Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Horko

2. listopadu 2013 v 16:49 | Ráďuše |  Kraťasy
Napadlo mě, že toho neobvyklého stylo nemám dost, tak jsem něco vyzkoušela :) Snad se vám bude líbit i tahle, z mé noé dílny. Užijte si ji..



Ulice jsou úplně prázdné. Nikde ani noha a všude ticho. Jen občas zaslechneme, jak voda tryská ze zahradních hadic a pozvolna dopadá na trávník. Ve městě panuje příšerné horko, střechy všech domů jsou rozpálené tak, že na ně ani ta nejodvážnější kočka nestoupne. Sem tam můžeme vidět otisk pneumatik v rozměklém asfaltu, který se jeví, jako by se vařil. Chodníky obyčejně rušné hlavní třídy jsou nyní prázdné a osamělé, dlažební kostky jsou vydány na pospas horku, jako cokoli živého, či neživého v okolí. Je horko.
Potom, co si prohlédneme tiché město, zamíříme kousek na jih. Koupaliště je ale také prázdné. Od centra jsme teď příliš daleko, ale i přesto zaslechneme slabounké klapání. Klap, klap, klap... Obracíme náš pohled opět na hlavní třídu. Ta je stále prázdná, ale klapání neustává, naopak, je stále silnější. Na obzoru před námi se pomalu začíná rýsovat silueta a zjišťujeme, že klapání vychází ze směru, odkud přichází nám neznámá postava. Klapání, které slyšíme, vydávají dámské boty na velmi vysokém podpatku, patří postavě, která k nám přichází stále stejným pomalým krokem, jenž se z dálky nejeví tak ladným, jako z blízka. Je to kočičí chůze, při níž slečna, nebo dáma-stále nevíme o koho se jedná-vznešeně předkládá nohu před nohu, vypadá to, že jde po rovné čáře, kterou ale nevidíme.


Jakmile se k nám postava přiblíží natolik, že rozeznáme jednotlivé detaily, zjistíme, že je to docela mladá slečna v lehkých bílých šatech, které těsně obepínají její útlý pas a jsou dlouhé ke kolenům, přesně tak, aby její štíhlá lýtka byla na odiv. Slečna má tak půvabnou tvář, až nám připadá, jako stvoření z jiného světa. Plné rty a hluboké zelené oči nás tiše lákají, nedokážeme od nich odtrhnout oči.
Netušíme, kam má namířeno a odkud přichází. Neznáme ji, protože není zdejší, víme zcela jistě, že jsme ji tu nikdy neviděli. Je to pro nás nová tvář. Slečna pokračuje ulicí, jako by ji znala, ale přitom víme docela jistě, že je tu poprvé. Mate nás však fakt, že to na sobě nedá ani trochu znát. Díváme se za ní, když projde kolem místa, kde je náš pohled a otevírá se nám možnost vidět, co vidí i ona. Prázdnou ulici. Ale počkat! Když se podíváme pozorněji, uvidíme na konci naší ulice někoho dalšího. Kdybychom se před tím soustředili na okolní zvuky a ne na vlnité vlasy barvy slámy patřící slečně, jistě bychom zaslechli, že se k nám někdo stejně pomalým krokem blíží tentokrát však mužská postava. Předběhneme slečnu, abychom se podívali z blízka na příchozího.
Pohledem začneme odspoda. Černé boty s kulatými tkaničkami-rovněž černými-dlouhé kalhoty, o kterých si v tuto chvíli myslíme, že do dnešního horkého dne jsou zkrátka příliš nepohodlné, ale zdá se, že příchozímu nevadí jejich délka ani tmavá barva. Ladně si vykračuje dál. Když posuneme pohled o něco výš, uvidíme konce rozevláté bílé košile, kterou má dotyčný rozepnutou od shora až dolů. Vypracované břišní svaly a hladká hruď mírně se lesknoucí potem nás téměř uvádí do rozpaků a co teprve mladíkův obličej. Orámovaný černými naoko rozcuchanými vlasy je velmi příjemný na pohled. Ale nejvíce ze všeho nás zajímají jeho oči. Hluboké, černé a tajemný výraz, který v nich vidíme, nás fascinuje, vytváří dohromady zvláštní dojem z jeho postavy.
Tak jako u slečny, ani u mladíka nevíme, kam míří, kdo je a neznáme ani jméno. Ovšem nic z toho se pro nás nejeví podstatné. Teď pozorujeme oba dva z úhlu, který je pro nás velmi příhodný. Jedině z něj dokážeme objektivně posoudit průběh děje.
Nyní je pozoruhodně jasné, že obě postavy směřují k sobě. Díváme se, jak se přibližují blíže a blíže, jeden k druhému. Po jedné ose, přímo proti sobě. Nevypadá to, že by měli v úmyslu vyhnout se a tak nás napadá, že mají něco společného. Jistě! Setkat se tu. Dvě nové tváře, které se tu uprostřed zdánlivého ničeho potkají. Proč nám však zůstává záhadou. I přesto, jaký o neznámé příchozí jevíme zájem, nakolik nám připadají půvabní, záhadní a výjimeční, a kolik bychom toho o nich chtěli vědět: odkud jsou, zda-li se znají, či zda jsou milenci, nikoho v okolí to pranic nezajímá. Nikdo se nestará o to, že tichounký klapot elegantních bot na vysokém podpatku a tlumený dusot černých bot s rovněž tak černými tkaničkami narušují vroucí ticho. Dokonce ani nechtějí vědět, jestli se jeden druhému navzájem vyhnout a nebo se setkají-ty nádherné svěží zelené oči slečny a tajemné černé oči mladíka, které nás tak záhadně fascinují. Můžeme si tedy jen domýšlet pouze podle našich představ, jestli se ti dva setkali. Nikoho to tu kromě nás právě nezajímá. Všichni jsou kdesi, jakoby se po nich zem slehla a nevnímají proto, že je venku tak neúprosné horko.


Nic dlouhého, ale doufám, že se vám to líbilo :) Nějaký nápad, co bych vám mohla napsat příště?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama