Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Ani jsem netušil, že někdo jako ona... 5

7. listopadu 2012 v 14:45 | Ráďuše |  Na díly
Tak jsem napsala dlaší díl. Upřímně si myslím, že tenhle díl vám toho moc nedá, protože celá takzvaná zápletka se bude rozvíjet v další dílech, teda alespoň tak... No nebudu vám přeci prozrazovat, co bude v dalších dílech ;) Doufám, že se vám to bude číst dobře.

Chápal jsem, že se mnou, zrovna se mnou by se o tom nechtěla vůbec bavit. Za ty věci, co jsem jí prováděl a tak dále… Ale zrovna já jediný jsem s tím vším měl alespoň částečně, co do činění. Takže logicky role duté vrby připadala mně. "Chci jen znát pravdu." Mám pocit, že tahle otázka jí do kolen nijak zvlášť nedostala. Nikdy jsem k ní nebyl upřímný, takže nevidím důvod proč by to měla zkoušet ona, zrovna teď, ale neříkám, že o upřímnost jsem nestál.


Svěsila hlavu a krátce na to, se zády opřená o zeď, svezla na podlahu. "Nechci tě do toho zatahovat, už tak je to na jednoho dost problémů." Odmlčela se. Zadrhával se jí hlas, bylo poznat. Myslím, že se právě snažila zadržet pláč?
"Můžu ti pomoct, jen mi musíš říct pravdu, dobře?" Posadil jsem se vedle ní. Hodina ne hodina, to mě nezajímalo už před tím, co se mi v hlavě vyrojil plán s tělocvičnou. Skrčil jsem kolena a položil si na ně dlaně, rozhodnutý vyslechnout si vše, co má na srdci.
Posledně v nemocnici, když mi vyprávěla o francouzštináři, mi došlo, že je pitomost, aby byl někdo až takhle velkej psychopat, že by zmlátil holku kvůli doučování. Navíc mi potom došlo, že její výmluva na doučování z francouzštiny byla hloupost. Přeci jen ona sama doučovala francouzštinu u některých mých spolužáků.
Došlo jí, že jsem přišel na to, že z toho co mi řekla v nemocnici, nebyla pravdivá ani jedna věc. Trochu mě mrzelo, že mi lhala. Vlastně jsem si vůbec nemyslel, že umí lhát tak přesvědčivě. "Tak dobře," vzdychla a lehce bouchla hlavou o dveře, "Chápu, že mě nenecháš na pokoji, dokud ti neřeknu úplně všechno," odmlčela se. "Ale, tohle prostě není vůbec jednoduchý, a když ti to řeknu, mohli by…"
"Mohli by co?" Začínalo mi docházet, že tohle bude o něco víc vážnější a mnohem zamotanější. Koukal z toho pěknej malér a vůbec se mi to nelíbilo.
"Pochop, už tak vědí, žes mě tam našel. Vlastně, tys mě tam neměl vůbec najít, bylo by to všechno mnohem lepší. Neměl si tamtudy jet a už vůbec jsi neměl něco chtít zjišťovat." Pak zase schovala hlavu a celá se zabalila do takového pomyslného lidského uzlíčku neštěstí.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co myslela tím: "Bylo by lepší, kdybys mě nikdy nenašel." Po zádech mi přeběhl mráz a na rukou mi z toho naskočila husí kůže. "Chtěli se tě," na chvíli jsem zauvažoval, jestli to mám vážně říct nahlas, ale nešlo to zastavit, "zbavit?" Byla to doslova rána, jako když dostanete pěstí do obličeje. Křečovitě semkla ruce kolem kolen, prsty se jí skoro zarývaly do kůže pod rolákem a pak jen, skoro neznatelně, kývla hlavou. Proč tou hlavou nezavrtěla, jako že to není pravda, že se to nestalo, že to opravdu není takovej průser, jakej z toho čouhal. Proč, sakra nezavrtěla hlavou.
"Do háje." Ujelo mi a zůstal jsem bez jakéhokoli výrazu civět na podlahu před sebe. Mám takový neblahý pocit, že mě před tím varovala. Myslím, že mi nazanačovala: "Tohle vědět nechceš," a já si hlupák myslel, že to bude jen něco triviálního. Nebo spíš, ne tak závažného. Ale co jsem vlastně čekal.
Mlčel jsem, neměl jsem chuť něco říkat. Když už mi konečně něco přišlo na jazyk, ihned mě přešla chuť to říct. Slova jako by mi hořkla na jazyku. Nikdy jsem si nedokázal představit, že na vlastní kůži okusím, jaké to je, zažít pořádnej malér. A to se ještě nic nestalo. Napomenul mě hlas v mojí hlavě a já jsem měl co dělat abych klidně dýchal.
"Řeklas to někomu?" Odpovědí mi bylo jen zavrtění hlavou. Teď byla ta vhodná chvíle na přikyvování, proč nepřikyvuje! Teď by bylo celkem na místě říct, jo už se to řeší, všechno bude v pohodě, neboj. Proč musí vždycky udělat přesně to, co nechci, aby udělala? Tak to je teda průser! Bouchl jsem hlavou o dveře a snažil se klidně dýchat. Moc mi to nešlo. "Měla bys…"
"Ne, to bych teda neměla. Akorát tím někomu zadělám na pěknej malér. Nejhorší na tom všem je, že jsem do toho zatáhla tebe a ty s tím přitom nemáš nic společnýho. Vždyť ani pomalu nic nevíš, jenže na tom nesejde, už o tobě stejně věděj…" Tohle bylo vůbec prvně, kdy jsem jí viděl rozčilenou. Ale nejhorší na tom bylo, že měla strach, velkej strach a to bylo více než znepokojující.

Nezáleželo na tom, kolik jsem toho věděl, ani kolik toho ještě nevím, už jsem se zúčastnil. Zúčastnil jsem se něčeho, do čeho jsem neměl vůbec strkat prsty. Přišlo mi, že teď je ta správná chvíle, abych se bál o svůj vlastní krk, protože po něm jistojistě od teď někdo půjde, ale ono nic. Nejspíš mi ještě nedošla ta nejpodstatnější část. Tady totiž nebyla zápletka s někým od vedle, ale ze všeho, co připadalo nejúměrněji k množství strachu a bezmoci, bylo nejlogičtější to vysvětlení, že v tom má prsty buď nějakej gang a nebo rovnou celá linie kdejaký mafie-v což jsem upřímně doufal, že ne.
"Mě to… tak strašně… mrzí," vzlykala a já ji položil ruku kolem ramen. Nenapadlo mě nic, co jiného bych měl udělat, ani to, co bych měl říct.
Proseděli jsme tam celou hodinu. Měl jsem pocit, že se nemůžu hnout. Jako bych byl na parketách na zemi nějak zvláštně přilepený. Teprve pak, když jsem uslyšel zvonek jsem se probral a konečně byl schopný říct: "Tohle, bude v pohodě, neměj strach. Postarám se o to." Nevím jak moc přesvědčivě to znělo, ale musel jsem doufat, že to bude stačit. Ten pohled co na mě upřela, mísilo se v něm zoufalství se strachem a já litoval, že jsem neřekl něco světabornějšího. Ale pak řekla: "Děkuju." A v tu ránu jsem měl pocit, že to všechno bude v pořádku, že to dokážu… .
Rozhodl jsem se, že na další hodinu nepůjdeme. V tomhle stavu bych stejně nebyl schopný myslet na nic jiného a ona na tom nebyla o moc líp. Vzal jsem oba naše batohy, odemkl jsem dveře tělocvičny a pak zamířil k těm druhým, co vedly na hřiště. Nepotřeboval jsem aby nás někdo přistihl, jak se krademe ven ze školy. Asi by nebyl dobrý nápad dostat hned ten den, co jsem zpátky ve škole, poznámku. Vzali jsme to přes hřiště rovnou k parkovišti.
Batohy jsem hodil do kufru. Přibouchnul jsem dveře vzadu, pak na její straně a konečně jsem se posadil za volant. Doufám, že budu schopný řídit, alespoň ten kus z parkoviště. Pomyslel jsem si, když jsem startoval. Ještě nikdy jsem si nepřišel víc rozrušenější, než teď. Než se auto dalo do pohybu, po očku jsem se podíval, jak je na tom. Nepřítomně zírala před sebe na silnici a snažila se tolik neklepat.
Napadlo mě, že jsem se do toho vůbec neměl pouštět, ale jelikož mé sobecké já bylo na ústupu, nakonec mě tahle myšlenka opustila úplně. Teď jsme v tom byli spolu.
Odvezl jsem ji domů, přitom jsem tak nějak doufal, že tam nebudou její rodiče, nechtěl jsem se podrobovat dalším odsuzujícím pohledům. Zaparkoval jsem před jejich domem. Oba jsme vystoupili, já zamkl auto a ani jsem nečekal, až mě pozve dál, tak nějak jsem se sám pozval do domu. Zavřel jsem za námi dveře a krátce jsem vyhlédl z okna vedle nich, jen pro případ, že by nás někdo pozoroval. Nebyl jsem si tím úplně jistý, ale jímal mě ten pocit, že na mě leze jakýsi druh paranoie.
Myslím, že se ani nedivila, když jsem za ní prošel celým domem, pak po schodech nahoru do jejího pokoje a nakonec jsem se i posadil na její postel. Dům byl sice malý, ale zároveň i prostorný a moc pěkně zařízený. I její pokoj byl takový útulný, barevně sladěný, no zkrátka holčičí pokoj. Na druhé straně od dveří bylo okno, které bylo ve tvaru trojúhelníku, přesně podle sklopených stěn, podle střechy. Uprostřed místnosti visel malý lustr ze skla, které barevně i tvarově ladilo k interiéru. Ale to poslední, co bych teď chtěl řešit byl lustr na jejím stropě, i přes to, že byl celkem pěkný a hodil se k okolnímu nábytku.
Zatímco já jsem seděl na posteli ona se opírala o svůj dřevěný psací stůl, ruce měla zkřížené na prsou a studovala vlákna koberce. Pak najednou spustila ruce podél těla a smutně vzdychla. Spíš než smutně to vyznělo zoufale. Levou dlaní a prsty si zakryla oči, tak aby nebyly vidět a tu druhou nechala volně viset podél těla. Díval jsem se na ní stejně zoufale, jako si ona zoufale vzdychla. Pak jsem se k ní natáhnul, stiskl jí prsty u pravé ruky a zatáhnul ji směrem ke mně. Spustila druhou ruku a podívala se na mě. Zdála se klidnější a první viditelné pozitivum-už se jí z očí nevalily proudy slané vody.
Nechala se popotáhnout a dosedla vedle mě na postel. "Slibuju, že to všechno bude zase dobrý." Tentokrát to znělo konečně jako kus kloudnýho slova a konečně bylo vidět, že ji něco přimělo mi alespoň trochu věřit.
I přes to, že jsem byl d toho zatažený společně s ní a nekoukalo z toho nic dobrého jsem získal alespoň jedno pozitivum: "No, alespoň mi teď můžeš říct úplně všechno." Prohodil jsem do vzduchu abych alespoň něčím odlehčil atmosféru a jí ulehčil od toho všeho, co věděla. Tak se stalo, že mi nakonec, docela i ráda a ochotně, vylíčila všechno úplně od začátku.
Ležel jsem doma na posteli, ruce jsem měl složené za hlavou a zíral do stropu, přemýšlejíc o tom, co jsem se dozvěděl od Sakury. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se dozvěděl přesně to, co jsem si myslel a v co jsem doufal, že není pravda. Pořád mi před očima běhal ten obrázek, jak si vytahuje rukávy roláku a ukázala drobné fialovo-modré ranky v záhybu ruky.
Není to tak, že by to nebyla hodná a slušná holka, to bez pochyby byla, jen se vyskytla ve špatný čas na špatném místě.
V pátek se s kamarádkou vracely ze zápasu basketballu-nevěděl jsem, že se zajímá o sport. Vracely se kolem parku, shodou okolností přesně kolem toho samého, kde jsem se v tu chvíli procházel já, když u nich zastavilo auto a někdo je nasoukal na zadní sedadlo. Později mi řekla, že šlo o dealery. Ještě než se auto rozjelo, tak se Hinatě, její kamarádce, podařilo vypadnout ze dveří na silnici a utéct. Takové štěstí na Sakuru ale nečekalo. Odvezli ji na odpočívadlo nahoru za město, blízko k místu, kde jsem ji našel, kde ji prošpikovali nějakou zkliňující drogou, aby ji připravili na převoz. Bylo zjevný, že ji chtěli odtáhnout do nějakýho doupěte a udělat z ní drogovou "mulu". Pak by jí nutili nejspíš drogy prodávat, ale drogy by pravděpodobně něbyly to jediný, co by prodávala. Když jsem si to představil, zvedal se mi z toho žaludek a převracel se naruby. Jenže, jakým si zázrakem k předávce "zboží" - jak ji ti grázlové nazývali - nedošlo. Zpozdili se asi o dvě hodiny a z ní to svinstvo zatím částečně vyprchalo, takže když nedávali pozor, utekla. Když jsem ji našel, nemohla to být ani půl hodina, co od nich utekla, a tak ji dost možná hledali a já měl nehorázný štěstí, že se mi podařilo ji dostat pryč dřív, než se začali rozhlížet o kousek níž.
Tak jsem si říkal, že kdybych tam býval byl s nimi, tak by se to nemuselo stát. Možná, že by se z toho nic nestalo. Ale jak bych mohl, když jsem se v tu chvíli tak skromně zabýval sám sebou.
Takovejch hajzlů, jako byli tamti, chodí po světě spousta. To, co dělaj je hnus. Jsou špínou, kterou vyplodila tahle pokřivená společnost. Kdyby se ale drželi jen toho svýho svinstva v prášku. Ať si ty drogy klidně prodávaj, ale ať si to dávaj jen těm lidem, co to chtěj. Proč ale musej takový svinstvo cpát mezi slušný lidi. Říkám, kdyby jen drogy, ale to, co těm lidem potom dělaj, to je prostě... Je to fakt hnus. A když si pomyslím, že by tak mohla skončit i taková holka jako Sakura, je mi zle.
Nechtěl jsem myslet na to, co by se stalo. Bylo to zbytečný. Důležitý bylo, aby se to už nikdy nestalo. Bylo mi jasný, že se ti chlápci nesmějí k Sakuře ani přiblížit, ani ke mně. Jenže problém byl, že jsem nevěděl, kdo jsou, odkud jsou a kdy se zase objeví. Jenže Sakura v tom nebyla sama. Musel jsem si promluvit s Hinatou.


Tak snad se líbilo a kdyžtak zanechte svůj názor.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 7. listopadu 2012 v 21:24 | Reagovat

Je to skvělý!!! ^^ I předchozí díly, ale mám pocit, že jsem je nekomentovala, za což se omlouvám, ale zkrátka jsem docela KO... XD Těším se na pokráčko! ;)

2 Mikeira Mikeira | 8. listopadu 2012 v 17:19 | Reagovat

Je to bombový!! :D Opravdu...

3 Cherry Cherry | Web | 8. listopadu 2012 v 19:07 | Reagovat

Jé ,to jsem dlouho neviděla :D ,skvělé! :-D

4 Saskie Saskie | E-mail | Web | 10. listopadu 2012 v 21:30 | Reagovat

úžasný! opravdu! -tož já jsem se nějak (vůbec nevím jak) domnívala že to byl Naruto xD ale tak taky dobrý no xD- :-D

5 Narumi Narumi | E-mail | Web | 10. listopadu 2012 v 22:19 | Reagovat

Úžasný! Těším se na další díl :-) Ikdyž mě  z toho textu bolí oči ( a to nevím proč, takový problém u ostatních nemám :-? ) ale je to skvělý! :-) Popravdě... Taky jsem si myslela, že to udělal Naruto :-D

6 siruka siruka | 14. listopadu 2012 v 0:22 | Reagovat

uz  se  tesim  na  dalsi  dil :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama