Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Ani jsem netušil, že někdo jako ona... 4

28. října 2012 v 0:00 | Ráďuše |  Na díly
Dopsala jsem to večer a jsem šíleně unavená, napadá mě jediná věc a to, že půjdu spát. Kontrola je u konce, takže pokud někde najdete chyby, omluva. A jinak, Třetí díl je na světě, tak si ho užijte.


Únava na mě padla jako snad nikdy v životě a potom, co jsem proležel celou neděli se rodiče rozhodli zavolat k nám doktora, aby se na mě podíval. Proti prohlídce jsem protestoval víc než jen slovně, dokonce jsem vzteky rozbil lampu na nočním stolku, takže teď nesvítí. Jak já nesnášel zdravotní prohlídky. "Prosím, otevřete ústa, nádech, výdech…" Pořád to samý.
Doktor nakonec zkonstatoval jen to, co jsem věděl sám, že jsem jen unavený a k tomu přidal ještě 39 stupňů k horečce. Podle mého bych to považoval jen za pouhou teplotu a ne za horečku, kvůli které nemůžu v pondělí do školy. I když přiznám se, že prodloužit si víkend mi vůbec nevadilo. Takže jsem byl nakonec rád, že mi doktor předepsal jen obyčejné prášky na snížení teploty a razítko na omluvenku do školy, jen pro jistotu, že by byl problém s tím, že tentokrát chybím ze skutečných důvodů.


Jo já vím, že se to nemá dělat, ale pochopte, zkrátka jsem si nemohl pomoct. Někdy jsem přišel pozdě, protože jsem zaspal, někdy jsem zase nechtěl sedět ve škole, a tak jsem se na něco vymluvit muset.
Teplota mi neopadla ani do úterý a pomalu už mě to začínalo točit. Ostatní si běhali venku, zatímco já se musel doma potit pod peřinou s teploměrem v puse. Na stole mi chladl čaj, jak já čaje nesnášel, a vedle postele, pro případ, že by se mi zase udělalo nevolno, byl položený lavor, abych nemusel běhat do koupelny. Abych to vysvětli, po obědě, co jsem do sebe s chutí naládoval mámino pečené kuře, se mi udělalo špatně a všechno skončilo na dně odpadového potrubí. Takže se k přísnému nakázání "pocení se" v posteli a odpočívání, přidala ještě hloupá dieta.
Věřte mi, že být na podělaný dietě není zrovna dvakrát pohodlný. Ani zabavit jsem se nijak nemohl. Kamarádi psali, kde jsem a já už celý otrávený nechtěl ani odepisovat: "Jsem doma, ležím, je mi blbě." A podobně. Kdyby nebylo televize, kterou jsem si na své naléhání nechal nastěhovat do pokoje, tak by mi z toho všeho asi hráblo. Ale musím říct, že jsem většinu toho stejně prospal a nevěděl o sobě.
Ve finále se mi udělalo líp až ve čtvrtek a já nebyl schopen myslet na nic jiného než na to, že konečně vypadnu z domu. I když jedna věc by tu byla. Pořád jsem omílal ten problém, co jsem tuhle musel řešit v nemocnici. Sakura, jak jsem se dozvěděl od spolužáků, se ve škole celý týden neukázala, což mi přišlo trochu zvláštní, protože šprti, jak je známo, jsou ve škole pořád. Ale na druhou stranu se to dalo pochopit, vždyť byla v obličeji úplně zelená a modřiny jí hráli všema barvama. Ale i tak mi nešlo do hlavy, proč mi neřekla, kdo za to vlastně může. Čeho se bála? Nebo to spíš bylo tím, že mi nevěřila? Čemuž bych se vůbec nedivil. Zkrátka, nešlo mi to z hlavy.
Dole z lednice jsem si ukradl kyblík s jogurtem a zašil jsem se s ním nahoru k počítači. Odepsal jsem na pár emailů a projel zprávy na mobilu, který jsem nechal celý týden v chladu. Nedivil jsem se, když jsem našel něco kolem čtyřiceti zpráv, ani jsem si je nepřečetl, nikdy jsem je nečetl, tedy pokud jsem věděl, že to nebude něco důležitého, což nebyla ani jedna z nich, a rovnou je všechny smazal. Než jsem se dostal na druhý email, měl jsem polovinu jogurtu pryč. Odfrknul jsem si a odstrčil ho i se lžičkou od klávesnice.
Druhý email byl beze změny, tak jak jsem ho nechal před týdnem, na ten mi nikdo nepsal, všichni znali jenom jeden a to jim stačilo. Vlastně až na jeden. Od Itachiho.
Bratr se v emailu zmínil, tak jako každý měsíc o pár novinkách z vysoké a napsal i něco o sobě. Psal, že má novou holku a jsou spolu už přes dva týdny. No to mě tak zajímá. Pomyslel jsem si a rychle přečetl zbytek emailu. Docela jsem se zasmál, když jsem se dostal k pasáži, jak se spolubydlícím nešťastně vytopili koupelnu a jak o hodině španělštiny rozbrečeli vyučující. Byla to taková citlivka, vždycky mi o ní psal. Tak nějak mi přišlo, že je to ta jediná věc, která ho na škole baví. Vysoká pro něj byla něco jako druhej domov a už nejmíň půl roku se neukázal doma. Studoval jazyky a jak sám psal, byla to nuda, ale na koleji, to že prý bylo úplně jiný kafe. Tak nějak jsem věděl, co přesně má na mysli.
Odepsal jsem mu, že tady u mě všechno při starým, akorát, že jsem se hodil tenhle týden marod a email odeslal. O Sakuře jsem neřekl ani slovo. Ještě aby ten to věděl, pak by na to přišli naši, protože Itachi byl pěkná drbna, a to bych zrovna dvakrát nepotřeboval.
Do školy jsem šel až v pondělí a i přes to, že jsem byl celý týden doma, se mi do školy nechtělo ani za mák. O víkendu jsem se jel projet na kole kolem domu, kde jsem minulou sobotu vysazoval Sakuru. Napadlo mě, že bych se stavil, ale nakonec jsem projel kolem, jako bych tam původně neměl ani namířeno. Přišel jsem si divně, když jsem se jel projet jen kvůli tomu, že jsem si myslel, že bych se za ní mohl zastavit. Jenom kvůli tomu jsem vzal dlouho nepoužívané kolo a zkusil si zase zasportovat, jako dlouho před tím.
Dřív jsem jezdil na kole skoro pořád, nechápu, co mě vedlo k tomu abych toho nechal. Bylo to vlastně docela fajn. Nakonec jsem vydržel jezdit ještě další dvě hodiny a pak jsem to zakončil malou návštěvou u kamaráda.
Ve škole se to hnulo dál i beze mě, jak jsem sám zjistil, všichni se připravovali na říjnovou slavnost města a dál se na to, kde jsem byl už nevyptávali. Celkem se mi ulevilo, že se nebudu muset podrobovat dalšímu výslechu.
O hodině matematiky jsem se přistihl, že dávám pozor a pak, to přišel opravdu šok, jsem se i sám od sebe přihlásil. Nevím kdo a co to se mnou udělali, ale bylo to divný. Rozhodně to bylo divný, protože jsem si pak doma udělal sám od sebe všechny úkoly.
"Myslím, že je to tím týdnem odříznutí od světa." Svěřil jsem se pak po škole Narutovi. To je ten kamarád, u kterýho jsem se posledně stavoval na kole. Ten jenom nepřítomně pokýval hlavou a dál sledoval průběh rozplavby na čtyři sta metrů polohový závod. Sportovce, jako je on jen těžko zaujmete něčím jiným než sportem, i když Naruto se dal utáhnout na nějaký ty akce nebo na menší pařbu, jednou za čas. Seděli jsme u nás doma před televizí a sledovali sportovní kanály
"A nebo seš jenom vyvedenej z míry." Zahuhlal, když rozplavba skončila.
"A z čeho tak prosím tě?" Na něco tím, zase narážel. Že já se mu s tím svěřoval. Aby jste věděli, tak Naruto byl jediný, komu jsem o svém malém incidentu řekl. A ten šmejd to zase začne vytahovat.
Pokrčil rameny a rozplácnul se v křesle jak širokej, tak dlouhej. "No nevím, třeba je to kvůli tý holce." Kdyby neměl ten svůj nevinej kukuč, už by nejspíš jednu dávno schytal. "No tak si vezmi, žes jí pravděpodobně zachránil krk a ona se ti teď, po tom všem ani neozvala."
"A?" rozhodil jsem rukama. Nechápal jsem, co by mě na tom mělo znepokojovat.
"Řek bych," napil se z plechovky coca-coly a položil ji zpátky na stůl. "Že máš o ní starost."
Odfrknul jsem si. Já a starost, prosím tě. Snažil jsem si sám pro sebe s co největší ironií říct, ale něco ve mně stejně hlodalo.
"Hele brácho, říkej si, co chceš, ale podle mě to tak je." Pokrčil rameny. Jasně, nemohl jsem mu mít za zlé to, že říká v podstatě pravdu. Koneckonců jsem se na jeho názor ptal, i když ne přímo, ale ptal. Nepřítomně jsem stočil pohled k obrazovce a sledoval jak další rozplavba skočila do vody. Možná, že měl pravdu, ale nechtěl jsem to řešit. Vážně jsem to nechtěl řešit, sakra nechtěl. Ale, co jsem měl dělat, když mi nešlo na to nemyslet. Prostě jsem se jen uchýlil ke svému normálnímu já a nic neřešil. O pár dní později bylo všechno zase ve starých kolejích. Nebyla ve škole a tím, že mi nebyla na očích, tak se mi z mysli celá ta záležitost nějak ztratila a už jsem to byl zase já.
"Ty Sasuke!" Zavolal na mě Naruto. Běžel za mnou od školní nástěnky. Určitě tam něco zase vyvěsily. Nejspíš sportovní akci pořádanou školou, jak jinak. "Na nástěnku právě vyvěsily,…" A dál jsem ho neposlouchal. Doběhl mě a začal žvatlat něco o závodech na kole ani jsem nepostřehl, kdy to vlastně říkal, že to má být.
A pak, po týdnu a půl byla zase tady. Myslel jsem, že ten pocit starostlivosti ze mě už dávno opadl, jenže teď když jsem jí viděl, jak zápolí se zipem u tašky, se to vrátilo a tak se stalo, že jsem Naruta přestal vnímat úplně a najednou jsem stál přímo před ní na druhé straně chodby.

Dveřmi procházeli studenti tam a zpátky nezávisle na tom, že bych byl radši, aby se ztratili. Krátce jsem se ohlédl přes rameno na Naruta. Ten jenom zíral mým směrem a stál na místě. Pak se prostě vrátil k nástěnce a začal svými nadšenými poznatky k závodům zaplňovat hlavu někomu jinému.
Chvíli jí trvalo, než zip povolil a konečně tašku zapnula. Pak si jí hodila na rameno a že se půjde připravit na hodinu do třídy. Měla angličtinu. Věděl jsem to, protože tuhle hodinu měla se mnou. Ale zdá se, že jsem její plány na klidnou a nerušenou hodinu překazil. Odlepila pohled od země, div do mě nevrazila, zasekla se v polovině kroku.
Nadechl jsem se, že muselo být vidět, jak moc se mi zvedl hrudník. Nebylo to, kvůli tomu abych zaujal, vážně, byl jsem z toho jen krapet nervózní. "Em, ahoj." Pozdravil jsem. Nějak jsem začal, ale valně to nevyznělo, nechápu, že zrovna já jsem nervózní, když s někým mluvím. Narovnal jsem si popruh batohu na rameni, ne protože by mi padal, ale spíš to bylo proto, že celou tu dobu, co stála a zírala na mě, neřekla ani slovo. Ten její pohled mě opravdu znervózňoval.
A po nekonečně dlouhé minutě konečně řekla: "Ahoj.?" I když to znělo jako otázka, bylo to vysvobozením. Tohle dělala pořád, všiml jsem si toho už v nemocnici. Nechávala lidi čekat tak dlouho, že museli cítit, že se zblázní. A taky dávala za každou odpověď otazník, jako by nevěděla, jestli je to tak nebo není. Dneska byla zvláštně roztěkaná. Kmitala očima po kolemjdoucích, jako by nechtěla vnímat, co jí říkám.
"Hej!" Luskl jsem jí před očima, "Jsi v pohodě?"
Zavrtěla hlavou, "Promiň, co?" No to si snad dělá srandu. Vážně mě celou tu dobu neposlouchala?
"Ptal jsem se, kdes byla," zdůraznil jsem svou předchozí otázku. Začínal jsem být mírně podrážděný. Dnešek asi nebyl nejvhodnější den na kamarádskej pokec, obzvláště s ní. Spousta věcí mě dneska naštvala, například ta šílená biologie-jestli my se někdy dozvíme o tom, že jsou kytky barevný, tak to bude bez pochyby zázrak. Vážně jsem dneska neměl náladu na opakování se.
Díval jsem se, jak si trhá záděru na nehtu a čekal. Fascinovalo mě, že i po tom, co jsem vyslovil otázku podruhé, si dál nevnímala, jako by se nic nedělo. Minutu bylo ticho, pak si povzdechla a řekla: "Jo, no, doma." Modřina kolem oka už skoro splývala s barvou pleti, ale škrábance na krku na tom byly o poznání hůř. Měl jsem nutkání vzít límec jejího roláku a zakrýt je, ne že by to nebyl pěkný pohled, ale zkrátka bylo divný vidět na jejím krku takové rýhy. Jako kdyby někdo zaryl prsty do kůže, přesně tak to vypadalo.
Ovšem: "Jo, no, doma," mi jako odpověď rozhodně nestačila. Dál se věnovala záděře a já si snažil rychle vymyslet, jak z ní dostat kloudnýho slova. Jenže než jsem se nadechl, zazvonilo a s tím, že musí jít se začala pakovat na hodinu. Jenže tohle jsem nemohl nechat jen tak, Jednou se výslechu vyhnula, ale podruhý se jí to už nepovede.
Čapl jsem jí za loket, a bylo mi jedno, že nadávala, co to dělám, a že musí na hodinu-na tu jsem musel taky, ale tohle bylo mnohem důležitější. Z toho, co říkal tělocvikář dneska o hodině mi bylo jasné, že tuhle hodinu bude tělocvična prázdná, protože musel znenadání někam odjet. Tak jsem ji zatáhl do tělocvičny a zavřel za sebou dveře.
"Co blbneš?" mnula si loket, "musím na hodinu!" vypadalo to, že je krapet naštvaná. Mohlo mi dojít, že nebude zrovna nejradši, když ji připravím o hodinu neskutečně zábavné angličtiny. "Zbláznil ses? Budu mít průšvih, když tam nepůjdu!" Bouchla mě do ramene! Jo, měl jsem pravdu, je naštvaná.
"Klid," ležérně jsem si pohodil batoh k tribuně a nacpal si ruce do kapes. "Jednu hodinu to tam bez tebe vydržej."
Zírala na mě jako na zjevení s otevřenou pusou a přitom neuvěřitelně rychle mrkala. Divím se, že se jí od těch mávajících řas nezvedal vítr. "Eh, cože?" vyhrkla, pak zakroutila hlavou, pleskla rukama o kalhoty a otočila se čelem ke dveřím, "Ty seš opravdu neuvěřitelnej." Už, už sahala po klice, ale to bych nebyl já, kdybych dopředu nemyslel na všechno.
"Ehm," odkašlal jsem si, "nechybí ti něco?"
Položil ruku na kliku a pootočila se směrem ke mně. "Jako co?"
Rád bych podotkl, že ten její rádoby ironický úšklebek, hodně rychle ztuhl, když jsem zvedl pravou ruku a v ní svíral svazek dvou klíčů. Jeden od venkovních dveří do tělocvičny-ty dál vedly na hřiště, a ten druhý od dveří vedoucích dovnitř budovy školy.
Sevřela kliku pevněji a začala cloumat dveřmi, co jen to šlo. Celá zoufalá se na mě otočila. V jejím výrazu jsem viděl, že neví, co si počít. Jsem prostě geniální. Ještě, že jsem ty klíče dostal na starost.
S čím jsem ale nepočítal byly dveře na druhé straně tělocvičny, ty, co vedly ven. Musím říct, že mě pořádně překvapilo, když se rozeběhla tak rychle, že jsem ani nestihl zaregistrovat to, co jsem nedomyslel dřív. Proběhla kolem mě a než jsem se nadál byla v polovině haly a já měl co děla, abych jí dohnal. Tašku dávno upustila na zem a upalovala, co jí nohy stačily. Jenže měla smůlu. Já a běh, to je kombinace, která si náramně rozumí. Stačila dveře akorát pootevřít a už jsem je zase přibouchnul. Páru měla pořádnou, to se musí uznat, ale proti mně měla sotva šanci. Držel jsem dveře a nehledě na to, že s nimi lomcovala, jak jen mohla, jsem jí druhou rukou odstrčil na stranu a přidržel ji za rameno u dveří. Ne nijak silně, nechtěl jsem, aby si něco udělala. Dveře jsem ale nechal odemčené. Teď když jsem stál přímo u nich a mohl je zadržet rukou, to nemělo cenu. Přišlo mi to trochu divné. Chtěl jsem jen pár odpovědí a teď jsem se snažil udržet dveře zavřené a ji dál od kliky. Pořád po ní šmátrala a snažila se dostat ven. To vážně tak moc nechtěla říct to, co jsem nevěděl? A ona věděla, co přesně bych chtěl znát. "To je," celkem mi dávala zabrat, přitom to byla taková křehotinka, alespoň se tak na první pohled zdála, "to je to vážně takovej problém?"
Přestala zápolit s dveřmi, které jsem úspěšně ubránil a zůstala na mě zírat jako opařená. Nejspíš nechápala, co jsem se tím snažil říct. "To, že mi nemůžeš normálně vysvětlit, co se stalo?" A pak nevydala ani hlásku. Jenom tak stála a zírala na mě. Pro jednou mi nevadilo, že se na mě někdo dívá delší dobu, než bylo zvyklý, ba přímo jsem chtěl aby pohledem neuhýbala stranou, abych jí tím svým donutil, říct mi pravdu.
Po chvíli ticha se konečně donutila mluvit. "Je to moc složitý…"
"A co je složitý! To, že tě někdo zmlátil a ty teď nechceš říct kdo a ani proč?" Zadýchaný a dá se říci i mírně rozrušený jsem se snažil jí nerozmáčknout rameno. Nakonec jsem ho pustil, pro případ, že bych ho opravdu zmáčknul nějak silně a raději se opřel celou vahou zády o dveře.
Vyvodil jsem si, že mlčení znamená souhlas. Je absolutně jasný, že se tímhle snažila někoho krýt a nechtěla aby to někdo další věděl. Jinými slovy, stačilo, že jsem já věděl své. Našel jsem ji tam a tam, z mě neznámých důvodů a dál jsem na tom byl v podstatě na nule.
"Nezajímej se o to prosím." Řekla pak.
Jako by mě polila studenou vodou. Horší už to být vážně nemohlo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 28. října 2012 v 14:37 | Reagovat

Suprózní!!! :D (to je nějaký slovo? XD) Prostě bomba!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama