Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Space Crash-kapitola 5.

4. prosince 2012 v 19:59 | Ráďuše |  Na díly
jak vidíte, další díl je tu. Čtěte, komentujte a užijte si to. Ještě jedna věc, před tím, než začnete číst: kapitola věnovaná těm, co sem chodí :D Moc děkuji.

Kapitola 5.
Usnula jsem, ale to mi došlo, až potom, co mi někdo lomcoval s ramenem a otráveným tónem na mě volal: "Vzbuď se, tak vzbuď se…" milejší probuzení si nedokážu představit.
Rozespale jsem se jakž-takž posadila a promnula si oči. Pak jsem se podívala nad sebe. Stál a ani se nehnul, sledoval cosi v dálce a vypadalo to, že čeká. Že čeká na mě, to mi došlo až potom, co se na mě otočil a otráveně mlasknul.
Jasně… Rychle jsem se zvedla, oprášila si kalhoty a zvedla bradu. "Co bude teď?" zeptala jsem se, jako bych ani nečekala, že odpoví. Jenom jsem čekala, až mi řekne, nebo ukáže, co bude dál.
Beze slova se vydal směrem k aleji platanů nalevo od nás a já ho mlčky následovala. Slunce už zapadalo za obzor, musela jsem spát docela dlouho-došlo mi pak. Jeho poslední paprsky osvětlovaly vršky stromů a já se jimi naposledy kochala, na druhou stranu mě uklidňovala ta skutečnost, že je uvidím zítra znovu.


Trochu jsem se zapomněla, zůstala jsem na místě a zírala na zapadající slunce. Bylo tak krásné a velké, skoro, jako za starého světa, takové, na které jsem se každý večer a den, co den dívala z okna svého pokoje-plné energie, světla a tepla. Dostala jsem chuť znovu zavřít oči, ale to už mi na rameni přistála těžká dlaň, která mě vtáhla zpět do reality. "Brzy bude tma," oznámil mi i přes to, že jsem věděla, co následuje po západu. Jako bych tomu nechtěla věřit, chtěla jsem ještě chvíli zůstat venku a kochat se tou nádherou, jenže mě jeho ruka zatahala za rukáv a už jsem šla pomalu za ním zpět k akademii. Se sluncem v zádech jsme došli k těm velkým dřevěným dveřím, bezděky mi na mysl vytanuly schody-ty příšerně dlouhé schody, které se mi nechtělo vystoupat po svých. Čas na ztropení scény, pobídla jsem se v mysli, ale brala jsem to spíš, jako žert. Zasloužil si oddech, když jsem ho dnes tak potrápila. K mému údivu jsme ale zabočili do leva, prošli jsme dalšími dveřmi a vstoupili do velké jídelny.

U dvou dlouhých dřevěných stolů, které se táhly od protějšího vitrážového okna téměř až ke dveřím-bylo to takových dobrých třicet metrů-seděla hrstka lidí a právě večeřela-tak jsem usoudila podle času. Většinu z nich, co jsem letmo zahlédla ve skleníku, jsem našla pohromadě u stolu nalevo, my se však posadili k druhému stolu. Tedy seděla jsem zatím jen já, někam se ode mě vzdálil a netušila jsem kam. Tak jsem si podepřela bradu pravou rukou sevřenou v pěst a bloumala kolem. Chvíli mi došlo, než jsem zjistila, že na mě od naproti zase zírají. Pohledem jsem sjela každého u protějšího stolu, všichni na mě civěli. Jakmile jsem se na ně podívala, rychle kmitli očima jinam, abych náhodou neviděla, že zírají, jak nenápadné. Co mají za problém? Mlčky seděli, sem tam prohodili pár slov a přitom ujídali po troškách jídlo z talířů. Na stole.
Začínalo mi být úzko z toho, jak jsem tam seděla na pospas všem zvědavým a nevraživým pohledům. Jak se říká: nevědět je mnohdy lepší; teď to bylo přesně naopak. Netušila jsem za co mě mají, proč a co tu dělám. Nikdo mi ještě nedal úplnou odpověď, ale řekla jsem si: když už Sasuke od včerejška povolil, třeba mi poví něco víc. A než jsem to stihla domyslet, vrátil se ke stolu. Položil přede mě velký talíř plný jídla, který hrál všemi barvami, byla na něm zelenina, slané, sladké, kyselé, ovoce, dokonce i maso-to jsem neměla už hodně dlouho-zkrátka od všeho trochu. Zírala jsem před sebe s napůl otevřenými ústy a jídla jsem se pro jistotu, že by nebylo pro mě, ani nedotkla, až když se na mě zadíval s výrazem: je-něco-špatně; jsem se s chutí zakousla do prvního, co mi přišlo pod ruku.

Po roce a několika měsících jsem v ústech ucítila teplé jídlo. Kus něčeho, po čem mi všechny chuťové buňky-jedna po druhé-pomalu vybuchovaly a sbíhaly se sliny. Polovinu talíře jsem vyprázdnila během chvíle a když jsem vzhlédla s plnou pusou brambor nahoru, málem mi zaskočilo. Tak nějak jsem tušila, že moje způsoby stolování nikoho neuchvátí, ale tohle jsem nečekala. S plnými tvářemi jsem nemohla ani promluvit, a tak jsem se snažila, co nejrychleji polknout, zatímco jsem rudla po celém těle-tvářemi počínaje a konečky prstů konče.
Ne že by před tím bylo nějak rušno, ale přišlo mi, že tu byl snad ještě větší klid a ticho než před tím, co jsem si sedla ke stolu. Všichni zase zírali-co mají za problém-i Sasuke, který seděl naproti mně s pobaveným výrazem v očích a mírně nafouklými tvářemi-jak se přemáhal, aby se nerozesmál s jídlem v ústech. Konečně se mi podařilo polknout, ale místo otázky: "Co je?" se ten podivín naproti mně rozesmál. Přála bych vám to vidět, v životě jsem neviděla nikoho se tak moc smát-jakoby se půl století nesmál. Netrvalo to moc dlouho a ostatní propukli v bujarý smích s ním. Když se smála téměř celá jídelna, zatímco já se cítila nanejvýš trapně, najednou to přišlo. Z čista jasna mě popadl smích-snad přímo za pačesy-a já nemohla přestat. Konečně jsem se upřímně od srdce dokázala zasmát a nestálo to žádnou námahu. A tak když jsme všichni postupně utichli, mi bylo možná líto, že to netrvalo déle, ale bolavá bránice mě nakonec přesvědčila, že to znovu zkoušet nechci.
Ke konci večeře jsem si pak celou dobu dávala pozor, jestli náhodou nemlaskám nebo nehltám jídlo tak rychle, až to pěkné není. Musím říct, že mě tohle místo překvapilo. Nejprve jsem si myslela, že jsou všichni zamlklí a podivíni, tak jako Sasuke, ale ten, jak jsem zjistila byl podivín odjakživa, jenže jsem se spletla. Všichni byli naopak milí a ochotní. Tak třeba: když jsem hledala záchod, jedna moc milá holčina, co zrovna nesla neuvěřitelně těžkou krabici, mi je šla osobně ukázat-a to i přesto, že měla v rukou tu krabici. Jen tak letmo jsem se před tím podívala jestli náhodou nemá vypracované bicepsy a na to jak byla hubená, mě překvapilo, že se jí z pod rukávů u trička rýsuje poměrně velký sval. Jen jsem udělala udivený obličej a raději se klidila do záchodové kabinky. Rozhodně mě tohle místo udivovalo natolik, že jsem snad každou minutu zpozorovala něco zvláštního, nad čím jsem se musela pozastavit. Večer jsem totiž dostala "volno" a mohla jsem si projít celou akademii, ovšem s výjimkou venkovních prostor, protože už byla tma ven se nesmělo-tak, jako u nás, takže jsem si pochopitelně prošla všechno, co se dalo.

Sasuke měl nějakou práci, ke které jsem samozřejmě nemohla, tak jsem si našla skupinku lidí, co se bavili na chodbě a uzobávali něco z papírového sáčku-bylo to kandované ovoce s mandlemi. Nenápadně jsem se k nim přifařila, párkrát něco prohodila-samozřejmě poznali, že jsem "ta" nová-a pak je prostě poprosila, ať mě provedou kolem. Byla jsem nadšená, že souhlasili, téměř bez většího přemlouvání.
"Takže," prohodila plavovláska "pověz nám něco o sobě." A v mžiku se na mě upíraly všechny zraky.
Nevěděla jsem kde začít. Nemohla si Ino, vymyslet jinou otázku? Já nevím, třeba: "Líbí se ti tu?" i když sama nevím, jestli bych dovedla odpovědět i na tuhle. "No," začala jsem, ale pod tím přívalem pozornosti, co mi všichni věnovali, jsem měla chuť leda tak dělat, že neexistuju. Na jméno se mě zeptali už před tím, tak co jim mám povědět teď? Co třeba odkud jsem? "Jsem z bývalé Konohy," za starého světa to bylo krásné a velké město, žila jsem v něm ráda, "Ale poslední rok žiju s pár dalšími lidmi v podzemním krytu." A tady jsem se zasekla. Všichni překvapeně mrkali div se jim od řas nezvedal vítr. Řekla jsem něco špatně?
"V podzemním krytu?" vypadlo nakonec z kluka, co kolem pasu objímal Ino-Sai tuším, že se jmenoval.
Chvíli jsem váhala, jestli mám odpovídat, "Jo, z podzemního krytu, proč?" byla to jediná ochrana proti nepřízni počasí a okolním vlivům, nikdo netušil, že to jde i jinak, ven jsme totiž vycházeli jen zřídka-kvůli bezpečnosti.
Nakonec všichni pokrčili rameny a mlčky jsme zírali jeden na druhého. "Nevíte, kde je Sasuke?" nadhodila jsem, abych prolomila ticho. Hned to v nich hrklo, jako by se probrali k životu a najednou se všichni div nepřetrhli, aby něco řekli.
"To opravdu nevím." Vypadlo jednomu z nich, druhý zase zoufal nad tím, že ho viděl ještě u večeře a pak už ne, a konečně odpověď přišla od Ino: "Přestaňte se překřikovat!" nejprve si zjednala pořádek pořádně silným hlasem, "omlouvám se," omluvně se usmála a pak mi konečně odpověděla: "Sasuke trénuje dole v hale. Je to touhle chodbou, pořád rovně, na konci do leva a pak po pravé straně uvidíš schodiště. Po tom sejdi až dolů a druhé dveře napravo."
"Rovně, na konci doleva, po schodech dolů a druhé dveře napravo?" zopakovala jsem po ní.
Usmála se: "Tam ho najdeš. Co je Sai?" zavrčela na chlapce vedle sebe. Napjatě jsem poslouchala a napínala uši, protože jí černovlásek něco horlivě šeptal do ucha. Pár útržků jsem z toho postřehla, znělo to asi nějak takhle: "Neměli bych-to říkat-ona-neví." A zbytek byl tak dokonale zamaskován šepotem, že jsem nevěděla, ale myslím, že mi smysl věty unikl jen minimálně. Jinými slovy, chtěl jí naznačit, že by mi neměla říkat to, co nevím. Ale co jsem věděla určitě, neměla mi to říkat hlavně proto, že Sasuke nechtěl, abych něco věděla. Jednou se pravdu dozvědět musím. S tím jsem se otočila, poděkovala za informace a už jsem si to štrádovala dlouhou chodbou přímo na její konec. Po schodech jsem seběhla během chvilky-a že byly docela dlouhé-a už jsem sahala po klice k druhým dveřím.

Pevně jsem ji stiskla, trochu mi to nahánělo husí kůži-to z toho, že jsem nevěděla, co čekat-a konečně jsem ji stiskla. Dveře se otevřely a ke mně dolehly řinčivé zvuky, jako když se o sebe mlátí železo a lidské výkřiky. Trochu mě to vyděsilo, co když tady dole někoho mučí a Ino mě sem poslala s úmyslem, aby mě tady zavřeli a dělali Bůh ví co? Když jsem ale vlezla dovnitř úplně a na celou situaci se podívala osobně, zjistila jsem, proč tomu říkají "tréninková hala".
Sasuke se přímo před mýma očima oháněl dlouhým úzkým mečem a přitom odrážel útoky ostatních v hale, kteří po něm házely tokové podivné čtyřcípé hvězdice, které už na první pohled i takhle z dálky, vypadaly hodně ostře. Jednomu uhnul, druhý odrazil, třetí obratně chytil mezi ukazováček a palec a hodil jej zpět po útočníkovi. Byla přímo nádhera se na jeho ladný a přitom neuvěřitelně rychlý a účinný styl boje. Kochala jsem se ovšem jen do té doby, než hozená hvězdice, která ho minula o dobrého půl metru, nabrala směr přímo ke mně.
Letěla mi přímo do obličeje a jediné, co mi v tu chvíli zůstalo na obranu, byly moje ruce. Zakryla jsem si rychle obličej, netrvalo to ani půl sekundy a už si to jeden z hrotů mířil přímo ke kůži na mé ruce. Když se ani po dalších pěti sekundách nic nestalo, opatrně jsem vykoukla zpoza svých paží a překvapeně jsem zůstala zírat na hrot hvězdice jen kousek od mého lokte. Jako by se před mnou zastavil čas, přesně tak visela hvězdice ve vzduchu a svým hrozivě ostrým hrotem mířila přímo mně do obličeje. Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná všimnout si té skutečnosti, že se okolo celé hvězdice rýsuje podobně modrá a průhledná bariéra, jako ta kolem Sasukeho. S údivem jsem odtáhla ruce od těla úplně, abych se pořádně přesvědčila, že mě zrak neklame. Vztáhla jsem k ní obě ruce, abych se jenom na malý okamžik hmatatelně přesvědčila, že je to opravdu tak, ale bylo tu ještě něco, co mě zarazilo snad ještě víc. Kolem rukou se mi omotávaly dva slabé modré pruhy a když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že "bariéra" kolem hvězdice, vychází z mých rukou.
Vyděsila jsem se a spráskla ruce, jako bych se pokoušela bariéru dostat z mých rukou pryč. Teprve až jsem o píď uskočila v trajektorii hvězdice, modré světlo zmizelo a ta se pak ostrou hranou zabodla do dřevěných dveří kousek za mnou.

Trvalo mi asi setinu sekundy, než mi došlo, že je v místnosti úplně ticho. Pomalu jsem vzhlédla a snažila se nevnímat, jak na mě všichni přítomní civí. Očima jsem těkala z jedné hlavy na druhou a na další a na další, dokud jsem se nesrazila pohledem s černýma očima. Sasuke stále v obranné pozici stál uprostřed místnosti, v rukou svíral meč tak pevně, až to vypadalo, že mu rukojeť podlehne a nechá do sebe otisknout jeho prsty a dlaň. Celý se třásl, ale jen mírně, téměř neznatelně, pak se narovnal, meč uložil do pouzdra u svého pasu-to následně hodila na zem vedle sebe-a pak se beze slova vydal mým směrem.

Vedl mě nahoru po schodech, rukou kolem ramen mě podpíral, abych nespadla-třásly se mi nohy-a vedl mě někam úplně nahoru, skoro jsem myslela, že ty schody nikdy neskočí. Původně jsem myslela, že jdeme do patra, kde jsou naše pokoje, ale když jsem se podívala kolem sebe, bylo to tu úplně jiné. Ani jsem se neptala, kam jdeme, jen jsem se nechala táhnout tmavými chodbami bez osvětlení a doufala, že hysterie, která mnou cloumala, už od té chvíle, co jsme vykročili z haly, brzy zmizí.
Rozrazil prosklené dveře a pak už mě ovanul čerstvý večerní vzduch. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic, to pomohlo. Na ramenou jsem ucítila tlak, tak jsem se podvolila a nechala se posadit do velkého proutěného křesla. Strnule jsem seděla sotva na polovině svého zadku, až teprve pak, co mě další tlak přinutil k pohybu jsem se opřela a s hlavou vzhůru pozorovala hvězdy nad sebou. "M-m-moje ruce," vyjekla jsem z ničeho nic, "t-ta…" nějak jsem nemohla vysvětlit, co přesně se mi dělo, myslím ale, že jsem byla v šoku, především z toho, co se mi stalo s tělem, když se ostrá hvězdice zastavila kousek od mé hlavy.
Dýchání se mi z přerývaného změnilo na klidnější a nakonec na klidné. "Už je to lepší?" otázal se. Odpověděla jsem jen kývnutím hlavy a dál sledovala hvězdy-uklidňovalo mě to.
"Co to bylo?" vybafla jsem na něj, když jsem konečně usoudila, že můžu normálně mluvit.
Opíral se o zábradlí, ruce i nohy křížem přes sebe a sledoval noční oblohu. Zvážněl a koutky úst mu trochu poklesly, když to říkal: "To ty…"

Konec kapitoly, a teď je řada na vás :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 5. prosince 2012 v 21:04 | Reagovat

Božííí!! :D Fakt bombový :-D Pěkný zvrat, řekla bych XD XD

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 11. prosince 2012 v 11:40 | Reagovat

kyááá úžasný xDDD no dokonalý díl prostěěě xDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama