Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Někdo tam nahoře 1/2

24. listopadu 2012 v 20:43 | Ráďuše |  Krátké na části
Něco jsem vymyslela. Přečtě te si to :D


Nebyla jsem si jistá, jestli mě jen klame zrak, nebo se přede mnou skutečně zjevilo mé svědomí? Ale jedním jsem si přeci jen jistá byla, že to co mě obklopovalo byl jisto jistě svět...

Vzhlédla jsem do jeho úžasných, vždy upřímných a laskavých očí. Dnes se na mě ale neusmívaly, jako kdykoliv před tím, zlobily se. Zúžené do tenkých škvírek, které mě teď propalovaly nedůvěřivým pohledem, zkoumaly mou zoufalou tvář. Téměř jsem věřila, že je to všechno jen nějaké nedorozumnění, ale on se doopravdy zlobil. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla. Tak, tak rozzuřeného a děsivě chladného, jeho oči teď připomínaly spíš led než klidnou vodu.
"Nemůžu uvěřit, že i po tom, co jsem ti řekl, ať ji necháš na pokoji, se pořád vracíš a vtíráš do našeho života." Znovu kmitl očima na mě a zpátky na něj. "Myslel jsem, že minule jsem to řekl dost jasně: Nech ji na pokoji! Co na tom kruci nechápeš!"


Zabořila jsem mu hlavu do bílého trika a pevně ho objala kolem pasu aby se na něj nevrhnul. Dokázal by mu zlámat i pár kostí kdyby se k němu dostal na vzdálenost menší než jeden dva metry. Cítila jsem, jak se mu všechny svaly v těle napínaly, jak se přemáhal aby se ovládl a neuštědřil mu jednu ránu, či více. Sevřela jsem ho ještě pevněji, až jsem slyšela, jak se mu zadrhuje dech.
Ani jsem se nedívala jestli se alespoň trochu uklidnil, věděla jsem, že ne. "Prosím, nech toho." Zašeptala jsem, takže mě slyšel jenom on. Napětí v jeho těle povolilo i můj stisk povolil. "Nechci, abys... aby jsi se s ním hádal."
Jemně mě od sebe odstrčil a zadíval se mi do rudých očí. Pak se znovu zadíval kamsi za mě. Ani jsem se neodvážila podívat se za sebe. "Máš pravdu, on za to nestojí." Zavrčel a vzal mě kolem ramen. Odváděl mě pryč ze dvora a přitom se neustále ohlížel za nás, jako by se bál, že by na nás snad mohl zaútočit.
Dostrkal mě skrze dveře do kuchyně a přinutil mě posadit se na dřevěnou židli. Stále jsem popotahovala a už beztak mokrým rukávem svého roláku si otírala už pomalu zastavující se slzy. Postavil přede mě hrnek s čajem. "Napij se." Poručil mi.
Bez protestů jsem vzala teplý hrnek do promrzlých rukou a pomalu začala usrkávat horkého zeleného čaje.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se.
Když jsem přikývla abych ho ujistila, že to není zase tak zlé posadil se už trochu uvolněnější na židli vedle mě. "Nechápu, co si ten zmetek myslí. To nevidí, jak moc ti tím, co dělá ubližuje?" Povzdechl si. "Ach," a utřel mi stékající slzu z tváře. "Promiň, už o tom nebudu mluvit." Pak mi z rukou vymanil do poloviny vypitý hrnek s čajem a položil ho na stůl.
Svěsila jsem hlavu a znovu se ponořila do ubohého vzlykání. Tahle ponurá nálada se mě nechtěla pustit, a zabraňovala mi věnovat alespoň jeden upřímný úsměv mému věčnému opatrovateli. "Pojď sem." Zašeptal a za chvilku jsem mu plakala do svalnaté hrudi. "Slibuju, že už ti ten zmetek nikdy neublíží. Slibuju, že se postarám, aby se k tobě nepříblížil už ani na krok." Mumlal mi do vlasů a já si upřímě přála, aby to tak bylo.
Už ani nevím, jaký byl čas, ale když mě odnášel nahoru do pokoje byla venku taková tma, že jsem jen stěží rozeznala skrze okna dvůr pěd domem. Položil mě do postele v mém pokoji a přikryl mě teplou dekou. Pak za sebou, když odcházel, zavřel potichu dveře. "Dobrou noc." Zašeptal ještě před tím než dveře úplně dovřel.
Když jsem se ujistila, že je pryč odvážila jsem se vystrčit hlavu z pod peřiny. Nechtěla jsem aby viděl, jak znovu brečím. Už tak se mnou měl starostí až nad hlavu. I přesto, že mi bylo mizerně jsem z nějakého důvodu přestala brečet a zadívala se z okna na kulatý, jasný měsíc. Svítil mi do pokoje a já od něj, fascinovaná jeho velikostí, nemohla odtrhnout pohled. Jak jsem se dívala dál a dál, nakonec mi přišlo na mysl, že se venku něco děje, něco se změnilo. Zvedla jsem hlavu z polštáře a pozorovala malé nadýchané chomáčky poletující za oknem. Začalo sněžit. V hrudi mi cosi poskočilo radostí, nemohla jsem se dočkat, až ne vlastní kůži zakusím ledový sníh. S vědomím, že ráno bude celá země pokrytá bílou přikrývkou, jsem konečně usnula.
Ve světě, jsem se před ním nedokázala nikam ukrýt, vždycky si mě našel a působil mi potíže a bolest, nepřekvapilo mě, když se mi dnes vkradl do snu a vytvořil z něj noční můru. Nechal mě celou noc bloudit nekonečným labyrintem a jediná cesta z něj byla možná, jedině když se probudím. Pořád jsem slyšela, jak šeptá moje jméno, neustále dokola a dokola. Nezbylo mi nic jiného než odpovědět...
Když jsem se konečně probudila, uvědomila jsem si, že se před nímutéct nedá. Že se nikam neschovám, ať uteču kamkoli, ať už spím nebo jsem vzhůru, bude mě pronásledovat až do m smrti. Jako přízrak noci se bude plížit tajně za mnou a nikdy mě nenechá svobodně vydechnout, kéž bych ho jen nikdy nepotkala.
Prsty jsem si pročísla zcuchané vlasy a chvíli jsem přemýšela-i přesto, že to bylo neustále to samé, neřešitelné. Pak jsem ustala a dělala, jako že jsem se dnes náramně dobře vyspala, už jen kvůli nněmu, aby si se mnou nepřidělával starosti a kolem těch jeho krásných modrých očí nepřibyli další vrásky. Děkovala jsem za to, že mi seslali někoho, jako je on, děkovala jsem, že díky němu jsem se dokázala i přes své noční můry a dení děs cítit normálně-částečně.
Dole byl klid, vzbudila jsem se o něco dřív než obvykle, nebyl ještě vzhůru. Tak jsem uvařila čaj a nachystala vánočku s marmeládou na stůl. Jelikož jsem nadělala hluk, nebylo čemu se divit, když se najednou objevil v kuchyni. "Už jsi vzhůru?" Divil se. Protíral si oči a neodpustil si nakonec jeden starostlivý pohled.
Usmála jsem se: "Neboj, všechno je dobrý." přesvědčovat ho o tom, že je mi dobře, bylo v některých situacích zcela zbytečné-ve většině případů totiž poznal, že lžu-, ale dnes se jen spokojeně posadil ke stolu, opětoval úsměv a pustil se do snídaně. Už to bylo pěknou dobu, co jsem mu připravla snídani já a ne naopak. Domníval se nejspíš, že včerejšími výhružkami všechno napravila že už se tu nikdy neukáže, zdálo se, že tomu věřil, a tak jsem předstírala dobré ráno dál.
Neuplynul jediný den, kdy by mi alespoň jednou nedal najevo, že je stále tady, ignorovat ho bylo opravdu těžké, ale snaila jsem se, jak nejvíc jsem uměla, abych vypadala na výsost dobře a nedala na sobě znát, že se něco děje. Po týdnu mi nakonec nepřišlo tak nebezpečné jít se projít, dával o sobě vědět čím dál tím míň a míň, až se zdálo, že je pryč. Dům byl prázdný, den byl zalitý sluncem, ani jediný mráček, a tak jsem na sebe hodila dlouhý kabát a vysoké boty, a vyšla ven.
Svěží vzduch, bílý sníh a modré nebe, dokonalá kombinace. Lepší počasí na vycházku už být nemohlo. A moje nála byla v tu chvíli nejlepší, jakou jsem za poslední dobu vůbec měla. Zapomněla jsem, že jsem kdy vůbec měla špatnou náladu, pocit úzkosti a nejistoty, najednou jsem to všechno dala k ledu.
V lese bylo ticho. Stromy se tiše kývaly do větru a poprašek sněhu, co ulpíval na větvích se lehounce snášel k zemi. Zhluboka jsem se nadechla, nechala jsem se unést ledovou nádherou, až jsem najednou seděla ve sněhu a cítila, jak mě ta zmrzlá hmota studí na rukou-neměla jsem rukavice.
Domů jsem se vracela pozdě, nerada a nadšená, že se mi za celý den nic nestalo a nic mi nepřekazilo náladu. Dvůr byl odklizený, takže jsem se klidně mohla procházet a ne se brodit v závějích. Nejspíš ten dvůr někdo odklidil, když jsem byla pryč. Pak jsem zvedla pohled od země a podívala se ke dveřím. nejspíš se přemáhal aby se hrůzou nerozpadl, vyčkával se založenýma rukama na prsou a tvářil se, tak jak se tvářil. Zvedla jsem ruce na svou obranu a usmívala se: "Klid, byla jsem se jenom projít."
"Takže..."
"Ne, nic se nestalo." ujistila jsem ho. Vypadal spokojeně. Konečně nemusel mít strach. Pak se na mě přísně zadíval, vypadalo to, že se zlobí, ale pak se zeširoka usmál a vzal mě za ramena a odveld dovnitř. posadil mě na židli a já jen čekala, na co se chystá.

Jak jsem mohla s něčím takovým souhlasit. Dlouhé bílé šaty s černými vzory připomínající břečťan mi v tylové sukni splývaly podél těla. jenom jsem na sebe tupě zírala do zrcadla a přála si, abych už to měla za sebou. Sice jsem s tím sama souhlasila a nic se nestalo-ovšem do té doby, než jsem musela obout boty na podpatku-a teď jsem přemýšlela spíš nad tím, že nikam nepůjdu. navíc, on měl jinou společnost a já tam šla vlasně jen proto, že chtěl, abych se něčím rozptýlila. To opravdu nemohl vymyslet něco jiného?
Tolik lidí se dokázalo bavit a já jen stála v rohu a čekala, až uvidím někoho, kdo mi bude třeba jen trochu povědomý. Stála jsem a stála, až mi do ucha zazněl povědomý hlas: "Jsi tady."

Tak a je to, druhá bude zítra...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Narumi Narumi | Web | 24. listopadu 2012 v 21:33 | Reagovat

Wau! Tak tuhle část jsem četla se zatajeným dechem.. Bylo to úchvatné.. Těším se na tu druhou část! :-) A rozhodně chci zjistit kdo to vlastně je! :-D Mám nějaký tip, ale nechám si ho pro sebe :-P

2 Vája Vája | Web | 24. listopadu 2012 v 21:56 | Reagovat

Ahojky, pamatuješ si ještě na mě? :) byli jsme Affs. Konečně se na svůj blog zase vracím, jen pro info :) děkuju

3 Mikeira Mikeira | 25. listopadu 2012 v 8:19 | Reagovat

Fakt geniálně krásný!!! :D

4 Cherry Cherry | Web | 25. listopadu 2012 v 11:32 | Reagovat

:-D Ale no tak ... Zrovna tady to utnout? :D :D

5 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 25. listopadu 2012 v 16:47 | Reagovat

Mno? Napjatě očekávám druhou část, "zítřek" už je a moje nervy jsou furt... nervní. XD Je to fakt krásný a skutečně se nemůžu dočkat, co se z toho nakonec vyklube (takže rychle to pokráčko, okej? XD)! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama