Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Konec v čase

1. listopadu 2012 v 17:59 | Ráďuše |  Kraťasy
Povídka na přemýšlení, de facto přesně to, co ze mě najednou vypadlo. Tak trochu k Halloweenu, takže ta. Krátká, ale i přes to doufám, že se někomu bude líbit...

Jmenuji se…
Nemám jméno, nikdy jsem ho neměla a není třeba mě nazývat někým jiným, nežli nikým. Jsem tedy Nikdo, kdo se potuluje jen tak po Zemi a hledá útočiště vhodné pro své myšlenky. Myšlenky, jejichž proud lze jen těžko někdy zastavit, stále jsou se mnou a stále mě hlídají, ve dne i v noci, i když spím, i když bdím, a i přes to, že se snažím zadržet dech, neustále mi znějí v hlavě. Nemám je kam uklidit, nikde není místo pro mé myšlenky, stejně tak ani pro mě.

Mé bezcílné putování začalo před dvaceti lety, kdy jsem poprvé spatřila nebe tohoto světla. Z prachu Země jsem hleděla na ty pozemské hvězdy a říkala si, jaká škoda, že je výhled na ně, z této Země, tak nádherný. Možná, že kdybych měla tu možnost, tak snad i pláču, ale mé oči tenkrát zůstaly suché a můj hlas tichý, jen jsem se naposledy kochala tou krásou a pak jsem vstala.


Dnes je tomu tedy dvacet let. Dvacet krátkých let, které ubíhají čím dál tím rychleji. Pomalu ani nestíhám dýchat, jak je na Zemi koloběh života krátký. Neuběhne minuty, kdy bych nemyslela na ten všechen promarněný čas tady a jak se ztratil v nedohlednu, kdesi ve vzdálené minulosti. Ale teď je tomu jinak. Už celý den mám jasnou mysl. Mé myšlenky jsou potichu, tuší, že už to vím a že se vše chýlí ke svému počátku.
Procházela jsem se jako obvykle lesem. Nikdy jsem tu nikoho nepotkala, strávila jsem tu celý život a i přes to, že jsem věděla, že jsou tu lidé, kteří na rozdíl ode mě mají jméno, jsem tu nikoho nepotkala. Tiše jsem bloumala kolem, když v tom se stalo něco, co snad ještě nikdy. Byla to pravda, ještě nikdy se to nestalo. Zdálo se to tak neskutečné, že jsem se před pravdou toho bytí musela skrýt do bezpečí, tak aby mě nezahlédl, i přes to, že jejich vlastním bytím mě nikdo z nich nemohl spatřit ani na malý okamžik.

Roky jsem sledovala osudy těch, co tu žili. Co se jen bezduše toulali svým vlastním životem a prožívali ty samé věci stále dokola. Koloběh byl i teď stále stejný. Ještě nikdy se nestalo, že by tomu bylo jinak. Celých dvacet let jsem sledovala lidi, jací vlastně jsou, zdali došli toho samého, co před tím a nebo se konečně vydali správnou cestou. Ale v mých posledních myšlenkách bylo vše pokaždé stejné. Byli slepí a řítili se tam, kam by neměli. Lačnící po slávě, penězích, válkách a krveprolitích, nikdy nebyli stejní a proto to vždy skončilo stejně a začalo to všechno od znovu.

Až do teď. Vždy jsem byla skrytá všemu a všem. Nikdo by mě nedokázal ani cítit. Tehdy, dávno před tím. Ale tentokrát to bylo jiné. Najednou mě našel a já se neměla kam skrýt. Zpoza jednoho stromu jsem ustrašeně vykukovala na bytost nedaleko ode mě. Stál ke mně bokem. Tmavé krátké vlasy mu lehce cuchal vítr a jeho oči se ubírali pohledem kamsi do hloubky lesa.

Neviděl mě. Tak, jsem se mýlila. Trochu mě to rozesmutnilo, i když přesně nevím proč. Ale byl slepý, jako všichni ostatní, neviděl, necítil, neslyšel. Pak jsem musela udělat, co jsem musela. Musela jsem je poslat začít všechno od začátku. Ale i tak, kdyby mě viděl, byl by jen jediný. Jeden z celé Země a to nemohlo stačit. Copak on by je dovedl na správnou cestu? Jeden jediný člověk? Pochybovala jsem o tom.
Pak jsem za sebou zaslechla tiché oddychování a přešlapování. Jako by se někdo snažil zpoza stromu přikrást. Když jsem se otočila, stál tam. Díval se na mě. Překvapeně, ale klidně. Jako by snad věděl o mé podstatě, jako by věděl, co je třeba udělat, že je čas začít to od znovu. Stiskla jsem čas ve své dlani a v tu chvíli stál. Houpal se mi volně na krku, na tenké šňůrce a na chvíli nebyl.

Jeho pohled mě následoval za každým mým krokem a pak se pohnul i on sám. I přes to, že čas stál se hýbal a šel za mnou. Pak pronesl: "Konečně jsem tě našel." A já na věčnost věděla, že tohle bylo naposledy, co se všechno opakovalo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 2. listopadu 2012 v 19:31 | Reagovat

Bájo! :D Miluju tvoje povídky, miluju typ těhle povídek. Vždy ve mně zanechají ten zvláštní pocit, který neumím popsat. Taky bych chtěla umět takhle psát, co už dělám, co můžu :-)

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. listopadu 2012 v 23:42 | Reagovat

já... vážně ..nemám slov...je to dost na zamyšlení a je to vážně.. úžasný, jako by někdo vzal moje pocity a prostě je sepsal ... + trochu upravil, ale tohle.. je... no prostě dokonalý já vážně nemám slov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama