Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Chyby

27. listopadu 2012 v 22:32 | Ráďuše |  Kraťasy
Na čase přidat nějakej kraťas na části. Další části v nedohlednu :D Užijte si to. Kratší už to být nemůže.

1-kocovina, jakou jste nezažili
Věř, že kdybych chtěla, už tu dávno nejsi. Nestál bys na baru s tou přeslazenou blonďatou nánou, co na tebe dělá oči zpoza dlouhých umělých řas. Nepopíjel bys teď skotskou s ledem z nízké sklenky a neměl bys teď na tváři blažený úsměv nad svým vlastním triumfem, jak skvěle jsi náš rozchod zvádnul. Mám pro tebe novinku, nejsi sám, kdo se teď samolibě šklebí a raduje se z vlastního triumfu...
Nebylo pro mě zase tak moc těžké pochopit, že bys raději někoho jiného-dokonalost mě jaksi opomenula-ale co jsem nedokázala, bylo dívat se, jak se nenuceně usmíváš, ladně se pohybuješ, vnímáš absolutně všechno, co ti to ztělesnění plastiky naproti tobě povídá, a se zájmem pozoruješ, jak si tvá společnice odhazuje vlasy na záda, nebo si je natáčí na prst. Bylo mi z toho zle.


Usrkla jsem ze svého mojita a doufala, že mě ten nesnesitelný pocit po několika sklenkách přejde. Jeden lok to bohužel nespraví. Kopla jsem do sebe další sklenici a přemýšlela, že zavolám čísníka, aby přinesl další. Zvedla jsem tedy ruku, vysoko nad hlavu, abych byla dobře vidět a luskla jsem prsty. Vlastně jsem nemusela čekat tak dlouho, číšník přiběhl prakticky ve chvilce a rovnou přede mě postavil další várku-byl tu už několikrát, tak přesně věděl, co potřebuju. Hlava se mi trochu zhoupla, když jsem po dlaší půl hodině s několika promilemi v krvi zvedla své pozadí ze židle za účelem dojít si na toalety.
Neuvěřitelné, jak nechutně se umím zřídit, když se necítím v obyčejné realitě pohodlně. Nakláněla jsem se nad umyvadlem z bílého porcelánu vsazeném do dlouhé dřevěné desky. Rukama jsem se jen tak tak držela za okraj koupelnové linky a snažila se nepřepadnout na zrcadlovou plochu. Opláchla jsem se, moc to nepomohlo, měla jsem opravdu dost, a po krátkém zhodnocení jsem rozhodla, že je čas jít domů. Uznala jsem, že jsem se z toho dostala celkem příšerným způsobem, když uvážím, že mi po tvářích tekla řasenka, která se rozmazala díky vodě, kterou jsem se opláchla, vlasy mi trčely všemi směry a má potácivá chůze, celkem nejistá, se na venek jevila ještě hůř, než jsem ji já sama viděla.
Doma jsem ležela na gauči s utěrkou, která obalovala pytlík ledových kostek, na hlavě-jak ta mě bolela, horší pád jsem si snad už přivodit nemohla. Ten sekuriťák tvrdil, že mi ze schodů pomůže, ale můj rozjařený opilý mozek byl zcela jiného názoru. Najednou, bum a bylo to. Boule na čele mi trčela, jako roh-ještě jednou a obě poloviny obličeje na tom budou stejně, byla fialovo-zeleno-modrá, tak nějak hrála všemi barvami, nešlo přesně určit, která barva mi na čele dominovala. "Takhle se zřídit," vrtěl hlavou. Hodila jsem po něm nevraživý pohled a dál se věnovala chlazení. "Ty vážně neumíš pít." smál se. Kdybych se mohla lépe hýbat-moje svalová soustava byla jaksi indisponována-tak už by neseděl v mém křesle s noha na stole a rozhodně by se tak přiblble nekřenil.
"Sklapni," skuhrala jsem, hlas jsem měla nakřáplý, jako po koncertě-kdybych to měla posoudit, tak to nebyl zase takový rozdíl, decibely by tak nějak odpovídaly. Ještě, že mi přistavil kýbl, jinak by ten nádherný-vlastníma rukama tvrdě vybojovaný-koberec zkončil v čistírně. No, soudě podle toho, co ze mě vylítlo, rovnou v odpadu. "Fujn," ulevila jsem si celkem znechuceně. Nebudu lhát, nebyl to moc pěný pohled, upřímně, nejraději bych tuhle noc zaspala, kdybych věděla, že to lepší nebude, ale díky neklidnému žaludku a prakticky celému trávicímu systému, jsem neupadla do vzáleného polospánku ani na vteřinu.
Docela jsem obdivovala jeho výdrž. Celou noc nespal, jen podřimoval a jakmile se žaludku něco nelíbilo, vyskočil na nohy a s ospalým obličejem, dokonce i ochotně, mněnil utěrku, led a kýbl. Ráno jsem mu složila patřičně velké díky, za to, jak důstojně a náležitě se o mě staral. Kdybych se v ten moment mohla sehnou a poklonit se, udělala bych to, ale žaludek by si pravděpodobně postěžoval natolik, že bych ho mohla rovnou požádat o úklid. Bezmocně jsem ležela na posteli, do které jsem se došoupala někdy kolem páté ráno, a zírala jsem na strop. Žaludek mi nepříjemně bublal a křičel hlady, jenže vzít si teď cokoli k jídlu by byla sbevražedná mise, takže jsem své plány na vybílení spižírny rychle hodila za hlavu.
Jediné čím mě ráno opravdu potrápil, byla snídaně, kterou začal přpravovat, ne však pro mě, ale pro sebe. Vonělo to až do pokoje-lívance-myslím, že to měl být pokus o mé definitivní zničení, za probdělou noc. Nemohla jsem se dočkat, až mě to přejde a najím se. Nejlepší na tom všem bylo, že slíbil kuchyni dnes večer obstarat sám-jak jsem zbožňovala, když uvařil něco ze své vlastní kuchařky, lepšího jídla neexistuje. Proto jsem taky pevně doufala, že mi do večera pěkně vyhládne a neklidné prostředí zažívání se zklidní, alespoň polovičatě.
"Jdu do práce, kdyby něco, volej." zatřepal mi před obličejem svým nejnovějším mobilem, abych se na vlastní oči přesvědčila, že bude celý den na příjmu, a pak ho strčil do kapsy u kalhot. "Vylež se z toho." zavolal nakonce ode dveří a já zůstala doma sama.
Spíš než pro něj jsem si pro sebe zamumlala: "To doufám." a usnula jsem.
Znovu jsem se probudila až když mi někdo hlasitě zabouchal na dveře. Už jsem chtěla nadávat, kdo to může být a obtěžovat se mlátit mi do dveří v tak nekřesťanskou hodinu, ale pak mi došlo, že je něco kolem poledne a já jsem prospala polovinu dne. V papučích jsem došla ke dveřím, ospale jsem odemkla a než jsem se nadála, samovolně přišlo překvapení a šok v jednom. Stál přede dveřmi, opíral se rukou o rám, jako kdyby byl neco EXtra se napřímil: "Nesu ti pár věcí." shýbnul se pro lepenkovou krabici a vtiskl mi ji do náruče. Koukala jsem na něj, neschopna slova, tohle jsem po ránu opravdu nepotřebovala-vidět ho, opět-technicky vzato, ráno nebylo už celých patnáct minut, ale k čertu s tím.
Nakonec jsem ze sebe vymáčkla podrážděné: "Dík," Chvíli jsme jen tak stáli, než řekl, co měl na jazyku.
"Poslyš Sak, co kdybychom..." Tak to ani náhodou, popadla jsem krabici, hodila ji na zem do bytu, čapla dveře a než se nadál, zabouchla jsem mu je před nosem.
Za co, že se mi tohle vlastně musí dít? Krabici jsem nechala tam, kde byla, neměla jsem chuť dívat se, co v ní je a už vůbec ne, něco z toho vytahovat. Zalezla jsem si pod peřinu k televizi-pracně jsem si tam nanosila všechny polštáře-zapla ji a s absolutním nezájmem projížděla seznam filmů v nabídce. Nakonce jsem jen tak na slepo jeden z nich vybrala, pustila ho a stejně se na něj nedívala, protože jsem usnula.

Další část bude, až ji napíšu, nějaký komentáře, mkdyž budete chtít a jdu spát, protože dneska toho mám taky dost.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cherry Cherry | Web | 28. listopadu 2012 v 9:33 | Reagovat

Zase něco novýho :-D ,Super ,jasně další část si nenechám ujít :-):-D

2 Mikeira Mikeira | 28. listopadu 2012 v 17:35 | Reagovat

Moc povedený :-) Těším se na další část XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama