Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Lets go to hell... Astronaut

4. listopadu 2012 v 22:43 | Ráďuše |  Na díly
Je to k neuvěření a pravděpodobně mě zazdíte, ale mám další kapitolovku. Nejdřív bych sice měla dokončit alespoň jednu z těch, co mám rozepsané, ale zkrátka jsem jí začala psát. Budou to krátké epizody a v nich se budou prolínat příběhy někalika lidí. Nic takového jsem před tím nepsala, ale teď to píšu... Berte tohle jako první díl a zároveň recenzi, ta se mi psát nechce. Ale přeci jen něco krátce k tomu: hlavní dějovou linii vypráví dva lidi, všechno, co je kurzívou pak poznáte v dalších epizodách v souvislostech, a to je všechno. Tákže, já už vážně nevím, co se sebou a se svejma myšlenkama. Zkuste mi zlepšit náladu...
Can anybody hear me?
Or am I talking to myself?
My mind is running empty
In this search for someone else
Who doesn't look right through me
It's all just static in my head
Can anybody tell me why I'm lonely like a satellite?


....Stěny staré nemocnice byly tak špinavé, že když jsem na ně sáhla dlaní, měla jsem ji celou špinavou. Ta špína nebyl jen nános prachu, jak se tu léta neuklízelo, ale byla to směska něčeho mazlavého černé barvy a okolní špína. Co bylo to černé? Strčila jsem nos přímo ke stěně, měla takový zvláštní slaný nebo snad kovový zápach. Ale problém byl v tom, že tu nikde nebylo nic ze železa. Zaryla jsem prst do hmoty na stěně a pak ho za zkoumavého pohledu promnula mezi prsty.
Pak jsem s hrůzou ucukla, rychle jsem couvala dozadu, než jsem narazila na druhou stěnu, a když jsem zjistila, že je po vzhledové i pachové stránce úplně stejná jako stěna naproti, zvedl se mi žaludek a udělal několik kotrmelců dopředu.
Ruce jsem si rychle začala utírat do sukně svých šatů. Jinak bílé, teď však byly tmavě červené a černé. Otisky mých dlaní byly po celých šatech. Zrychleně jsem dýchala a oči jsem třeštila před sebe. Stála jsem v prostředku chodby. Ani jsem nevěděla kolikáté je tohle patro, podívala jsem se na starou ceduli zašlou stářím nade dveřmi napravo ode mě, kde bylo napsáno velkými písmeny: "JEDNOTKA INTENZIVNÍ PÉČE". Takže tohle bylo třetí patro. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na druhé straně chodby konečně zahlédla schodiště. Rozeběhla jsem se k nim. Bosýma nohama-kde jsou moje boty-jsem dupala po chladné podlaze ke schodům a pak jsem po něčem uklouzla. Klouzala jsem po zemi dobrých několik metrů a zastavila jsem, až když jsem narazila do jednoho z vozíků podél stěn. Ten se překotil na bok a spadl mi přímo na pravou nohu. Vyděšeně jsem vkřikla a hbitě jsem odkopla vozík stranou. Zvedla jsem se, i když obtížně-podlaha byla pořád kluzká a já nemohla najít rovnováhu-a prohlédla si dlouhou několika metrovou skvrnu na zemi. Nekončila přímo u mě, ale jako by zatáčela do dveří napravo, spíš jako by z nich vytékala.
Držíc se stěny jsem šla ke dveřím. Potichu jsem našlapovala a očima sledovala tu velkou lepkavou skvrnu před sebou. Doufala jsem, že to není to, co si myslím. Opatrně jsem strčila do dveří a ty se skřípavě otevřely, na zemi se táhla temně rudá skvrna až ke stolu na druhé straně místnosti. Nebylo tam příliš prostoru ani moc světla, jen to, co sem proniklo ze zapadajícího slunce okny. Nešla jsem dovnitř, jen jsem očima jela dál a dál po dlouhé skvrně směrem ke stolu. Doprovázena zvuky: "kap, kap, kap," jsem oči pomalu zvedala…
I'm deafened by the silence
Is it something that I've done?
I know that there are millions
I can't be the only one who's so disconnected
It's so different in my head
Can anybody tell me why I'm lonely like a satellite?
....Probral jsem se v nějaké místnosti, ležel jsem na zemi, hlava mě bolela a příšerně mě zábly nohy. Byl jsem bosý. Když jsem se chtěl pohnout, zjistil jsem, že nemůžu. Zvedl jsem hlavu a s hrůzou zjistil, že mám ruce i nohy pevně přivázané k čemusi, co připomínalo opěrnou konstrukci-lešení. Zkusil jsem to ještě jednou a ze všech sil zatahal za provazy, ale ani jeden z nich nepovolil.
Bouchnul jsem hlavou o zem a zoufale ji převracel ze strany na stranu. Znal jsem to tu, poznával jsem ty dveře, podlahu i nábytek, kterého tu moc nezůstalo, potom, co budova z části vyhořela, všechno v šedavě-zelené a bílé barvě. Ta kombinace se mi nikdy nelíbila, už jen ze souvislosti právě s tímhle místem.
Nezajímal jsem se ani tak o to, proč jsem kde jsem, děsila mě myšlenka, že to vím, ale spíš o to, kde jsou ostatní a jestli jsou v pořádku. Pevně jsem doufal, že se neocitli právě tam, kde jsem se nacházel já. Ale všude bylo ticho. Natáhnul jsem krk a snažil se z okna zahlédnout nějaký náznak koruny stromu, nebo něčeho, co by mi pomohlo lépe určit přesnější polohu.
Pak jsem zaslechl jekot, dívčí křik. Byl tak hlasitý, že mě zamrazilo, vlasy na zátylku jsem měl nepříjemně naježené a v uších mi pulsovalo, jak se křik rozléhal. Jenom jsem upřímně doufal…
Now I lie awake and scream in the zero gravity
And it's starting to weigh down on me
Wohouu
Let's abort this mission now
Can I please come down?
So tonight I'm calling all astronauts
all the lonely people that the world forgot
If you hear my voice come pick me up
Are you out there?
'Cause you're all I've got!

Vypadalo to na klidný den, nikdo nespěchal, na kolejích bylo rušno, jako obvykle, spolubydlící si zase zapomněla vypnout žehličku na vlasy před tím, než odešla na přednášky a já se dneska kupodivu vyspala opravdu dobře. Před zrcadlem jsem zaznamenala vymizení tmavých kruhů pod očima a moje vlasy, no, byly zkrátka moje vlasy-moje každodenní starost. Vzala jsem kartáč a upravovala to hnízdo na hlavě místo vlasů tak dlouho, dokud zase nevypadalo, jako nespočet dlouhých hustých vlasů. Pak někdo zaklepal čtyřikrát na dveře a já jen zamumlala s pinetkami v puse: "Už jdu!"
Připnula jsem si posledních pár pinetek a už jsem byla na chodbě. Stála tam Hyuugovic sestřenice a stydlivě pokukovala po kolemjdoucích. Její obvykle normální chování. Zamkla jsem dveře, klíče jsem si hodila do tašky: "Tak jdeme?" překvapeně na mě zamrkala a ještě překvapeněji kývla hlavou. Moc toho nenamluvila, jako vždycky, ale prospělo mi trochu klidu, když jsem měla za spolubydlící někoho tak upovídaného, jako Temari.

Dole na přednášce, byl klid, jako obvykle si po čtvrteční oslavě rozhodlo dát pár lidí menší pauzu, jelikož v jednu ráno ještě nadšeně skákali pod reprobednami a ovlažovaly svůj mozek v alkoholu-typické. Takže jsem se bez ostychu posadila, co nejblíže katedře-sedět v zadu v počtu pouhých dvaceti by vypadalo poněkud zvláštně. Hinata mě následovala a posadila se přímo vedle mě. Doufám, že má poznámky z minula, nějak jsem zapomněla, oč šlo a shodou náhod si to zapomněla i zapsat. Nakoukla jsem jí přes rameno. Bingo! Poznámek měla teda pořádnou zásobu. Spokojeně jsem se uvelebila na židli a čekala na příchod profesora. Jako vždy přišel přesně na čas, nikdy nezklamal a mohla začít zábavná hodina dějepisu. Do dneška nemůžu uvěřit, že jsem se nechala uvrtat do hodin dějepisu, ale matně si vzpomínám, že to byla jen a jen moje volba.

Neskutečně rychle mi pondělí uběhlo a nemohla jsem se dočkat večera. Nikdy bych neřekla, že se budu těšit na společnou večeři s rodiči. Na druhou stranu bylo příjemné vědět, že se dostanu na malou chvíli od toho všeho, škola byla fajn, ale někdy to chtělo pauzu-skvělá příležitost. Rodiče mě neviděli dobré dva měsíce a potom, co jsem se stále neodhodlala za nimi dorazit, se oni rozhodli přijet za mnou. Upřímně mě překvapilo, když mi oznámili, že za mnou přijedou. Při škole jsem na ně tolik času neměla a až jejich telefonát mi dal najevo, jak moc mi vlastně chybí.
Něco, co ale ani jeden z nich netušil, bylo, že si na večeři hodlám přivést někoho, kdo si konečně našel čas a obtěžoval se zvednout mi telefon-na technické fakultě vážně dostávají do těla-, po více než dvou týdnech. Doufám, že nebudou příliš překvapení a hlavně doufám, že jemu do toho nic nevleze, věčně někam musel-technická fakulta sem, technická fakulta tam-, zkrátka chci aby všichni dorazili v pořádku.


Natahoval jsem na sebe košili a přemýšlel, jestli bude lepší vzít si modrou, nebo tu bílou a nebo jít prostě jen v černém triku a džínech. Stál jsem před skříní a z jednoho jejího křídla na mě koukal formálně oblečený úředník. Párkrát jsem zamrkal, jestli obraz v zrcadle ukazuje správně. Její rodiče si sice potrpěli na formálnost, ale tohle bylo příliš, ještě k tomu ty šílené černé kalhoty. Ani náhodou! Serval jsem to všechno ze sebe, složil do skříně a oblékl si třetí variantu-černé triko a džínsy. Poslední zhodnocení: ujde to, a zavřel jsem skříň na dobro.

Večeře byla v šest, ale chtěla po mně, aby dorazil o pár minut dřív, takže postačí, když dorazím za deset šest. Trochu jsem si rozcuchal černé vlasy, ne moc, aby to nevypadalo neupraveně, ale tak akorát. Pak jsem si sedl k počítači a udělal práci na příští týden-prezentaci o vlastním navrženém dopravním prostředku a jeho funkcích. Moc dlouho mi to netrvalo, jako vždycky jsem ji měl poměrně rychle, ale když jsem se podíval na hodiny, bylo půl šesté a já měl co dělat, abych stihl autobus, který mířil k centru.
Strach a bezmoc mnou lomcovali, jako snad ještě nikdy v životě. Ten křik ve mně vyvolával ty nejstrašnější obavy. Vzpomněl jsem si na ten večer, jak se mi díval do očí, tak výhružně a nebojácně, až mi bylo líto, že jsem to nebral vážně, a řekl: "Zaplatíte za to, co jste udělali." Pak se vytratil a mně zůstal jenom divný pocit v žaludku. Tušil jsem, že se něco stane.
A pak jsem ten hlas poznal. Ne, ne, ne to nemohla být pravda. Tohle ne, proč ona, ta s tím přeci nemá nic společného. Nebo ano? A začal jsem ze vší té bezmoci křičet společně s ní.
'Cause tonight I'm feeling like an astronaut
Sending SOS from this tiny box
And I lost all signal when I lifted off
Now I'm stuck out here and the world forgot
Can I please come down?
Cause I'm tired of drifting round and round
Can I please come down?
Text písničky: Simpleplan-Astronaut
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 5. listopadu 2012 v 17:45 | Reagovat

Ultramegabombový!!! :D Fakt se ti to povedlo, máš opravdu talent :-)

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. listopadu 2012 v 23:35 | Reagovat

já nemám slov! je to strašně zajímavý, hodně se mi to líbí xD :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama