Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Stagnace

18. února 2015 v 10:31 | Ráďuše |  Kraťasy
Je to skoro neuvěřitené, ale rok jsem na tento malý zapdlý blog, přiznám se, docela prděla. Dost se diví, že jsemodhodlaná v tom pokračovat, ale co bych neudělala pro podpoření vlatsního kreativního kanálu. Nějak to oživit musím, nemůžu to nechat jen tak stát. A tak vám sem přidávám povídku s názvem stagnace, což je docela situaci odpovídající kousek. Díky všem, kdo sem dorazíte a těm, kteří zanechají komentář :)

Je poledne. Parno, horko, prach se zvedá a víří ve vzduchu, rozdmýchávají ho lidské kroky. Smog proplouvá štrůdlem aut na hlavní třídě. Vítr ani nezafouká. Jako každé poledne sedím v kavárně na rohu hlavní třídy a čtyřicáté osmé. Je to rušné místo, není tu slyšet vlastních myšlenek. Pozvednu hrnek s horkou kávou ke rtům. Sotva se jich dotkne tmavá, silně vonící tekutina, zastavím se. Můj pohyb je čímsi omezen, postrádá trajektorii, jako by vyprchal. Pohnu tedy rty dopředu, dotýkám se kávy, ale cítím, že není horká, její teplo se vytratilo. Odtáhnu se, upustím hrnek, nerozlije se. Visí ve vzduchu, pevně a nehnutě.
Rozostřím pohled na hrnek, zaujme mě něco jiného. Všechno, a všichni kolem jsou zamrzlí. Mohu se hýbat. Vstávám od stolu trochu nemotorně, židle nejde odsunout, je pevně přilepena k zemi. Ústa mám v úžasu i v úleku - ale ne ve strachu či ve zmatení - pootevřená a dýchám vzduch, který nemá žádné teplo, neproudí a když ho vdechnu nosem, nemá svou typickou vůni s příměsí smogu. Mám pocit, že se dusím prázdnem.



Kousek přede mnou visí zvlnění kus papíru. Účtenka - odlétla číšnici z podnosu a ta se k ní natahuje, nedosáhne na ni. Natáhnu ruku, ale nedokážu s účtenkou pohnout, je zamrzlá ve svém letu. Všimnu si, že mraky i slunce stojí, ale necítím žádné teplo, i když na mě dopadají jeho paprsky. Vše, čeho se dotknu je pevné na dotyk. Vše kolem postrádá energii, ale má zvláštní náboj, který stagnuje a nepulzuje.
Polední zácpa ztichla. Hluk kavárny, obchodů, zvonky na kolech, hlahol, mumlání, smích, kroky - to všechno ztichlo. Proplétám se mezi lidmi. Brání mi v pohybu, ale necítím je, je to jako bych sáhla na něco pevného, co existuje, ale i tak se jeví, jako by neexistovalo. Zastavuji se naproti muži v košili, kolem je spousta lidí, ale on upoutal mou pozornost. U ucha drží mobilní telefon, ústa má zrovna otevřená do kulata, slovo, které zrovna říká obsahuje "o" nebo "u". Když se podívám pozorněji na dlaň jeho pravé ruky, která se zvedá k ústům, dojde mi, že neříká nic, snaží se zakrýt zívnutí.

Couvnu dozadu a zády se opřu o dámu v upnutém kostýmku. Vedle sebe má na vodítku psa, chlupy mu zůstaly směšně uhlazené k drobnému tělíčku a jazyk vyplazený.
Naproti přes ulici zahlédnu psa o něco většího. Chlupy má naježené, oči spokojeně přivřené a kolem něj se jako sluneční koróna vznáší drobné kapky vody. Vedle něj jeho páníček uhýbá před smrští kapek a na ústech mu zůstal výkřik jména jeho mazlíčka. Můžu jen hádat, jak se jmenuje: Nancy, Maggie, Hafan, Charlie…

Pohled mi sklouzne nalevo. Na muže s kabelkou. Zamrznul v běhu. Rozhlédnu se po ulici - ze zvyku, jestli nejede auto. Rychle ji přeběhnu a zastavím se před ženou, která má ruku vysoko ve vzduchu, prsty doširoka rozevřené, jako by chňapala po něčem neviditelném, ústa ve výkřiku. Snaží se doběhnout mladíka s kabelkou.
Dojdu k mladíkovi a stoupnu si před něj. Sáhnu po kabelce. Pevně drží. Mladíkovi oči jsou tmavě hnědé, obličej docela hezký, tváře nadmuté množstvím vzduchu. Znovu zalomcuji kabelkou, nic. Prostor se zachvěje. Cítím pohyb. Věci se pomalu začínají hýbat. Zvuky se dlouze táhnou a sílí. Je to jako bych byla ve startujícím výtahu, který zrychluje. Naproti mně se dává do pohybu mladík, ruce se mu začínají vlnit. Všechno se zrychluje a sílí, nabývá na energii, začínám cítit vzduch, už zase proudí. "Klakson, Dave, Hej, Haló,..." Hluk je zpět. Než se naděju, všechno se prolne. Zády narazím na zem, na mě dopadá lidské tělo. Ozve se: "Stůj!" Slyším svůj vyražený dech. Mladík se rychle vzpamatuje a zvedá se. Utíká pryč. Kabelku však stále držím.


Tuhle povídku jsem zařadila do své knžky, docela pidi knížky, kterou jsem vlastnoručně tiskla na domácí tiskárně, poctivě šila a lepila, abych ji mohla darovat svým blízkým. Nakreslila jsem jim dovnitř i obrázky, některé už jste nejspíš tady viděli. Když bude čas, tak sem prdnu další povídku :) Zatím se mějte krásně a existujte, jak jen to jde :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsem tady...

Klik

Komentáře

1 Zumi Zumi | 21. února 2015 v 12:24 | Reagovat

Ciao holka! To jsem ráda, že o tobě taky něco slyším! :) Jak se máš? Co škola? :) Mohla bys mi prosím zopakovat, co to vlastně studuješ? O:) Zase jsem to zapomněla. :D
Povídka parádní (jako obvykle) a vlastnoručně vyrobená knížka? Wow! Takový dárek musel udělat neskutečnou radost! ^^ Aspoň já bych z toho určitě byla úplně hotová. :D
Světový dění se snažím ignorovat - děsí mě to, deprimuje mě to, z něčeho je mi vyloženě špatně a jěště nic z toho nevyřeším (a ani bych to neuměla, protože prostě a jednoduše neumím promyslet všechny komplikace a širší souvislosti... ale na rozdíl od těch chytráků v hospodách, kteří všechno vědí, všechno znají, všemu rozumí a všechno vyřeší, si to uvědomuju XD). Takže jenom doufám, že se stane zázrak a dobře to dopadne.
Napíšu. :) Aspoň teda doufám. :D Promazala jsem blog a plánuju se vrátit a začít víceméně od znova. Něco zůstane stejný, spoustu se změní a uvidíme, jak to bude fungovat. :D Ale po roce a půl psaní do šuplíku si říkám, že bych zase něco mohla pustit do světa a někomu tím udělat radost. :)

2 Ráďuše Ráďuše | 21. února 2015 v 22:10 | Reagovat

[1]: Tak to by bylo super, strašně mi tady v tom internetovým éteru chybíš a myslím, že nejsem jediná komu schází tvé povídky :D Doufám, že ty svoje nápady a šuplíkový věci brzy pustíš na blog! A ta moje škola: Literární akademie Josefa Škvoreckého - dnes International art campus Prague :D

3 Zumi Zumi | 22. února 2015 v 13:05 | Reagovat

[2]: Budu se snažit a snad to neskončí jen u "velkých", ale prázdných slov. :D Případně máš povolení rýpat do mě a nenechat mě toho nechat. ;) :D A myslím, že jsem nějak mystifikovala sama sebe, protože tuhle školu bych si přece pamatovala. :D Znovu - wow! :) Asi ti budu závidět, holka. :D

4 Ráďuše Ráďuše | 23. února 2015 v 11:13 | Reagovat

[3]: Tak to si piš, že tě budu popichovat, abys toho nenechala. Hrozně se těším na povídky od tebe :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama