Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

The Raven

25. října 2012 v 14:26 | Ráďuše |  Kraťasy
Tak jsem napsala kraťoučkou podzimní... Mlha, znáte to, ta v sobě skrývá snad všechny temný nápady. Povídka s názvem The Raven by neměla mít nic společného s Havranem od Poea. Je to jen čistě z mojí hlavy, Havrana jsem nečetla, takže souvislosti tam ani nehledejte. A je to věnování všem, kteří mají v podzimním období problémy s náladou a a´t už je to cokoliv. Speciální věnování Barče (Barbara Killunia Jeagerjaques), taky mám podivný nálady :)


Při pohledu zdola nebylo na onom místě vůbec nic zvláštního, avšak při pohledu shora se situace zcela změnila. Stromy, jejichž listí bylo zbarveno dechem podzimu, se svými větvemi skláněly nad mýtinu, již do kruhu obrůstaly jejich kmeny. Skláněly se nad podívanou, která se dole odehrávala, leč nebyla nijak hlučná či výrazná, přeci pro ně byla čímsi zajímavá.


Vítr si jemně pohrával s polámanou trávou, která chřadla každým dnem čím dál tím víc a víc, jak přicházel mráz. Sem tam se utrhl nějaký list, a jako kdyby se houpal spolu s větrem, se snesl lehounce na zem. Kousek od místa kam dopadl suchý list, byla tráva polámaná, skoro, jako by právě někdo prošel. Kolem dokola však bylo ticho a nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo byl.

Stromy se zachvěly pod ledovým větrem a shodily na zem dalších pár listů. Jeden z nich se točil, pořád dokola proplouval mýtinou, jako kdyby ho vítr schválně nadnášel a směřoval ho jinam, než měl spadnout. První dotyk byl probuzením do ledového ticha a stromy i vítr zatajily dech s nejistotou a očekáváním, co se dál stane.

Zachvěla se bledá víčka a tmavé řasy s nimi. Něco je nenechalo pokračovat dál v jejich tichém nevědomém spánku. Na to se zachvěly rty a jimi, mírně pootevřenými se dovnitř vkradl ledový vzduch. Zaplnil plíce, až se v chladu docela topily a zbývalo už jen pár chvil, než se dostane do celého těla. Čas si žádal probuzení, všechno docela stálo a hluboký nádech, stále víc a víc vzduch žádajíc, zaplnil ledové ticho.

Víčka nakonec odpověděla na povel, s nimi se zvedly řasy a odhalily hluboké černé oči, které se ospale dívaly nahoru ke korunám stromů. Zkoumavý pohled donutil tělo k pohybu a hlava tmavých vlnitých vlasů rozprostírajících se kolem dokola se převrátila nejprve na jednu stranu, a pak i na druhou. To všechno jako by trvalo věčnost.

Konečky prstů nejprve zmrzlou zem ohmataly a pak se do ní se vší silou zapřely, skoro tak, že se nehty zaryly do zmrzlé půdy pod nimi. Pomalu se za doprovodu studeného větru, jako by snad chtěl pomoci, posadila.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by věděla, kde se nachází. Seděla uprostřed čehosi, co se tvářilo jako les němých stromů, ale moc dobře přitom věděla, že o ní stromy ví. Věděla, že ji poslouchají, dívají se a čekají na její každičký pohyb.

Listy na konečcích větví se nepatrně zachvěly, když na jednu z tenčích větví dosedl přízračně černý havran s velkými drápy a lesklým zobákem. Oči měl černé jako noc a jeho pohled děsil i zchřadlou zem. Tiše seděl a vyčkával.

Dívala se, jak havran přistál na větev. Jeho děs nahánějící pohled ji sledoval. Tušila, že ví přesně, proč je tady a tím pohledem se jí jen snažil vysmát, jak uboze je hloupá, když věří, že se odsud živá dostane pryč. Jako by se probudila do noční můry.

Jak tam seděl a pozoroval, přešlápl nedočkavě z jedné nohy na druhou a pohnul hlavou se zahnutým zobákem k jedné straně a pak k druhé. Vyčkával, co se bude dít, tak jako okolní stromy. Ozval se krákavý zvuk a havran roztáhl křídla, že vzlétne, ale pak je složil zase zpátky.

Jak ji vyděsilo, že by se to stvoření, jenž pochází z nejhlubší noci, chtělo rozletět přímo k ní. Určitě by jí svými ostrými zahnutými drápy a děsivým zobákem vyškrábal a vykloval oči, a pak by se na jejím těle bez života radoval nad svou zlomyslností. Zpozorovala, že se havran na větvi otočil zády k ní. Byl to signál, aby se co nejrychleji ztratila, dokud nedává pozor, dokud měla ještě šanci, tak se zvedla a na svých chatrných, hubených nohách se rozeběhla do lesa. Zprvu se jí koleny podlamovala skoro na každém kroku, ale když už to bylo kroků sto, běžela už z plných sil. Černá sukně jejích šatů za ní s třepetavým zvukem vlála a jako by za ní zametala její kroky.

Hluk křídel a jeho krákavý hlas se za ní ozýval stále hlasitěji a hlasitěji. Tušila, že zanedlouho ji jeho černá duše dohoní a schramstne ji i s tím strachem, co poháněl její srdce kupředu. Docházely jí síly, věděla, že za chvíli dosáhnou jeho křídla cíle, neustále slyšela jeho sluch drásající krákání, kteréž to vycházelo z jeho zobáku. Ani les jí nechtěl pomoci, jen se díval a zůstal stejně ledový jako předtím. Vítr se zvedal a místo, aby ji do zad trochu popohnal, foukal jí přímo do tváře, skoro tak silně, že neviděla.

A pak se v dálce před ní objevily trhliny v houšťce lesa a ukázaly jí svět za ním. Byl tak vzdálený a mlhavý, že si ani nedokázala představit, jestli je myšlenka na něj skutečná, nebo ne. Pod bosýma nohama jí prokluzovalo shnilé lití, které se pod každým jejím krokem rozpadalo. Když už se zdálo, že se z lesa za chvíli dostane, ohlédla se. Cokoliv, co nechávala za sebou se měnilo, jako tekutý vosk se v dlouhých rozmazaných šmouhách, jako když barva stéká po malířově plátně, sklánělo k zemi. Svět za ní se s každým máchnutím černých křídel ztrácel a mazal, jako kdyby neexistoval, ani nikdy před tím. Už zbýval je malý kousek , pár kroků, pár nádechů, pár máchnutí křídel.
Jako kdyby prolétla sklem tvořeným z husté mlhy, byla tam. Poslední ohlédnutí. Roztahoval drápy i zobák. Oči toužily po její krvi, jeho bytí zase po její duši. Se zlověstným křikem a posledním máchnutím křídel se rozletěl přímo do její tváře. Jako ostrým střepem, když se řízne, tak bolel poslední zvuk, hlas, křik. Poslední krok, úleva… Pak, jako by ho cosi roztrhalo na tisíc kusů a do tváře jí narazila jen změť černých zacuchaných chuchvalců peří.
Z okraje jí podklouzly nohy a poslední nádech pak vykonal své…

…A konečně otevřela oči…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Barbara Killunia Jeagerjaques Barbara Killunia Jeagerjaques | Web | 25. října 2012 v 15:53 | Reagovat

Nádherně temné a rozhodně inspirativní! A náladě to taky trochu pomohlo. Asi půjdu taky něco napsat... Anebo nakreslit... Hm...
Tak dík! :)

2 Mikeira Mikeira | 25. října 2012 v 18:32 | Reagovat

To je vtipný, já totiž zrovna "onoho" Havrana od Poa čtu XD
Ale k povídce: Přímo dech beroucí! :-) Zase ve mně tvoje povídka zanechala ten zvláštní nepopsatelný pocit...

3 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 25. října 2012 v 21:36 | Reagovat

Dokonalý, dokonalý, dokonalý!!!!!!! Chtěla bych tu povídku okomentovat nějak konkrétněji, ale tak nějak nedokážu vyjádřit, co přesně ve mně zanechala... XD

4 Saskie Saskie | E-mail | Web | 28. října 2012 v 1:00 | Reagovat

je zajímavá, řekla bych psycho ale to je zase blbost xD je skvělá! xDD :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama