat, tahá se za kravatu a zároveň se škrábe navrchu klobouku. Červenka je bosý.
HOLUB: Holub je muž v barevném lesklém saku. Je přítelem červenky. Každých pět minut zvedne ruce nad hlavu a mává jimi zhruba po dobu deseti vteřin. Holub má kolíbavou chůzi. Holub je bosý.
ŠKRPÁL: Ušmudlaný, hnědý kdosi. Je děravý. Sedí na lavici a nehýbe se. Vyplazuje na každého jazyk. Škrpál se s Červenkou a Holubem nezná. Škrpál je pro ně někdo nový.

Stagnace

18. února 2015 v 10:31 | Ráďuše
Je to skoro neuvěřitené, ale rok jsem na tento malý zapdlý blog, přiznám se, docela prděla. Dost se diví, že jsemodhodlaná v tom pokračovat, ale co bych neudělala pro podpoření vlatsního kreativního kanálu. Nějak to oživit musím, nemůžu to nechat jen tak stát. A tak vám sem přidávám povídku s názvem stagnace, což je docela situaci odpovídající kousek. Díky všem, kdo sem dorazíte a těm, kteří zanechají komentář :)

Je poledne. Parno, horko, prach se zvedá a víří ve vzduchu, rozdmýchávají ho lidské kroky. Smog proplouvá štrůdlem aut na hlavní třídě. Vítr ani nezafouká. Jako každé poledne sedím v kavárně na rohu hlavní třídy a čtyřicáté osmé. Je to rušné místo, není tu slyšet vlastních myšlenek. Pozvednu hrnek s horkou kávou ke rtům. Sotva se jich dotkne tmavá, silně vonící tekutina, zastavím se. Můj pohyb je čímsi omezen, postrádá trajektorii, jako by vyprchal. Pohnu tedy rty dopředu, dotýkám se kávy, ale cítím, že není horká, její teplo se vytratilo. Odtáhnu se, upustím hrnek, nerozlije se. Visí ve vzduchu, pevně a nehnutě.
Rozostřím pohled na hrnek, zaujme mě něco jiného. Všechno, a všichni kolem jsou zamrzlí. Mohu se hýbat. Vstávám od stolu trochu nemotorně, židle nejde odsunout, je pevně přilepena k zemi. Ústa mám v úžasu i v úleku - ale ne ve strachu či ve zmatení - pootevřená a dýchám vzduch, který nemá žádné teplo, neproudí a když ho vdechnu nosem, nemá svou typickou vůni s příměsí smogu. Mám pocit, že se dusím prázdnem.

Před očima tma

26. března 2014 v 9:33 | Ráďuše
Rozhodla jsem se, že budu na sebe hodná a udělám pro sebe a blog zase něco, co by nám prospělo. Napsala jsem povídku. Nečekané. Za chyby se omlouvám, doufám, že jich tam moc není. Každopádně si to užijte, protože vám to věnuji. Vám, těm, co sem ještě chodíte :)


V tý velký bílý chodbě bylo tolik lidí, že jsem si připadala, jako tísnící se sardinka v plechovce. Naproti mně seděl chrchlající chlápek, kterej byl příšerně rudej v obličeji. Vypadal asi jako humr na talíři. No vážně, jako by se měl každou chvíli udusit. Sakra, to ho nemůže někdo poklepat po zádech, nebo něco? Asi zápal plic, vydedukovala jsem si pro sebe. Hned vedle něj čekala ženská ve středním věku asi na to, až jí udělaj kontrolní rentgen, nebo sundaj sádru. Když jsem se tak dívala, došlo mi, že všichni okolo maj nějaký viditelný problémy se zdravím, kdežto já? Já tu seděla, bloumala kolem a čekala na bůh ví co. Přemýšlela jsem, co tu vůbec dělám.
"Vážně, není ti nic?" docela jasně si vybavuju sestřin ustaranej obličej, jak se nade mnou sklání. "Jsem naprosto v pořádku, neměj péči, asi jsem jen..." chvilku mi zabralo, než jsem byla schopná si úplně stoupnout, "Rychle vstala." zašklebila jsem se na ni s domněnkou, že se jedná o úsměv. Ani nevím, jak jsem se octla na zemi. V jednu chvíli stojím s hrnkem kafe v ruce a najednou jsem na zemi a slyším sestru, jak na mě vyděšeně volá. O pár dní později mě poslala na vyšetření do nemocnice-z donucení, podotýkám-a dneska jsem se stavila pro konečnou dedukci od lidí s nespočtem titulů před jménem. Bájo...

Parafráze - Osamělá bota

8. března 2014 v 11:44 | Ráďuše
Pro vás tu mám jednu povídku, kterou jsem napsala v rámci zadání na hodinu. je to parafráze na pohádku, tak schválně, kdo pozná, co je to zač :) Přeju pěkné čtení a názory jako vždy, kladné i záporné, přijímám na konci článku v komentářích.

Žila byla, jedna bílá, prostořeká chuděra. Jméno měla podle toho, co sama nejlíp uměla. Sic uměla mýt a dřít, ale kvůli matce svojí, která svůj vztek neukojí, nemohla šťastný člověk být.
A tak teda povím vám, jak nejlíp umím sám, jak tahle malá chuděra ke svýmu jménu dospěla. Byla malá, ušmudlaná, vlasy všude trčely, a sestry s matkou načuřenou od rána do ní hučely. V otrhaných šatičkách od rána do večera smejčila, zatímco ta matka saň pořád jenom skučela. "Koště sem a koště tam, že já se klidu načekám. Od rána dřu a všechno jak chce udělám, na půdě a na dvoře, po domě i v komoře já stále jenom zametám."

Strach měkkých chomáčků

23. února 2014 v 0:03 | Ráďuše
Přes víkend jsem dostala nápad na to, jak vytvořit parodickou povídku na hodinu. Nevím, jestli jsem to úplně trefila, každopádně jsem se snažila a snad to nedopadlo tak nedbale, jak to možná vypadá. Každopádně vás prosím o pomoc prostřednictvím komentářů dole. Napište mi, jestli se povídka dá použít jako parodie na pohádkový žánr a nebojte se mi vnutit i váš názor :) Budu ráda, když se mi ozvete.

Byla to malá stvoření, která žila na jedné straně velkého šedého hada, po kterém se čas od času řítily velké zubaté bestie. Bestie někdy jen uháněly a někdy cválaly, ale stále to byly po zuby ozbrojené nebezpečné živly. Ta malá stvoření se bála překročit velkého hada, aby jejich drobná tělíčka neskočila ve chřtánu, nebo pod dusotem kopyt bestií, kterých se báli jako ničeho na světě.

Horko

2. listopadu 2013 v 16:49 | Ráďuše
Napadlo mě, že toho neobvyklého stylo nemám dost, tak jsem něco vyzkoušela :) Snad se vám bude líbit i tahle, z mé noé dílny. Užijte si ji..



Ulice jsou úplně prázdné. Nikde ani noha a všude ticho. Jen občas zaslechneme, jak voda tryská ze zahradních hadic a pozvolna dopadá na trávník. Ve městě panuje příšerné horko, střechy všech domů jsou rozpálené tak, že na ně ani ta nejodvážnější kočka nestoupne. Sem tam můžeme vidět otisk pneumatik v rozměklém asfaltu, který se jeví, jako by se vařil. Chodníky obyčejně rušné hlavní třídy jsou nyní prázdné a osamělé, dlažební kostky jsou vydány na pospas horku, jako cokoli živého, či neživého v okolí. Je horko.
Potom, co si prohlédneme tiché město, zamíříme kousek na jih. Koupaliště je ale také prázdné. Od centra jsme teď příliš daleko, ale i přesto zaslechneme slabounké klapání. Klap, klap, klap... Obracíme náš pohled opět na hlavní třídu. Ta je stále prázdná, ale klapání neustává, naopak, je stále silnější. Na obzoru před námi se pomalu začíná rýsovat silueta a zjišťujeme, že klapání vychází ze směru, odkud přichází nám neznámá postava. Klapání, které slyšíme, vydávají dámské boty na velmi vysokém podpatku, patří postavě, která k nám přichází stále stejným pomalým krokem, jenž se z dálky nejeví tak ladným, jako z blízka. Je to kočičí chůze, při níž slečna, nebo dáma-stále nevíme o koho se jedná-vznešeně předkládá nohu před nohu, vypadá to, že jde po rovné čáře, kterou ale nevidíme.

Ztracený prachy

13. října 2013 v 22:32 | Ráďuše
Zdravím vás, co se sem občas zastavíte podívat.
V nové škole je to moc fajn, celou dobu dějepis, agličtina a psaní :D Zrovna teď píšu na hodinu povídku na titul záhada. Pokaždé dostaneme zadané téma od profesora a na to píšeme, co chceme. A proto jsem se rozhodla vám ukázat jednu z těch, co jsem už přednesla :D
Tady je:


Abych ty grázly dostal na kolena a donutil je platit, nejdřív jsem je musel zmáčknout. Pěkně je zahnat do kouta a vyklepat z nich všechno do posledního pěťáku. Dlužili mi rovný dva tácy. Dva tácy za mý zboží. Pěkně tučnej balík, kterej sem neviděl vod tý doby, co se ty jejich špinavý pracky dotkli toho, co bylo mý. Mezi náma, nikdy to nefungovalo úplně éňo-ňůňo, ale svý prachy jsem přeci jen po nějaký době dostal, jenže tyhle parchanti se rozhodli brát si "for free". Kdyby vod cizích, ale vode mě? Tak to si ty podělaný kreténi vybrali špatnýho dealera. Vopravdu moc špatnej nápad, dělat si ze mě takovou prdel.

Balada pro Blázna

7. dubna 2013 v 22:09 | Ráďuše
"S holýma rukama, objíma kolena,
houpá se kolíbá,
zepředu, dozadu.
S holýma rukama, duše odřená,
sama se zulíbá,
tam v rajskou zahradu
S holýma rukama, o sny obraná,
už zase povídá,
bláznovu baladu."
Tabule ze skla propustila jen tolik světla, co jí mlžný opar, co na ní utkvěl, dovoloval. Byl to ale lakomý opar, skoro žádné světlo nenechal proklouznout, sám si ho syslil na neurčito a v místnosti byla skoro tma. Jen pouhé pološero. Kdokoli by sem vkročil, pomyslel by si: "Vždyť tu není vidět, pomalu ani na krok.", ale pranic by s tím nezmohli, vždyť tu chybělo světlo. Žádná svíce ani lampa, a to protivné mlhavo nepustilo skoro ani paprsek světla dovnitř. Naštěstí, nebylo tu nic o co by člověk pohledem zavadil. Místnost byla prázdná, stěny holé, jen samá prasklina, a podlaha děravá, že by kdosi neopatrný rázem zakopl. A tak snad i dobře, že tu světla nebylo, kdo by stál o takový pohled plný děr a prasklin.
Ba ne, tam vzadu, v tom rohu, přeci se tam něco choulilo. Docela jistě se tam něco schovávalo. Může dlouho trvat, než by si oči přivykly tmě, ale nakonec bylo zcela jasné, že se v rohu krčila malá hubená postava. V douhé noční košili seděla na zemi a zády se opírala o studenou stěnu, objímajíc přitom svá kolena, na kterých spočívala hlava plná dlouhých plavých vlasů, útlá ženská postava.
Pomalu se houpala do rytmu balady, jež si zpívala a na nic jen ni myslela. Tóny jí přes ústa samy klouzaly a v prostoru zdánlivé nicoty tvořily ozvěnu. O čem to zpívala? Nepamatovala se. Příběh, který se zdál tak povědomý. Jí samotné tak známý, zdánlivě pravdivý. Zasmušilou melodii opakujíc stále dokola znala odnepaměti, však jí samé byla neznámá. Ptát se bylo zbytečné, tak marné. Sama nevěděla a na příběh, jež zpívala, dávno zapomněla. A tak dál zpívala, baladu pochmurnou, o sobě samé...

Ze sbírky... To, co mě napadlo, v zápisech mého "deníku", malého sešitu v kožené vazbě, jemuž směle říkám "Nasraníček".
Balada pro blázna, smyšlená zcela vlastní "myšlenkou", snad v ní najdete, co se zdá být zvláštní pro vás samotné.
Děkuji za každé čtení Baladě věnované :)

Měsíční krajina

5. ledna 2013 v 23:31 | Ráďuše
Ve snu by tě nenapadlo, co napadlo mě. Jiní by tomu říkali noční můra, ale já tomu říkám spíš pravda.
Náhle jsem zjistila, že ty dveře, za kterými se schováváš nechal spravit člověk tobě tak blízký, možná ho znáš. Asi už víš, jak to bylo, když jsi ráno otevřel dveře a našel svůj svět prázdný. Ne? Napovím ti, to ty, ty sám jsi se schoval před vším, čeho si se vzdal a co jsi odmítl.
Napadlo mě, kde jsi? I přesto, že tě vidím, mám pocit, že jsi jinde, někde, kam já nemůžu. Tvůj nic neříkající výraz vypovídá jen o tom, že tam, kde jsi, já nepatřím. Úpěnlivě tě volám, křičím, skoro mi to až drásá hruď, jak silné to volání je, ale jen stále probodáváš vzduch, který zdá se stále petří k tvému bytí, ale tvé oči nic nevidí. "Proč?" ptám se tě, ale odpověď se ztratila, někde tam, kde nebyla a nebude.
Před tím, než se ti vše rozplynulo, jako horký letní vzduch za chladného večera, jsem naposledy viděla tvůj úsměv. Byl plný té radosti a plnosti, která mi tak chybí. Pak už nebylo nic, a ty jako bys zmizel. Pak přišla a tys jí dovolil, aby mi tě vzala. Aby tě odvedla tam, kde jsi a z tebe zbyla jen prázdná schránka. Má sestra, vzala si, co bylo pro mě drahé.
Ona bere a já dávám.
Na chvíli mám pocit, že mě slyšíš, ale to se jen mýlím, jen mě šálí zrak, že snad vidím tvůj úsměv, jak hluboce jsem sem se mýlila.
A byla tu znovu. Ne však, aby tě přivedla, ale proto, aby se vysmála mému vlastnímu úsudku. Aby mi dala vzpomenou, kdo jsem a kdo je ona. Jaký je mezi námi vlastně rozdíl? Já dávám a ona bere. Tak jako mi vzala tebe, vezme si i spoustu další, až mě z toho bolí srdce, to srdce, které jí tak neúprosně křití touhou brát.
Já dávám, ona bere.
Jednou, i když to je možná v mých myšlenkách jen pohým snem, jak by řekli ostatní-noční můrou, tě přivedu zpět. Ale to, že se tě přivedu je pro ně mnohem děsivější, nežli by jsi zůstal tam, kde jsi. Kdo ví, co svět čeká, já má ale osdu jistý. Tak jistý, že až nebude z čeho dávat, nebude ani z čeho brát- A já pak konečně, i se svou sestrou zmizím a svět zůstane pustý a opuštěný, tak jako ty jsi zůstal.
Pak už se nikdo nebude ptát, nikdo nebude chtít vědět, co bude dál, protože dál, dál nic nebude. Nebude už co dávat a ani z čeho brát.
Tak jako tys zmizel, zmizí i ostatní. Tak jako ty jsi se ztratil, zmizí i ostatní. Tak i čas se ztratí, nebude mít význam. A my dvě se budeme bezcílně potulovat, až se ztratíme navzájem, jedna druhé a samy sobě. A pak, pak si tě možná najdu. Pak tě konečně vrátím zpět.

Trochu jsem si zapolemizovala. Zachtělo se mi napsat něco na přemýšlení, takový dá se říci, metaforický úryvek. Krátké a podle toho, jak to kdo pochopí výstižné. To mě zajímá, jak jste to pochopili, spíš, co si myslíte, že by to mohlo být. Zkuste mi do komentářů napsat, co si myslíte :) Správná odpověď dostane jedenu povídku-kraťas na přání!

Padá hvězda, přej si něco

3. ledna 2013 v 11:16 | Ráďuše
Jednou v zimě, to jsem byla ještě docela malá, jsem se koukala zpoza velkého vitrážovaného skla na noční oblohu, když v tom se přes ní přehnala zářivá šmouha-byla to hvězda. Obloukem rychle zmizela za obzorem a já si na poslední chvíli přála, že až budu velká, chci být tak moc chytrá, jako nikdo na světě...

No to byl ale nápad. Říkám si teď v duchu, když sedím před skleněnou tabulí toho do posledního detailu stejného okna, jako tenkrát v noci. Dívám se na potemnělé nebe a doufám, že spadne další hvězda, to abych si mohla přát něco jiného. Ale dnes nemám takové štěstí, nebe je zatažené a k pěkné vánoční atmosféře přispívá snad jen to, že sněží, jinak je mi dnes celkem mizerně. Už ani nevím, kdy naposledy jsem měla tak pochmurné myšlení, jako dnes. Něco mi říká, že bych toho měla nechat, vždyť jsou Vánoce. Ten jediný den v roce, kdy mizí veškeré starosti a rodiny si spolu užívají klidný vánoční večer. Jenže já z několika důvodů nedokážu být šťastná. Prvním je to, že se mi už zase zaběhla kočka-vím, že se pořád někde toulá a pak se vrátí, jenže se neukázala už celý týden, takže začínám mít pomalu strach, že ji už nikdy neuvidím. Druhý je ten, že je mamka na štědrý den v nemocnici, protože pracuje-má noční. A do třetice všeho nejhoršího příspíva ten fakt, že jsem ztratila poslední boty na ven, co jsem měla. No ztratila, to není tak úplně přesné slovo, někdo mi je schoval-lépe řečeno. Ne že by se mi to stávalo často tohle ztrácení bot-ale co se uklidňuji, jistě že stává.

Chyby

27. listopadu 2012 v 22:32 | Ráďuše
Na čase přidat nějakej kraťas na části. Další části v nedohlednu :D Užijte si to. Kratší už to být nemůže.

1-kocovina, jakou jste nezažili
Věř, že kdybych chtěla, už tu dávno nejsi. Nestál bys na baru s tou přeslazenou blonďatou nánou, co na tebe dělá oči zpoza dlouhých umělých řas. Nepopíjel bys teď skotskou s ledem z nízké sklenky a neměl bys teď na tváři blažený úsměv nad svým vlastním triumfem, jak skvěle jsi náš rozchod zvádnul. Mám pro tebe novinku, nejsi sám, kdo se teď samolibě šklebí a raduje se z vlastního triumfu...
Nebylo pro mě zase tak moc těžké pochopit, že bys raději někoho jiného-dokonalost mě jaksi opomenula-ale co jsem nedokázala, bylo dívat se, jak se nenuceně usmíváš, ladně se pohybuješ, vnímáš absolutně všechno, co ti to ztělesnění plastiky naproti tobě povídá, a se zájmem pozoruješ, jak si tvá společnice odhazuje vlasy na záda, nebo si je natáčí na prst. Bylo mi z toho zle.

Hlad

14. listopadu 2012 v 18:50 | Ráďuše
Povídka věnovaná těm, co se sem náhodně dostanou, aniž by jim k tomu byl dán nějaký zvláštní "podnět", ať vás znám nebo neznám, je mi to jedno, tady má te věnování a poperte se s tím, jak chcete...

Hodiny a hodiny bloudil po lesích, jako přízrak. Téměř nepřemýšlel, v hlavě mu blikala jen jediná věc-hlad. Dlouhými pařáty se zarýval do kůry stromů, za které se ukrýval a jantarově žlutýva očima pročesával les. Ani šustnutí, ani jediná známka toho, že by les kdokoliv obýval. Z hrdla se mu vydralo zachroptění, značící jeho nekonečný hlad, zuřil.

Konec v čase

1. listopadu 2012 v 17:59 | Ráďuše
Povídka na přemýšlení, de facto přesně to, co ze mě najednou vypadlo. Tak trochu k Halloweenu, takže ta. Krátká, ale i přes to doufám, že se někomu bude líbit...

Jmenuji se…
Nemám jméno, nikdy jsem ho neměla a není třeba mě nazývat někým jiným, nežli nikým. Jsem tedy Nikdo, kdo se potuluje jen tak po Zemi a hledá útočiště vhodné pro své myšlenky. Myšlenky, jejichž proud lze jen těžko někdy zastavit, stále jsou se mnou a stále mě hlídají, ve dne i v noci, i když spím, i když bdím, a i přes to, že se snažím zadržet dech, neustále mi znějí v hlavě. Nemám je kam uklidit, nikde není místo pro mé myšlenky, stejně tak ani pro mě.

Mé bezcílné putování začalo před dvaceti lety, kdy jsem poprvé spatřila nebe tohoto světla. Z prachu Země jsem hleděla na ty pozemské hvězdy a říkala si, jaká škoda, že je výhled na ně, z této Země, tak nádherný. Možná, že kdybych měla tu možnost, tak snad i pláču, ale mé oči tenkrát zůstaly suché a můj hlas tichý, jen jsem se naposledy kochala tou krásou a pak jsem vstala.

Snow White

26. října 2012 v 15:00 | Ráďuše
Můj chabý pokus o příběh v básni, celkově o báseň. Lidi, s básničkama zatím nemám, co do činění, ale i tak doufám, že ta snaha něco zrýmovat nebyla marná.

Snow White
Jsem jako Sněhurka, co čeká,
Pod vrstvou studeného ledu,
Z pod nějž se dostat nedovedu,
Co čeká, až ji vysvobodí,
Či z temnot spánku vyprovodí.
Ale marná snaha,
Nikdo nepřijde…
Můžu si za to sama, jak rosa seschne vlahá…
Jsem stejně mrtvá, jako ona,
Před očima, tlustá, kouřová clona,
S jablkem v hrudi, kouzlem zakletým
V ledové rakvi, obestřené tmou,
Už slyším, jak se zpěvem zmateným,
si pro mě, zdola jdou.

The Raven

25. října 2012 v 14:26 | Ráďuše
Tak jsem napsala kraťoučkou podzimní... Mlha, znáte to, ta v sobě skrývá snad všechny temný nápady. Povídka s názvem The Raven by neměla mít nic společného s Havranem od Poea. Je to jen čistě z mojí hlavy, Havrana jsem nečetla, takže souvislosti tam ani nehledejte. A je to věnování všem, kteří mají v podzimním období problémy s náladou a a´t už je to cokoliv. Speciální věnování Barče (Barbara Killunia Jeagerjaques), taky mám podivný nálady :)


Při pohledu zdola nebylo na onom místě vůbec nic zvláštního, avšak při pohledu shora se situace zcela změnila. Stromy, jejichž listí bylo zbarveno dechem podzimu, se svými větvemi skláněly nad mýtinu, již do kruhu obrůstaly jejich kmeny. Skláněly se nad podívanou, která se dole odehrávala, leč nebyla nijak hlučná či výrazná, přeci pro ně byla čímsi zajímavá.

Svět, který byl možná můj...

25. února 2012 v 20:38 | Ráďuše
Jedna opravdu extra krátká a náhodná povídka, která mě zčistajasna napadla při poslouchání hudby od Cartera Burwella. Takže tady to je a ... No do komentářů prostě napište svůj názor.

Žila jsem ve světě, kde mě měl každý rád. Kde mé slovo těšilo ostatní a já se naopak těšila z těch jejich. Byla jsem člověk, co se nikdy nemusel o nic prát, ale přesto dosáhl všeho, co chtěl. Nosila jsem s sebou štěstí a radost, kterou mi předávali lidé kolem mě. Lidé, kteří mě milovali a já na oplátku milovala je. Nebylo dne, kdy bych se bála, protože kolem mě byli všichni, které jsem měla ráda a kteří okolo mě vytvářeli domov, kde jsem se cítila dobře, kde jsem milovala, kde jsem žila, kde jsem žít mohla, kde jsem byla milována. Ve světě, který byl můj.

Ale já žila v tomhle světě, který mi nepatřilo. Ničím a nijak. Byl to svět, který mohl být můj...
Žila jsem ve světě, kde mě měl možná každý rád. Kde mé slovo možná těšilo ostatní a já se naopak dokázala těšit z těch jejich. Možná jsem byla člověk, který se o nic nikdy nepral a který dosáhl všeho, co chtěl. Možná jsem s sebou nesla i radost a štěstí, které jsem dostávala nevědomky od lidí kolem mě. Od lidí, kteří mě mořná milovali a já možná milovala je. Možná nebylo dne, kdy bych se bála, kdyby se u mě byť jen na chvilinku projevil strach, protože kolem mě bylo tolik lidí, které jsem měla ráda a byla mezi nimi doma, tam, kde jsem se cítila doma. Kde jsem možná milovala a možná milována byla. Místo, kde jsem možná byla vítána, kde jsem možná žila. Ve světě, který byl možná můj...

Děkuji moc za jakýkoliv komentář týkající se tohohle-směr nahoru :D

Kraťoučká depresivní povídka

20. února 2012 v 20:54 | Ráďuše
Kráčela jsem ulicemi. Prázdnými tichými, takovými jaké v noci bývají. Hledala jsem něco určitého. Něco, co jsem potřebovala k tomu abych dokázala být. Abych vůbec dokázala existovat. Něco, co kdysi bývalo uvnitř mě a teď tam není. Už se neozývá svým hlasitým buch buch, jako dřív. Mlčí. Je ticho. Ani když ho volám, neslyší mě.
Za rohem se ozýval hlasitý smích a jekot. Jako by mě něco dokázalo rozhodit. Ani to, že tam právě někdo křičí, mě nijak nevytrhlo z mého poněkud tichého procházení se. Těch, co se smáli bylo víc než jeden a jekot vydávala jen jedna osoba. Dokázala jsem to i na tu dálku rozpoznat. Když jsem si pomyslela, že je to zrovna v téhle čtvrti, kde je tolik nočních klubů, kam se slézají ti nejšpinavější zločinci, drogoví dealeři, pasáci a nejhorší spodina z města, tak mi se udělalo zle. Raději jsem ani nepřemýšlela nad tím, že dvacet metrů ode mě buď právě okrádají, v horším případě mlátí nebo znásilňují, a v nejhorším případě vraždí člověka.
Přešla jsem to místo bez většího zájmu a nechala jekot i smích dál znít, jako bych je před tím ani neslyšela. Dál jsem kráčela po silnici směrem k molu. Bylo to už jen kousek, ale mě se to zdálo tak daleko, jako bych tam ani nemohla dojít.
Kde je, kde jen je. Kde jsem ho mohla ztratit? Kam zmizelo? Támhle? Nebo tam?

Záchodová příhoda aneb z gymnazistky gymnastka

4. listopadu 2011 v 8:53 | Ráďuše
Jeden kraťoučký pravdivý dílek, který se stal v mojí škole, mojí kamarádce na školních záchodech.

Záchodová příhoda aneb z gymnazistky gymnastka
Dnešního rána se stala, ne mě, mojí kamarádce jedna taková malá nehoda. Po skončení hodiny francouzštiny se moje drahá kamarádka vydala během na toalety. Víte, když příroda volá.
"Vlezla jsem na ten záchod, sundala tašku, zavřela a klika mi zůstala v ruce. Hrůza, co mám dělat! Prostě strašný." Napadla jí jediná věc. Myslím, že už víte jaká. Škvírou pode dveřmi to nešlo, tak zbývalo jediné. Přelézt na druhý záchod přes dvoumetrovou, plastovou, kinklající se záchodovou stěnu. "Tak jsem si vlezla na ten záchod, ten dekl se málem propadl, A vlezla jsem na kálající se stěnu." Dokážete si to asi představit. "Jak jsem tam tak visela, držela se rukou protilehlé stěny, nevěděla jsem jak dál. Tak jsem se otočila jakoby nějak zádama a hledala druhou nohou záchod."
Načež já vyprsknu ve smích, když mi to vypráví a ona na to: "To není vtipný, víš jak jsem se bála, ještě teď se klepu."
"Vtipný to bez pochyby je."
"No to teda ne." Vypráví dál. "Když už jsem ten záchod konečně našla, tak jsem zjistila, že na něj dosáhnu jenom špičku, a tou jsem také spláchla. Nakonec jsem nějak zvládla stoupnout si celou nohou a dát tam tu druhou, a mohla jsem konečně slízt." Když přišla do třídy, upozornila na svoje odřený břicho, růžový a rudý. Historka k nezaplacení a hlavně strašně vtipná. "A jaký plyne ponaučení, nechoďte na naše záchod nikdy samy." Myslím, že teď už nikdy nepůjde na záchod sama, alespoň ne na ty naše záchody ne XD

Tak a to je celý XD Doufám, že jste se u toho pobavili, asi tak jako já. Spolu autorkou je samozřejmě moje kamarádka XD

Jít si za svým!

21. listopadu 2010 v 22:57 | Ráďuše
Chci jen upozornit, že celý tento příběh je založen na zcela vymyšlených faktech a veškeré monology jsou propůjčeny z děl Williama Shakespeara XD

Pondělí 22. Listopadu 2010
Střední škola St. Mathews - konkurz na hru Williama Shakespeara - Romeo a Julie

Klid, klid, klid! Jenom klid. Tohle zvládneš. Text znáš. Stačí jen udělat, co ti řeknou. Všechno bude v pohodě... Ne nebude! Já se zblázním. Tohle nezvládnu. Chce se mi křičet, ale nemůžu. Ten zatracený nápis na dveřích vedoucích do sálu mi to zakazuje. "NERUŠIT!"
Nervózně přešlapovala z místa na místo. Ostatní se zdáli být v klidu. Seděli tiše na židlích podél zdi, zabraní do papíru s monologem a každý vypadal, jako by o nic nešlo.
Jenže tohle je důležitý konkurz! No tak lidi, co je to s vámi. Jak je možný, že ste všichni v tak neuvěřitelným klidu?! Dobře. Je to sice jen konkurz na školní představení, ale stejně. Slyšela jsem, že se přijede podívat i ředitelka z umělecké školy "Marka Waina!" Odjakživa to bylo jejím snem. Dostat se na Juliard. Na tu nejproslulejší uměleckou školu ze všech. "Těš se Marku Waine! Protože přichází...!"
"Sakura Haruno!" Skrze otevřené dveře zahlédla dlouhou řadu stolů podél jedné stěny celé tělocvičny.
To už je na řadě? Co teď? Co teď? Co teď? Stála přede dveřmi, jako kdyby jí přimrzly nohy k podlaze.
"Slečno?" Hluboký hlas ji donutil ke škubnutí.
Zvedla oči k vysokému muži snědé pleti. "Cože?" Zamrkala.
"Jste na řadě." Otevřel dveře dokořán a udělal jí místo, aby mohla vstoupit.

Takhle nějak to bylo - aneb: Přes noc superstar

22. ledna 2010 v 20:28 | RJblogis
Tak tohle je moje slohová práce. Jen jsem to sem hodila, protože jsme to měli napsat na počítači a zrovna jsem měla chvilku. Snad nevadí, že to není na motivy Naruta.Jakou známku by jste mi dali vy? Komentáře prosím.

Takhle nějak to bylo - aneb: Přes noc superstar
Žila, byla jedna… Tak jinak. Jmenuji se Gerty (čte se to s dlouhým ý) - a mé celé jméno je Gertruda Evansová. Rodiče měli zřejmě krizi, když mi to jméno psali do rodného listu - jak já to jméno nenávidím. To ale není to, co jsem chtěla. Už se vám někdy stalo něco naprosto úžasného, co vám na vždy změnilo život? Ne? Mně ano.

I am Dancing

30. listopadu 2009 v 22:52 | RJblogis
Tak další taková blbinka. Příště už opravdu budu psát další dílky, ale když mě vždycky napadne nějaká jednodílové story a musím jí prostě napsat. Tak se omlouvám. Snad nevadí, že píšu zase další jednodílovku. Tak ať se vám líbí.


I Am Dancing

Tanec byl můj život a splněným snem. Ale můj sen se mi rozpadl v den, kdy se konala ta nejúžasnější událost v mém životě, která byla bohužel poslední.

Má mě rád? Nemá mě rád?

3. listopadu 2009 v 7:40 | RJblogis
Jedna kratší povídečka abych se rozepsala.

Ten nádherný zvuk jeho hlasu, když odpovídal na profesorovu otázku mě pomalu ale jistě přiváděl do transu. Po očku jsem na něj pohlédla, ale nedíval se na mě. Nevím, proč jsem se musela zrovna já zamilovat do toho nejhezčího kluka na škole. On je sexy frajer a pod jeho pohledem roztaje snad každá holka, a já jsem malá ušmudlaná dcera zdejšího zubaře, o kterou nikdo nezavadí ani pohledem. Ten život je tak děsně nefér. Ale trápí mě jen jedna otázka: Proč sakra proč zrovna on? Nechápu to. To mám snad za trest. Znovu jsem se na něj nenápadně otočila a doufala, že tentokrát se na mě podívá. Bingo! Dívá se mým směrem. Ach, co když se mu líbím? Ale ne hloupost. Zase omyl díval se na mapu na kterou profesor ukazoval. Zeměpis je snad ten nejnudnější předmět ze všech. Jediné, co se učíme jsou rovnoběžky a poledníky, ale koho to zajímá. Kdyby už konečně zazvonilo a pak honem domů, jít si domů snít o tom, co nikdy mít nebudu.
"Tak, pro dnešek vše. Nezapomeňte na zítřek. Dobře se vyspat a naučit. To je důležité." Profesora bych nejraději ignorovala, ale to by si mě - mezitím, co si všichni vesele balili domů - nesměl zavolat k tabuli.
 
 

Reklama