Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Úvaha 1

3. června 2016 v 14:32 | Ráďuše |  Úvahy

Chováme se v tomhle světě, jako bychom si ani nebyly vědomi faktu, že jednoho dne už tu nebudeme a zemřeme. A nevědomky po sobě nic nezanecháváme, jen užíváme radosti a štěstí. Říkají, když se přestanete zabývat špatnými věcmi, špatnými lidmi, katastrofami, vším špatným, co existuje, budete mít šťastný život. Ale jak někdo může být takový sobec a ignorant a dokonale opomíjet fakt, že jednoho dne jistojistě umře a nic po sobě nezanechá, tedy kromě nerozložitelného odpadu a svých potomků. Prý se nemáme smrti bát, ale to přeci neznamená, úplně ji vytěsnit ze svého života a žít, a užívat si, jako bychom nikdy neumírali a nikdy nás nedostihly žádné problémy, které tak blahosklonně odkládáme dalším generacím vzdáleně existujícím někde v budoucnu. Stejně tak ale jsme schopni, jak vytěsnit vědomí konečného života z hlavy, tak říct, že nemá cenu se zabývat nějakými pesimistickými závěry, vždyť na ty může dojít až za spoustu let a to už přeci můžeme být dávno mrtví. S neskrývaným a přitom nevysloveným pokrytectvím a ignorantstvím přenecháváme stále ještě řešitelné vzdálené době a našim vzdáleným příbuzným. Říká se, že člověk má raději své děti, než sám sebe, že pro ně udělá cokoli, aby byly šťastné. Když jim ale vědomky nevědomky ponecháváme takový úkol, aby za nás řešily naše problémy, máme je stále raději, než sebe? Spoléháme snad na to, že takový úkol půjde odkládat donekonečna, nebo, že ho prostě někdo vyřeší - Ale proč my? Jsou to přeci problémy i ostatních? Zkrátka budeme doufat, že se toho někdo ujme a všechno se krásně vyřeší. Hlavně, když to řešitel pokazí, ať víme, komu vynadat. Ještě, že jsme se do toho nepouštěli my sami, že?

Ve světě, kde se neumírá,
nikdo se nesnaží, po starostech nebaží,
špatným se nezaobírá,
nestará se, nezajímá,
Nikoho to nedojímá.


Vlastní štěstí je jen maska ignorace skutečného, pokrytectví a sobeckých činů - málokdo dnes pocítí Skutečné štěstí

Menší úvaha o tom, jak přemýšlím ve chvílích, kdy mě lidi dokonale zabíjí kritickými pohledy s podtóny ujišťování mě, jak trapně agresivně jsem zapálená do řešení problémů, které kolem mě ve skutečnosti ani neprojdou. Jsem Realista s podtóny pesimismu a drceného pozitivismu. Optimismus mám u zadní kapsy kalhot a doufám, že mé zoufalstní nikdy nepropokne v takou míru pandemie, že si ho nikdy nebudu muset nalepit na čelo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama