Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Někědo tam nahoře 2/2

26. listopadu 2012 v 22:38 | Ráďuše |  Krátké na části
Druhá část, tak si ji přečtěte a zkuste mi tu nechat komentář :D

Zkoušela jsem to, opravdu, nemyslet na něj, nemyslet, jaké by to bylo slyšet ho, znovu a znovu, znovu a znovu. Netroufla jsem si říct cokoli, nic, nemohla jsem. Pak mě jeho ruce vyzvaly k pohybu. "Tanec?" Zašeptal a moje ruce se za ním automaticky natahovaly. Hudba pomalu utichla a než mi došlo, že jsme venku, že kráčíme po cestě plné štěrku a jemného prachu, už bylo pozdě. Omámeně jsem šla za ním. Kolem byla tma, nic jsem neviděla, jen to, co osvětloval Měsíc, za to on viděl dobře, sebejistě mě vedl po cestě, netušila jsem kam. Nemohla jsem říct, že bych byla vyděšená, protože jsem nebyla, pocit, co mnou cloumal rozhodně nebyl strach.


Párkrát se na mě otočil, aby se ujistil, že jdu opravdu za ním, já jen nevědomky pokaždé vyloudila úsměv a nestarala se... Byl temnější než samotná noc, tolikrát byl v mých snech, tolikrát jsem měla pocit, že se zblázním, tolikrá, ale přece jsem šla za ním. Jeho přízračná silueta lehce kráčela přede mnou, našlapoval potichu a sebejistě se pohyboval ve tmě, kéž bych byl schopna zastavit, ale nešlo to.
Nevyděsilo mě ani to, že už jsme dávno nešli po cestě. Sníh mě studil na téměř bosých nohách, až jsem se oklepala. Zmáčený lem šatů se těžce vlekl vedle mě, měla jsem pocit, že už je dál neutáhnu. Nemohli jsme zastavit? Jenom chvíli počkat, ohřát si zmrlá chodidla, odpočinout si? Zastavila jsem se, to ho přimělo se na mě znovu otočit a věnovat mi zvědavý pohled. "Zastavme na chvíli," vydechla jsem a pustila jeho vařicí dlaň "prosím." A tak jsme zastavili. Čekal, možná až řeknu, že můžeme jít dál, jenže mně se už nikam nechtělo. Sedla jsem si do sněhu a zula si boty, které stejně nebyly potřeba, beztak mi jen stěžovaly chůzi, a zahodila je do závěje. Nechtěla jsem jít dál, mnula jsem si zmrzlé nohy a snažila se je zahřát-byla mi hrozná zima.
Pak mě znovu zatahal za ruku a zvedal mě. Když viděl, že to nepůjde tak snadno, chytil mě za obě dvě a najednou jsem zase bosky přešlapovala ve sněhu. Ani jsem mu nemusela říkat, že je mi příšerná zima, musel vidět, že se klepu, až mi drkotají zuby, ale jenom stál a sledoval, jak se snažím stát co nejmenší plochou chodidel na ledové krustě. Udělal pár kroků ode mě, díval se stranou, pak se sehnul k vlastním botám, nejspíš je chtěl sundat, ale pak-nevím, co mě to popadlo-jsem zvedla ztěžklou sukni a rozeběhla se pryč. Utíkat ve sněhu na zmrzlých nohá a s těžkými šaty, nebylo vůbec snadné, už po pár metrech jsem měla pocit, že se musím zastavit, chtěla jsem přestat běžet-proč jsem od něj utíkala?-ale nemohla jsem ho nechat dohnat mě. Tak jsem sebrala všechny síly, co mi zbyly a utíkala, utíkala a utíkala.
"Sssss-aaaa..." Takhle to začínalo vždycky, nejdřív volání mého jména. Syčivý hlas zanotoval první slabiku a pak se ozval i zbytek jména. Zacpala jsem si uši, ale nemohla jsem na dlouho, ty šaty byly tak těžké.
Nohy mě donesly až k bráně. Od čeho byla, jsem neměla ponětí, ale byla obrovská, z oceli a mědi se tyčila vysoko do vzduchu. Chytla jsem velkou závoru a tlakem na ni jsem otevřela bránu. Nejprve se otevřelo jedno křídlo, jen do poloviny, pak i druhé, ale jen zavrzalo a zůstalo prakticky na místě, byla to mezera akorát pro mě, tak jsem rychle proklouzla dovnitř a nechala bránu otevřenou.
Zatočila jsem už asi po dvacáté a několikáte, když mi došlo, že chodím v kruhu, neustále míjím jedno a to samé místo. Byl to labyrint, ten stejný, jako v mém snu-na vlas stejný. Otáčela jsem se ze strany na stranu, pořád jsem se rozhlížela, nikdo nikde, pořád jen spletitá síť uliček z vysokého houští. Nedalo se z něj dostat, byla jsem v pasti, není žádná cesta ven...
Beznadějně jsem se zastavila uprostřed křižovatky, ve které rost košatý strom, co neměl žádné listí, ani nekvetl, jen stál ani se nepohnul, spal, tak jako všechno v téhle zimě. Zoufale jsem očima těkala kolem sebe, jedna cesta ztracenější než druhá, žádný východ. Až pak, v jedné z nich na jejím samotném konci jsem spatřila tmavou postavu, poznávala jsem ji, určitě jsem ji poznávala. Byl to: "Naruto!" zavolala jsem na svého blonďatého kamaráda, rychle jsem k němu běžela, ale něco mě přimnělo zastavit se. Natočila jsem se k němu bokem, trochu jsem zaváhala, něco se mi nezdálo. Znovu jsem si ho prohlédla, vypadal tak, jako vždycky-tak co mi na něm přšlo tak zvláštní? Dokonce se usmíval, jenomže ty oči, jeho oči, už na dálku jsem poznala, že jejich pohled není takový jako dřív. Vypadal, hladově...
"Am, nějak jsem se ztratila, víš, on je..." Pak za mnou zakřupal sníh, byl za mnou. Stála jsem bokem ke každému z nich, ale dívala jsem se jenom jedním směrem, na hladově vypadajícího blonďáka, který pohledem propaloval postavu za mnou. A pak se zase ozval syčivý hlas, k mému překvapení, když jsem se ohlédla na druhou stranu, stál klidně a nevydal ani hlásku, jen jeho pohled značil určitou, starost.
Celé mi to nedávalo smysl, všechno bylo jako na ruby, úplně obráceně. Nevěděla jsem, co se děje a už vůbec jsem nevěděla, co mají oba dva společného s tímhle místem. Udělala jsem krok doleva, blíž k Narutovi, pak jsem udělala ještě pár kroků, ale zastavila jsem se, protože na mě promluvil. "Pospěš si, rychle." Natahoval ke mně ruku, usmíval se a mluvil na mě přívětivým tónem, tak jako vždycky. Ale přeci mi tu něco nesedělo. Ohlédla jsem se za sebe a celým tělem se natočila přímo naproti němu. Černé rozcuchané vlasy rámovaly bledý obličej a zároveň ladily s barvou jeho tmavých očí, které se na mě upíraly, snad jako by si myslel, že mě pohledem zadrží a přiměje zůstat na místě. Mírně zakroutil hlavou, byl to takový nepatrný pohyb, který jsem mohla vidět na tu vzdálenost snad jenom já sama. Na čele se mi objevilo několik vrásek, co mi tu unikalo?
"Sa-" ne nechtěla jsem slyšet, jak vyslovuje moje jméno, netoužila jsem slyšet ten sykot, nechtěla jsem cítit strach, zacpala jsem si uši. Nerozumněl. Nesnažil se mě přesvědčit, abych dala ruce dolů a poslouchala, jen stál, díval se. Sledovala jsem jeho rty, nehýbaly se, jen zůzstaly mírně pootevřené.
"Co se to děje!" zakřičela jsem. Oběma ztuhnul výraz na tváři, ať už to byl úsměv či údiv, oba se zarazili. "Co ty tu děláš, proč jsi tady." ječela jsem jen na jednoho, ale přitom jsem vduchu křičela na oba dva. Od té doby, co jsem málem umřela, se děly zvláštní věci, lidé se chovali jinak, snad se mě báli, ale někteří, upírala jsem na něj zoufalý pohled, se snažili využít mou slabost, mou slabost v jejich sílu. Věděla jsem moc dobře, že celou tu dobu mě pronásledoval jen proto, co mám, ale původem to není mé vlastní, cítila jsem, jak mě to ničí, den po dni. Chěl moc, kterou sám neměl, chtěl sílu, která proudila v mých žilách-život. Jedni se jí báli, druzí po ní prahli, co tohle bylo za svět? Kéž bych se utopila, kéž bych se nenadechla, koneckonců. "Co po mě chceš?"
"Není to jasné?" zazněla otázka někde za mnou, děsilo mě to. Děsilo mě pomyšlení, že mi někdo lhal, že předstíral. "Chce Ji. Nikdy po ničem jiném netoužil." pak se mi hlas přikradl těsně za zátylek a zasyčel mé jméno.
Nemohla jsem se hnout ani o píď. Oči jsem třeštila před sebe, všechno to byly jen lži, lhali mi, oba? Sasuke, přízrak, všechno o čem jsem věděla, že nebylo dobré, se z něj najednou pomyslně vytrácelo. Svaly se mu napínaly, skoro jsem mohla slyšet, jak mu praskají klouby, jak zatínal pěsti. "Neposlouchej," zaprosil.
Ale to už se mi do výhledu postavil můj blonďatý přítel. Co se to stalo? Ty oči, snad v nich byl jed, jak jinak něco tak krásného mohlo vypadat tak hrozivě? "Dostanu tě odsud." Zasliboval a zatahal mě za ruce, ale přesto, že jsem ho znala-jak dlouho vlastně?-jsem zaváhala a odmítala ho následovat. "Je nebezpečný, snad tomu lháři nevěříš?" Hraná starost byla z jeho hlasu cítit, stejně tak jako byl cítit sníh pod mýma nohama-na vlas stejně chladná. Musela jsem pár kroků ustoupit, byl z něj cítit takový chlad, to nemohl být on. "To nejsi ty." Zašeptala jsem. Couvla jsem o pár dalších kroků, až jsem byla z jeho dosahu. "Nejsi to ty!" zopakovala jsem, tentokrát mnohem důrazněji. Nevěděla jsem komu věřit.
Vycenil zuby a zamračil se, ramena se mu chvěla, dokonce i ruce zatínal v pěsti. Dostala jsem strach. Ještě než se stačil odrazit od země a skočit po mně, srazilo ho něco k zemi. Stála jsem a jen se dívala, jak si ti dva vymněňují zlostné pohledy a prudké údery. Zdálo se mi, jako by Sasuke křičel, uteč, uteč a pořád to opakoval dokola, ale pravda byla, že si to má hlava jen namlouvala-jenže má hlava si toho poslední dobou namlouvala tolik, že už jsem nedokázala rozlišit, co je sen a co skutečnost. Jak jsem se jen mohla bát toho, který nebyl nebezpečím a přitom mohla věřit někomu, tak šíleně děsivému, koho jsem pokládala za přítele-i přes to, že jím nebyl. Věřit někomu, kdo mě držel v iluzi, kdo mě den po dni tlačil hlouběji a hlouběji a přitom se choval jako přítel-vysával mou duši a já mu to dovolila.
Sasuke ke mně přiběhl, popadl mě do rukou a rozeběhl se pryč. "Musíš si vzpomenout." Říkal mi mezi výdechy a nádechy, zrovna jsme dorazili někam na okraj, už byl vidět konec-znal cestu ven. Za bránou mě postavil na nohy: "Musíš si vzpomenout, no tak!" Zatřásl mi rameny, ale hned jsme se dali znovu do běhu, nemohli jsme si dovolit skluz.
"Jak to myslíš, na co si vzpomenout?" Úpěnlivě jsem prosila matku přírodu, aby sníh pod mýma nohama tak nestudil, aby mě neřezal do chodidel a aby zastavila to, co se dělo.
Na chvíli jsem zase zastavili, z toho indiánského běhu jsem byla k smrti utahaná, už se mi nechtělo běžet dál, tak strašně se mi nechtělo. Otočil se na mě: "Kdyby to bylo zakázené, udělal bych to." Na to, co, jsem se nestihla zeptat. Obličej mi svíral ve velikých dlaních, oči jsem měla zavřené, a jediné, co jsem mohla vnímat, byly neskutečně horké, rozpíjející se rty.
Najednou se mi díval do očí. Viděla jsem, tu iluzi mého bytí, nebylo skutečné, nic z toho, co bylo, nikdy neexistovalo. Jen v mé hlavě se vytvořil svět, který mě pomalu stahoval ke svému dnu. "Musíš se vzbudit."
Bylo to tak jasné, snad jsem nikdy neviděla nic jasnějšího. Omámená nabytím skutečnosti jsem zamrkala a upřeně se zahleděla do černých očí přede mnou. "Probuď se!" volal. Stál přímo tady, ale bylo to z dálky, tak velké, že jsem ho skoro neslyšela. Oči mi přikryla víčka, která se samovolně spustila. Viděla jsem ten vodopád, skok a sebe, jak ležím a nedýchám. Skutečně jsem nedýchala, srdce mi nebilo, ale smrt stále ne a ne přijít-byla daleko. Svět se zmněnil z iluze na skutečnost.
Rychle jsem zamrkala a hlubokým nádechem jsem dala vědět, že mé srdce znovu tluče. Na nebi se objevilo pár jasných hvězd, ale jejich výhled mi zastínil on a já věděla, že jsem naživu.

Omlouvám se, ale příšerně se omlouvám, že jsem přidala druhou část teprve dneska, ale včera jsem se domů vrátila docela pozdě a nestihla jsem to. Moc se omlouvám a doufám, že i přes to čekání se vám to líbilo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Narumi Narumi | Web | 26. listopadu 2012 v 23:15 | Reagovat

Úchvatné.. byli to přesně ty lidi co jsem si myslela.. A bylo to lepší než jsem předpokládala! :-)

2 Cherry Cherry | Web | 27. listopadu 2012 v 10:17 | Reagovat

Fantastické! Takže Sakura,Sasuke a Naruto?Byly to oni?Určitě! :-D

3 Mikeira Mikeira | 27. listopadu 2012 v 18:08 | Reagovat

Naprosto perfektní! :D Dokonalost...

4 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 28. listopadu 2012 v 21:46 | Reagovat

Bylo to naprosto... wow! :D Kruci, absolutně geniální dokonalost!!! ^^

5 Saskie Saskie | E-mail | Web | 11. prosince 2012 v 16:46 | Reagovat

héééj no týýýý kráso... dokonalý!!! no já nemám slov

6 siruka siruka | 26. října 2014 v 23:00 | Reagovat

bude d\alsi dil? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama