Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Hlad

14. listopadu 2012 v 18:50 | Ráďuše |  Kraťasy
Povídka věnovaná těm, co se sem náhodně dostanou, aniž by jim k tomu byl dán nějaký zvláštní "podnět", ať vás znám nebo neznám, je mi to jedno, tady má te věnování a poperte se s tím, jak chcete...

Hodiny a hodiny bloudil po lesích, jako přízrak. Téměř nepřemýšlel, v hlavě mu blikala jen jediná věc-hlad. Dlouhými pařáty se zarýval do kůry stromů, za které se ukrýval a jantarově žlutýva očima pročesával les. Ani šustnutí, ani jediná známka toho, že by les kdokoliv obýval. Z hrdla se mu vydralo zachroptění, značící jeho nekonečný hlad, zuřil.


Ruce porostlé srstí se mu nepřirozeně houpaly vedle boků, hlava se kývala ze strany na stranu, přitom se mu chvěla ztuhlá kolena a nakrčený nos se snažil zachytit byť jen slabý pach něžeho živého. Špičaté uši mu rychle kmitaly ze strany na stranu, vyhlédávaly každičké šustnutí trávy nebo listů, či větví v korunách stromů. A přesto bylo stále ticho...
Od koutku úst se mu táhla dlouhá slina, natahovala se tak moc, že už to vypadalo, že se konečně přetrhne a zkápne na zem, ale natahovala se stále dál-tak hustá byla. A pach, co se rozlil všude kolem, pokaždé, když vydechl, byl tak odporný, že před ním na míle prchlo vše živé. Cuknul hlavou doprava, slina se v té rychlosti odlepila a spadla na podupanou trávu. Ta se pod jejím dotykem poroučela lehnout k zemi a už tak zůstala.
Když v tom se někde v dálce ozval rozjařený smích a jekot. Najednou ztichl a téměř nedýchal, uši měl nastražené napětím, neodvažoval se ani pohnout. Po dlouhých týdnech hladovění zaslech živé, dýchající bytosti s tlukoucím srdcem. Tělem mu proběhl elektrický záchvěv, stále se neodvažoval ani pohnout, jako by se mu v hlavě už teď vyrojila myšlenka na ukončení dlouhého, předlouhého trýznění, celé jeho tělo, všechny buňky se radovaly z nového přívalu adrenalinu. Při dalším záchvěvu se nakrčil a dotkl se předními pařáty země. Hlasy byly stále blíž a blíž, cítil jejich teplo, krev proudící jejich žilami, a věděl, že necítí strach-zatím.
První váhavý krok, co udělal rychle následoval další, pak další a několik dalších, už běžel, hnal se přímo k nim, z tlamy mu odkapávaly plným proudem sliny a v očích se zračila-krom popraskaných žilek-jen touha po krvi. Těžkými tlapamy dusal po měkké zemi, rozrýval hlínu při každém dopadu, ženouc se za svou kořistí. Už pomalu cítil, jak se zakusuje do hrdla a řine se z něj tolik teplé krve, která stále s údery srdce proudí tepnami. Přeskočil mohutný kmen spadlý na zem a za ním ještě jeden. Konečně blížil se, deset skoků, dvacet, třicet, ani po padesáti neubral na rychlosti.
Vřitil se na mylou mýtinu, kde plápolal ojeň, osvětloval kmeny stromů a malou skupinku rozjařených lidí. Nebýt jeho mohutného zařvání a krve lačného zachrčení, nybyly by si ho ani všimli. Ještě než se stihl kdokoliv z nich zvednout, švihnul tlapou po jednom z nich, nejblíže jemu sedícím. V mžiku měl hlavu na padrť a hrdlo rozdrásané, byl mrtev. Nasál slanou vůni a zakousl se do masa. To nestačilo!
Zařval a než se kdokoliv nadál,druhý ze skupinky ležel na zemi, zmítal se pod jeho tlapami, kopal a vší silo se ho snažil setřást, obyčejný člověk proti němu neměl žádnou šanci. Bylo to marné. Tlamu měl od krve a ta mu z brady stékala přímo do chlapcova obličeje. Ten jen vyděšeně sledoval ostré tesáky, tlamu plnou zubů, které se co nevidět zakousnout do chalpcova hrdla.
Jeden z těch, co se snažili uprchnout, se zastavil, vzal z ohně napůl shořelou větev a švihnul s ní proti nestvůře. Ta se nahrbila a sundala těžké tlapy z chlapce ležícího na zemi. Ten se rychle vzdálil z dosaho vraždící bestie.
Jediné, co mu bránilo zabít je všechny, byl ohěň, ten jasný, plápolající oheň, který se i teď držel na větvi, co v rukou třímal ten člověk. Chtěl ho zabít, jak moc ho chět zabít, chtěl mu rozápat hrdlo, utrhat všechny údy a nakrmit se. Znovu proti němu zkusil vyběhnout, ale on znovu mách větví, která ho jen tak tak minula, když na poslední chvíli uskočil stranou.
Odvážně se snažil bestii zastrašit, ale bez úspěchu, všichni se už ztratili někde v lese, netušili, že oheň je to jediné, co může bestii zastrašit.
Už se rozhodl, že vzdá svou bitvu a zakusí krev někoho jiného, když tu si všiml, že chlapci dohořívá větev, s podlým úšklebkem ohrnul rty a zavrčel. Zdálo se, že vyhrál, přiblížil se a tu se odrazil zadními tlapami od země, když v tom, mu levým bokem projela ostrá boles. S zakňučením zatáhl drápy a dopadl na všechny čtyři na zem. Otočil se za sebe, kde stála malá postava, v rukou křeťovitě držíc nůž, na kterém ulpěla jeho tmavá krev-nebyla jako jejich, karmínově jasná, ale tmavá, jako by mrtvá. Se strachem v očích hleděla na bestii, ale odhodlaně se postavila do obranné pozice. Znuvu udělala proti bestii výpad a bodla do prázdna.
V zorném poli se mu míhala jen ta malá osůbka, kterou toužil zabít snad ještě víc, než kohokoli jiného. Lačný po její krvi ztratil sebekontrolu a zuřivě máchal tlapami před sebou. Když ho bodla podruhé úspěšně, zacvakal zuby, chtěl ji zahnat. Nevšiml si však, že její nebojácné chování jen odvádí pozornost. Zezadu se tiše přiblížoval chlapec s naostřeným kusem dřeva a jakmile se naskytla vhodná příležitost, rozmáchl se a bodl. Úspěšně zasadil bestii ránu do boku.
Zakňučel a rozzuřen jejich lstivým počínáním se bez okolků vrhnul proti mladíkovi, ten však hbitě uhnul a rozeběhl se pryč z míniny společně s dívkou, která se celá přívalem adrenalinu klepala. Běželi lesem, zakopávali o kořeny, větvě a drny, ale neohlíželi se, slyšeli za sebou děsivý řev bestie, ale neohlíželi se, běželi stále dál, až konečně začal les řídnout. Vyběhli z něj a přes pustou louku potemnělou nocí běželi aniž by zpomalily. Když v tom se ohlédla a spatřila na okraji lesa nahrbeného tvora, který běsnil hlady. Přidala do běhu a neodvažovala se ani na minutu zpomalit. Ani jeden z nich nevěděl, kam uhánějí, jen se snažili dostat ze spárů ještě tak nikdy nevyhnutelné smrti.
Doběhli na okraj a zastavili se, konečně, oba dva se na sebe podívali a sledovali blížící se bestii, která dusala stále rychleji a rychleji. Pak se otočili k obzoru a sledovali, jak vychází poslední slunce...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Narumi Narumi | Web | 14. listopadu 2012 v 19:49 | Reagovat

Úchvatné... :-) Je to tak krásné a dojemné.. Prostě je to nádherné ^^

2 Mikeira Mikeira | 15. listopadu 2012 v 20:38 | Reagovat

Přenádherné!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama