Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Padá hvězda, přej si něco

3. ledna 2013 v 11:16 | Ráďuše |  Kraťasy
Jednou v zimě, to jsem byla ještě docela malá, jsem se koukala zpoza velkého vitrážovaného skla na noční oblohu, když v tom se přes ní přehnala zářivá šmouha-byla to hvězda. Obloukem rychle zmizela za obzorem a já si na poslední chvíli přála, že až budu velká, chci být tak moc chytrá, jako nikdo na světě...

No to byl ale nápad. Říkám si teď v duchu, když sedím před skleněnou tabulí toho do posledního detailu stejného okna, jako tenkrát v noci. Dívám se na potemnělé nebe a doufám, že spadne další hvězda, to abych si mohla přát něco jiného. Ale dnes nemám takové štěstí, nebe je zatažené a k pěkné vánoční atmosféře přispívá snad jen to, že sněží, jinak je mi dnes celkem mizerně. Už ani nevím, kdy naposledy jsem měla tak pochmurné myšlení, jako dnes. Něco mi říká, že bych toho měla nechat, vždyť jsou Vánoce. Ten jediný den v roce, kdy mizí veškeré starosti a rodiny si spolu užívají klidný vánoční večer. Jenže já z několika důvodů nedokážu být šťastná. Prvním je to, že se mi už zase zaběhla kočka-vím, že se pořád někde toulá a pak se vrátí, jenže se neukázala už celý týden, takže začínám mít pomalu strach, že ji už nikdy neuvidím. Druhý je ten, že je mamka na štědrý den v nemocnici, protože pracuje-má noční. A do třetice všeho nejhoršího příspíva ten fakt, že jsem ztratila poslední boty na ven, co jsem měla. No ztratila, to není tak úplně přesné slovo, někdo mi je schoval-lépe řečeno. Ne že by se mi to stávalo často tohle ztrácení bot-ale co se uklidňuji, jistě že stává.


Má se to takhle: nejsem zrovna ten nejoblíbenější člověk ve městě, řekla bych, no a tak se stává, že když někam jdu-myslím třeba na nějakou slavnost města-a je tam příležitost zout si boty, jdu pak domů úplně bosa. Ty poslední, na vysvětlenou, jsem viděla naposledy ve školních šatnách. Mám menší podezření, kdo to dělá, ale mám za to, že je opravdu lepší, nechat to být a nedělat zbytečně problémy-víte, jak to myslím ne? Ale opravdu nechápu, jak někdo může mít zálibu ve schovávání cizích bot. Vždyť je to nesmysl, schovat někomu boty jen tak, z legrace, hlavně aby se pak všichni pobavili, když jdu domů bosa s úplně promočenýma ponožkama. Ha ha, ale vážně mi to k smíchu nepřijde.
Doma jsem se o tom nezmiňovala, protože není úplně k vysvětlení to, když ztratíte vlastní boty. Zkrátka, za ty komplikace a vysvětlování mi to vlastně nestojí.
Takže jsem si musela půjčit boty od sestřenice, která-díky bohu-bydlí hned vedle. Když jsem jí říkala o boty, koukla se nejprve na mě, pak na mé promočené ponožky a nakonec řekla: "Teď vážně, měla bys to někomu říct. Tohle je normální šikana." Nic jsem jí na to neřekla, ale moc dobře jsem věděla, že nechat si takhle-s prominutím-srát na hlavu, není nejmoudřejší způsob, jak vyřešit problém. Slíbila jsem jí, že na tyhle si dám pozor, alespoň do doby, než si koupím nové. Jen nad tím mávla rukou a já poděkovala za záchranu.
Snad teď marně nedoufám, že pod stromeček dostanu nové boty, upřímně: hodily by se.
Sklouznu z okna dolů a nazuji si příjemně teplé papuče, alespoň že ty mi zůstaly-to víte, nechodím v nich moc často po venku. Trochu se poupravím v zrcadle, protože za chvíli bude štědrovečerní večeře a já bych měla vypadat, co nejlépe, i přesto, že jsou tu se mnou jen babička s dědou a malá sestra. Uhladím si sukni, je trochu pomačkaná, ale v kostkovaném vzoru ty přehyby s klidem zaniknou, takže se můžu vydat dolů. Ny stole už je prostřeno a zbytek rodinky posedává na gauči před televizí, jako tradičně sledují Popelku-"Nejsou Vánoce bez Popelky." jak s radostí říká moje babička. Ona je to vlastně pravda, bez pořádných pohádek je těžko pěkná atmosféra, když všichni jen mlčí a ládují se cukrovím.
"Večeře!" Zavolá najednou babička z kuchyně. Signál pro vytáhnutí kapra z trouby, páni, jak já kapra nemusím-nikdy mi nechutnal, ale: "Co jsou to Vánoce bez kapra." Rychle běžím babičce pomoct nalít polévku. Je pěkně horká, akorát jsem ji stáhla z ohně, pára mi stoupá do tváře, zatímco nesu hrnec s polévkou na stůl. "Babi, prkýnko." heknu a než se naděju, přistane na stole dřevěná desk. Konečně můžu položit hrnec. Pečlivě každému naliju dvě dběračky, přitom si dávám pozor, abych nepolila stůl, přeci jen je nový a navíc, je to vánoční ubrus-polít ho by byla škoda.
Nejlepší chod večera mám za sebou, teď přijde kapr a pak zasloužená sladká odměna-cukroví. Jako vždycky spolknu hned jako první kost. Ne, že bych zapomněla, že je kapr ryba a jako jedna z mála má nespočet kostí, které mi doslova, lezou krkem. To opravdu nemůžeme mít řízky, jako jiní? Ptát se na to nemá smysl, tedy alespoň v naší rodině ne. Očima přejedu stůl. Všichni se spokojeně krmí a obratně vyndávají kosti z kapra na malý talířek na kosti. Hlavou mi běhá myšlenka, jak to dělají, že se jim podaří vyndat většinu kostí, úspěšně podotýkám. Pak pohledem sklouznu k prázdné židli naproti mně. Máma, vzpomenu si a nálada mi rázem poklesne ještě víc. Chybí mi tu, štve mě, že nikdo z doktorů, co mají prázdné domy-bez dětí-nebyli ochotní si službu vyměnit a svět by byl hned o něco hezčí.
Věřtě, že jsem ráda, když dojím poslední kousek a uvelebím se do křesla naproti krbu, konečně klid. Nemůžu uvěřit, že mě babička donutila-s úsměvem-dojíst každý kousek, uf. S plným břichem, které mi teď vykukuje zpod trika se rozvalím a čekám, až zbytek dorazí do obývacího pokoje. Čas na rozbalování dárků, jen to stačím pomyslet a už se přiřítí Mara s výskáním, že první rozbaluje ona. Jen převrátím oči vsloup, ale donutí mě to, se pousmát, vždycky zapomínám, jakou radost má z toho, když vidí pod stromečkem dárky.
Počkala jsem, až ten malý trhač papírů opustí místo pod stromečkem, pak jsem teprve rozdala zbylé dárky mezi babičku, dědu a mě. Pár jich tam ještě zůstallo, ale ty byly pro mamku, až se zítra ráno vrátí z práce-jsem zvědavá, co řekne na tu šálu a knížku, co jsem jí koupila, je to pořádná bichle, ale to má ráda. A konečně je řada na mně. První, co beru do rukou, je hranatá krabice, ani ne těžká, ani ne lehká, co to asi je? Po roztrhání papíru-nijak se s tím nemažu-odklápím víko a ejhle nové boty! Mám trochu problém s tím nejásat nahlas, ale opravdu jsem ráda, že můžu Hinatě vráti její boty. Další dárečky mě taky potěšily, ale stejně se mi ulevilo, když jsem v krabici zalovila a našla zimní boty-do sněhu, jak ušité. Snad je "neztratím" hned první den školy, to už bych asi vážně běsnila-spíš bych to někomu řekla.
S pocitem, že se večer docela povedl se zvedám z pohovky a směřuji si to do svého pokoje. Teď stejně poběží tucet dalších pohádek, které znám nazpaměť. V pokoji mě překvapí klid, kterého si po zbytek prázdnin hodlám užít, jak jen to jde. Nemám náladu na bujaré oslavy a podobně. Když se konečně natáhnu na postel, leknutím vyskočím, protože mi na okno s dunivou ránou přistane sněhová koule, na tabuli po ní pak zůstává bílý otlaček. Přejdu k oknu a prudce otevřu jednu polovinu. No asi to nebyl úplně nejlepší nápad, vyvalí se na mě hromada sněhu, která zvenčí ulpěla na parapetu. "Krucinál!" zakleji, když mi sníh spadne přímo na nohy. Rychle ho sklepu dolů, nepotřebuji mít mokré ponožky i doma. Pak nakouknu ven. No, říct, že jsem byla překvapená, když jsem ho dole po oknem viděla stám, by bylo hodně slabé slovo. Chci se ho zeptat, co tady dělá, ale v rychlosti řeči mě předběhne.
"Slez dolů, něco pro tebe mám." trochu se zašklebím, je k pokukání, jak se snaží šeptat a přitom vlastně mluví nahlas. Neptám se co, rovnou přibouchnu okení tabuli, naházím na sebe bundu, čepici, šálu a rukavice, dole boty a už vybíhám před dům. Čeká na chodníku mimo světlo pouliční lampy, evidentně mu ta závěj pod oknem nepřišla vhod. Zazubím se při pohledu na jeho až ke kolenům bílé kalhoty od sněhu. "No jo, nevěděl jsem, že tam bude až taková závěj." pokrčí rameny.
"Koho by napadlo, že tam polezeš." Mám rýpavou náladu a tohle je prostě k zasmátí. Podívám se na něj, trochu mi vadí, že mu pořádně nevidím do obličeje, ale i tak se zeptám: "Co tu děláš?" A už vidím, jak se usmívá. To je celý on, vždycky má něco za lubem. Místo odpovědi mě ale čapne za rukáv, až to se mnou trhne a táhne mě směrem k městu. Doufám, že ne na vánoční slavnosti v centru. Ješt než, ale úplně vyrazíme, zastavíme o dům vedle. Zmáčkne zvonek a ze dveří vyběhne už připravená a rozesmátá Hinata. Takže oni se domluvili a ona mi o tom ani neřekne? Jasně, chodí spolu, ale to neznamená, že si všechna tajemství musí schovat pro sebe.
Když k nám doběhne, omluvně nahodí úsměv a mrkne na mě, Narutovi se zavěsí na druhou ruku a společně pak pokračujeme k náměstí-či-li k centru. Jako trojice nejlepšéch přátel, co se rozhodli oslavit společně den Vánoc, si to kráčíme po ulici a smějeme se různým zážitkům, mteré jsme přes prázdniny nasbírali, a když se blížím e k centru, naše bujará nálada se jen stupňuje. Z dálky už slyšíme hlasitou hudbu a smích, spousta lidí se rozhodla nejspíš oslavit Vánoce poněkud méně pokojně. My tři nevyjímaje.
První u čeho se zastavujeme je samozřejmě občerstvení. naruto se vrhá po sladkém cukroví a jednohubkách, zatímco my dvě si dopřáváme pořádných pár doušků teplého svařáku. Krásně to voní a chutná snad ještě lépe, ale nesmím přehánět, jinak mě domů potáhnou na sáňkách, poznamenávám si v duchu, když upíjím z druhého svařáku. Po očku sleduji ostatní kolem, Hinata už má na tvářích nádech červeného ruměnce a jistě vím, že to nemá od toho, že by se styděla-to už má za sebou dávno, potom, co poznala Naruta, je jako vymněněná. Dalších pár spolužáků zahlédnu jen tak letmo, ale nálada jim nechybí ani omylem, sešlo se to hodně lidí, jak tak koukám. A pak mi pohled padne přímo pod obří vánoční strom, který je přímo nádherně vyzdobený a osvětlený nespočtem malých světýlek. Strom je sice krásný, ale není zrovna to, na co se v tuhle chvíli tak zaujatě dívám. "On je tu taky?" Vyhrknu najednou a mám co dělat, aby mi hlas neskákal.
Vypadá to, jako by se Hinata opařila horkým svařákem, ale ve skutečnosti je to poznávací znamení pro, ups-já ti to neřekla? Přísně se na ni podívám, ale nemám moc času na to, abych cokoliv řekla. Jakmile spatřím, jak se tváří a potutelně usmívá je mi jasné, že my o vlku a vlk...
"Ahoj," pozdraví nás obě melodickým hlasem, ne moc hlubokým, ale ani ne vysokým. Mám, co dělat, abych se otočila vlastní silou a vyloudila jeden ze svých nic neříkajících výrazů.
"Ahoj," zahalekám nervózně, úsměv mi křečovitě ulpívá na rtech, z nějakého důvodu se nedokážu upřímně usmát.
Dívám se, jak se jeho pohled stáčí ke mně. Nedělej to, ne... Pozdě. Proč se mi tohle stává? Vsadím se, že tenhle pohled musel dostat už tolik holek do kolen, včetně mě, ale s tím rozdílem, že já pak... "A-ha, ehe, my jsem zrovna... že jo Hin?" Otočím se na sestřenici, ale můj pohled kouká do prázdna, kam se zase? Ale ne, pronese se mi v hlavě, když s překvapením zjistím, že to na mě má vlastní rodina ušila. "Hm," zabručím s údivem a otočím se zpátky k němu. Pořád stojí a se stejným zaujatým výrazem mě pozoruje. Vážně, proč se tak dívá? Mám pak pocit, že jsem blázen.
"Měla na spěch?" znělo to spíš, jako prostá věta, než otázka, ale s notnou dávkou důvtipu, jsem ochopila, že mu došlo, jak to celé je. Červenám se a vím, že to rozhodně není tím svařákem, tohle je pravé červenání se. Do tváří se mi hrne krev, jako zběsilé spřežení a nejde to zastavit. Než to začne být ještě horší, než to je, prostým: "Nedáš si punč?" mě naprosto odzbrojí a červenání se je to tam.
"Jasně." Doufám, že to nezní až příliš překvapeně. Pak mě chytá za loket a vede mě mezi lidmi ke stánku s punčem. Myslím na to, že bych neměla moc pít, ale jeden punč mi přeci nic neudělá. Sama sobě se pak o pár mitun později zasměji: jeden punč, kde to žiju? Odhodím další, tentokrát už poslední, prázdný kelímek do koše hned vedle mě. Zavrtím hlavou, když ke mně natahuje ruku s něčím dalším a po pravdě, punč to není ani náhodou. Snaží se mě snad opít? Pokrčí rameny a podá ho někomu vedle mě, neznám ho, ale rozhodně se nezdráhá a kelímek si ochotně bere.
Než se stačím nadechnout a říct, že už mám vážně dost a raději půjdu najít Hinatu s Narutem, popadne mě vesele za loket, div nespadnu a zamíříme na druhou stranu náměstí, mimo hlučný dav. Když konečně slyším vlatsního slova, hodlám pronést krátké rozloučení a už natahuji krk, kdybych náhodou zahlédla blonďatou hlavu nebo hinatinu vánoční čepici.
"Neprojdeme se?" Předběhne mě. Trochu podezřívavě se na něj podívám, ale nevypadá to, že by byl v náladě víc, než já. Potom kývne hlavou k ulici, která směřuje od náměstí přímo nahoru na kopec za městem a dřív, než stačím něco namítnout, přistihnu se, jak přikyvuji a nechám se odvádět od náměstí.
Cesta nám netrvá moc dlouho, na kopci jsme prakticky za pár minut, přeci jen to není tak daleko. Ani jeden nepromluvíme, jenom tiše kráčíme vedle sebe, až mě napadne se zeptat: "Jak to, že nejsi na Vánoce doma s rodinou?" ruce mám zabořené hluboko v kapsách zimní bundy a svírám je vpěst, jaká je mi zima.
Povytáhne jeden koutek úst nahoru. "Rodiče zvolili poněkud jinačí vánoční prostředí. Zachtělo se jim sluníčka amoře. Já to nemám moc rád, tak jsem zůstal doma." Pak pokrčil rameny a kývnul na mě, "A ty? Nejsi doma na Vánoce..." Nechá větu vyznít do ztracena, jako by si chtěl uchovat tajemnou masku, což se mu teď daří perfektně.
Chvíli počkám, dokud nezastavíme a oba dva si nesedneme na zasněženou lavičku, ze které je pohádkový výhled na město pod námi. Všechno svítí, střechy domů jsou pokryty bílým sněhem a z náměstí sem doléhá jen občasný smích a hudba. "Vlastně jsem se nechala přemluvit. Mamka není na Vánoce doma a ti dva dole," kývnu k náměstí, "Mě překvapili." spíš mě vytáhli ven. Pokýve hlavou a zadívá se nahoru na nebe. Napodobím ho, ale do oka mi spadne studená vločka. Rychle skloním hlavu a snažím se vložku vyndat, ta mezitím roztaje, ale oko mám stále zavřené. Pak se mě na tváři dotkne horká dlaň, vytáhne mi hlavu a já se dívám do jeho obličeje. Černé vlasy mu vykukují zpod čepice a jeho oči se mi starostlivě dívají do tváře, mám co dělat, abych nešla do kolen-ještě, že sedím.
Ještě chvíli mrkám a snažím se pořádně zaostřit, až když se oko trochu uklidní, vzpamatuji se a konečně si uvědomím, jak blízko mě je jeho obličej. Naklání se ke mně, nebo mi to tak jen připadá? A když už to vypadá, že se opravdu nakloní, tak blízko, že se mě dotkne, podívá se rychle nahoru a fascinovaně sleduje noční nebe. Kdy přestalo sněžit, divím se, a pak to uvidím. Tam, kde se protrhaly mraky se jasně a viditelně dala do pohybu jedna ze svítících teček a padala. "Padá hvězda." zní to možná trochu jako otázka, ael ve skutečnosti jsem překvapená, že ji vidím padat.
Zasměje se a nakloní se zpět ke mně. Blíž už být ani nemůže. "Tak si něco přej." A v tu chvíli mi je nad slunce jasné, co se tentokrát budu přát...

Taková vánoční, příjemná povídka. Doufám, že se líbila, i když už je po vánocích :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 3. ledna 2013 v 15:53 | Reagovat

Rozhodně příjemná!! :D Vážně úžasná...

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 4. ledna 2013 v 16:14 | Reagovat

úžasná povídka! jak ty to děláš? xD to je tak kawaii x333 vážně se povedla, mě hned zvedla náladu :-D

3 Barbara Killunia Jeagerjaques Barbara Killunia Jeagerjaques | Web | 5. ledna 2013 v 0:02 | Reagovat

Aaa! Další naprosto úžasná povídka od tebe!!! Krása, nádhera!

A další kapitolu Za S, V a S nečekej moc brzo, ta 1. je zatím jediná, kterou mám napsanou... Ale zato se pokusím pohnout s Nadějí... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama