Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Před očima tma

26. března 2014 v 9:33 | Ráďuše |  Kraťasy
Rozhodla jsem se, že budu na sebe hodná a udělám pro sebe a blog zase něco, co by nám prospělo. Napsala jsem povídku. Nečekané. Za chyby se omlouvám, doufám, že jich tam moc není. Každopádně si to užijte, protože vám to věnuji. Vám, těm, co sem ještě chodíte :)


V tý velký bílý chodbě bylo tolik lidí, že jsem si připadala, jako tísnící se sardinka v plechovce. Naproti mně seděl chrchlající chlápek, kterej byl příšerně rudej v obličeji. Vypadal asi jako humr na talíři. No vážně, jako by se měl každou chvíli udusit. Sakra, to ho nemůže někdo poklepat po zádech, nebo něco? Asi zápal plic, vydedukovala jsem si pro sebe. Hned vedle něj čekala ženská ve středním věku asi na to, až jí udělaj kontrolní rentgen, nebo sundaj sádru. Když jsem se tak dívala, došlo mi, že všichni okolo maj nějaký viditelný problémy se zdravím, kdežto já? Já tu seděla, bloumala kolem a čekala na bůh ví co. Přemýšlela jsem, co tu vůbec dělám.
"Vážně, není ti nic?" docela jasně si vybavuju sestřin ustaranej obličej, jak se nade mnou sklání. "Jsem naprosto v pořádku, neměj péči, asi jsem jen..." chvilku mi zabralo, než jsem byla schopná si úplně stoupnout, "Rychle vstala." zašklebila jsem se na ni s domněnkou, že se jedná o úsměv. Ani nevím, jak jsem se octla na zemi. V jednu chvíli stojím s hrnkem kafe v ruce a najednou jsem na zemi a slyším sestru, jak na mě vyděšeně volá. O pár dní později mě poslala na vyšetření do nemocnice-z donucení, podotýkám-a dneska jsem se stavila pro konečnou dedukci od lidí s nespočtem titulů před jménem. Bájo...


Odhodila jsem si zplihlý vlasy z očí a zamrkala ke dveřím ordinace. Stála v nich mladá slečna vysoká asi tak jako já a dívala se do míst nebezpečně blízko mě. Přes její brýle nebylo pořádně poznat, jestli kouká na mě, nebo jinam, a tak jsem na ni koukala a ona nejspíš koukala na mě několik dalších vteřin, než popuzeně zavolala mé jméno, znovu. Bez dalšího otálení jsem si sbalila kabelu i kabát a napochodovala skrz tu rádoby veselou slečnu, která očividně miluje svou práci, asi tak, jako já miluju doktory, přímo do ordinace. Zabouchla za mnou dveře a najednou jsem se přemáhala abych se nepozvracela. Všechno bílý, sterilní a ke všemu to příšerně páchlo. Už na chodbě to bylo o čichový buňky, ale tady, no to je snad ještě horší. Jak v takovým prostředí může vůbec někdo pracovat. "Tak tedy, slečno Veselá," zazněl od stolu hlas vysokýho a, no páni, mladýho doktora. Že by někdo novej? No počkat a kde je ten doktor z minula, nemá mě na starost náhodou on?
Bez většího podezření jsem se na pokyn posadila vedle toho fešáka v bílým. Mezi náma, to byl ale kus, škoda jen, že se mi pořád zvedal žaludek. Nepomáhala mi ani nervozita, která si se mnou pohrávala už od rána. Měla jsem takovej ten nepříjemnej pocit, jako když vás někdo bouchne přímo na solar, svíravej a lstivej pocit, že se stane něco děsně špatnýho. Taky se mi kroutily celý střeva, ale to bych možná připsala těm včerejším fazolím.
Doktor se díval na mě, já na něho, hotová idylka, co víc si přát. Kouká na mě prvotřídní úkaz z mužský strany a tadá, podržte mě, dokonce se na mě i směje. Jenže jsem byla až moc zabraná do zkoumání jeho zelenejch, neskutečně přitažlivých očí a tudíž mi ani nemohlo dojít, že jeho svůdnej úsměv vlastně není ani tak o tom, aby si mě zaháčkoval, tak jak to chlapi dělaj, ale spíš soucitnej. Pak na mě promluvil: "Včera jsme dokončili vaše testy a zde jsou vaše výsledky." Poklepal rukou na hromádku papírů, ale pořád se na mě upřeně díval. Na chvilku jsem si vzpomněla na vyšetření v tom podivným tunelu. Klaustrofobie mi v tomhle směru dvakrát nepomohla, takže jsem jim začala jančit ještě dřív, než mě tam celou zašoupli. K mýmu štestí mě uklidnili nečím, po čem jsem se ještě chvilku stačila chechtat a pak jsem byla jako na obláčku.
"Ehm," odkašlal si a díval se na mě výrazem: Co já na to? Jenže já neměla nejmenší ponětí, která bije, takže jsem se tím nejpřiblblejším možným způsobem zeptala: "Cože?" Jo Veselá, tak tohle je tvůj šťastnej den. Kéž by byl. Když se na to teď dívám z tý druhý strany, tak mi to vlastně nepřijde ani tak hloupý. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale on si snad vážně oddychnul, jako by se mu ulevilo, či co. Nejspíš se utvrdil v tom, že jsem totálně nahluchlá a s velkou radostí mě pošle za dalším doktorem na další vyšetření, jen abych mu tady už proboha neseděla. "Promiňte." kvákla jsem rychle. "Nic se neděje." dodal k tomu a zopakoval mi to, co předtím já neslyšela.
Nebudu vám tady vykládat, jak děsne nadšená jsem byla z toho, co mi pan dokonalej, myslím doktor, řekl, protože to nebylo nic, nad čím by se člověk radoval a skákal z toho do vejšky. Popravdě bylo to dost špatný a spousta lidí, co milujou svůj život by se na místě zhroutila. Já jsem namísto toho seděla a vejrala na něj přesně tak, jako před tím. Jako by se nic nedělo.
V rukou jsem držela desky a v nich svou diagnózu. Držela jsem je pěkně před sebou, abych se mohla dívat na těch několik papírů, co mi tak dokonale shodili náladu o pár stupňů starýho dobrýho Celsia níž. Když říkám pár, je to spíš nadsázka pro: zatraceně hodně! Najednou nade mnou zahřmělo a spustil se liják jak z konve. Skvělý, to je jak scéna z nějakýho hodně špatnýho filmu. Hlavní hrdinka zcela zhrzená svým vlastní životem kráčí osaměle ulicí a doufá, že ji na místě něco přejede. V mým případě bych dala přednost náklaďáku, nejlíp s přívěsem. Tohle mě vážně naštvalo. Nejen, že mě právě teď odsoudili k několika neskutečně dojemnejm chvílím nostalgie a přemejšlení o životě, ale taky mi sakra chčije přímo za krk. Lidi, teď jsem právě vyhrála v loterii: konečně máš to, co nikdo jinej Veselá, pěkně velkej ukázkovej nádor uvnitř tvý blonďatý kebule! Hahá a teď se můžeš radovat!
Kdyby mi to řekl alespoň bez toho svýho úsměvu, nějak jinak, profesionálně-třeba: Víte, máte zkurvenou rakovinu a zbývá vám asi půl roku života! Teď jen budu litovat toho, že mě pozve na kafe leda v tom smyslu: jak pokračuje léčba, nebo: už jste si vybrala nápis na náhrobek? Ach, ježiši, kam jsem se to dostala. Nejhorší na tom je, že moje starší ustaraná sestra se zblázní.
Pak mě chytly týdny a týdny příšerný nostalgie a rozmlouvání s anděly strážnými. Sama jsem si připadala jako duch. Vždycky když jsem se náhodou octla s někým v místnosti buď si mě opatrně a přehnaně všímali, nebo se na mě nesnažili mluvit vůbec. Celou dobu jsem se snažila příliš nemyslet na to, že ztrácím vlasy všude, kudy chodím a kudy chodím tam i zvracím, když mám zrovna co, že se mi klepou kolena, bolí mě hlava a že paruka, kterou mi vybrali je příšerně nevkusná. Málokdy se mi poštěstilo, když jsem prospala alespoň půlku noci-většinou jsem spíš běhala do koupelny a později jsem už klopila jen do kyblíku vedle postele. Ale byly i dny, kdy mi bylo do jistý míry dobře a dokázala jsem se odhodlat, vystrčit ten svůj polámanej zadek ven z domu.
V to úterý jsem šla do parku s Mags, to byl sestry pes, jen tak na vycházku. Byl to jeden z těch lepších dnů. Procházely jsme se a nejdnou mi hlavou projela tak ostrá bolest, že se mi z toho podlomila kolena a padla jsem přímo na obličej. Ještě, že bylo zrovna napadáno-sněhu bylo tuhle zimu habaděj-a tak to ani moc nebolelo. Nohy mi nezávisle na tom, co jsem poroučela, zběsile škubaly, každá do jiný strany, až jsem vypadala jako směšnej sněhovej andělíček. Všechno mě tak bolelo, najednou mi nevadilo, kdyby mě na místě někdo zašlápnul a měla bych konečně pokoj. Mags vedle mě zuřivě štěkala a za rohem jsem slyšela houkat záchranku-někdo ji mezitím stačil zavolat.

Ruce záchranářů v oranžových bundách mě přetočily na záda. Nejspíš zjistili, že nedejchám, tak mi jeden z nich začal stlačovat hrudník a druhej mi na pusu přitlačil takovou zvláštní pumpičku, co vypadala jako balónek. Páni, kámo, měj by sis dávat pozor kam šaháš. Pronesla jsem v duchu na záchranáře napravo ode mě. Pak jsem myslela na Mags, chudinka se někde tam vzadu klepala a kdosi jí držel za vodítko, aby neutekla. Pak to byla Lenka. Ségra, promiň. Pak mi tu pumpičku sundali a ten druhej ještě chvilku prohmatával moje poprsí, než toho nechala. Pak mě položili na nosítka a do sanitky. Poslední, na koho jsem myslela byl doktor. Už zas se na mě tak potutelně usmíval a já z něj byla totálně hotová. Ani mi potom nepřišlo divný, proč je v tý sanitce taková tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsem tady...

Klik

Komentáře

1 Ai Eater no Kuroyake Ai Eater no Kuroyake | E-mail | Web | 26. března 2014 v 20:40 | Reagovat

Páni... ty tvoje povídky jsou naprosto boží. Moc se mi líbí, jak to vyprávíš z pohledu "slečny Veselé" a užíváš nespisovný slova ^^*
___
Jinak, 5. díl Sleepwalker's Flight bych chtěla zveřejnit asi někdy o víkendu, tak snad se mi to povede =]

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 14:39 | Reagovat

*-* Vážně, ale vážně obdivuju ten tvůj styl psaní *-*  (jop, to už jsem říkala)
Je to... no strašně se mi to líbí *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama