Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Ani jsem netušil, že někdo jako ona... 3

9. října 2012 v 8:27 | Ráďuše |  Na díly
Lidi, konečně je tady další díl. Dalo mi práci to všechno rozdělit a napsat tak, aby se to dalo číst. Takže pokud najdete nějaké chyby, budu vás muset poprosit, aby jste je s grácií ignorovali a přešli :D Samozřejmě se za chyby omlouvám, ale teď už k článku. Doufám, že se vám to bude líbit a jak jinak, jsem vždycky ráda za vaše komentáře, ať už jsou jakékoli, takže klidně nějaký zanechte. (Jo a ještě něco, začátek je trochu uparvený konec z minulého dílu, takže se omlouvám, že se to na dva odstavce bude opakovat.)


"Ty ještě nejsi doma?" Přimhouřila oči a propalovala mě pohledem. To za dnešek rozhodně nebyla první, kdo mě div nesežehnul jenom proto, že si o mě něco nepěkného myslel. Popravdě, dalo se to i přejít, pokud jste ovšem nebyli unavení nebo podráždění. U mě momentálně panovalo obojí, takže opravdu nedokážu jasně říct, jak by vypadala moje reakce, kdybych se necítil přesně tak, jak se cítím.


Prudce jsem se zvedl ze židle a postavil se doktorce přímo do cesty. "Promiňte," odkašlal jsem si. Nechtěl jsem aby to vypadalo jako bych chtěl někomu vyhrožovat, ale obávám se, že přesně tak to totiž vypadalo. Vypadalo to, že můj postoj vůči ní je nanejvýš výhružný a tak jsem raději o krok ustoupil, zmírnil podrážděnost v podtónu svého hlasu. A pak jsem celkem klidně řekl: "Omlouvám se, ale asi pořád nechápu, co je tu za problém." Po očku jsem přitom sledoval Sakuru, která byla červená až za ušima, a jejíž chování jsem naprosto nechápal.
Nakonec jsem svého rozhodnutí byl nucen litovat. To že si doma někdy otevřu pusu na rodiče ještě neznamená, že svou pravdu obhájím u rodiče někoho koho jsem, dá se říct ponižoval a myslím, že ve světě normálních lidí se tomu říká šikanoval. Jinými slovy, ubližoval a nejsem na to hrdý, když vezmu v potaz to, že jsem byl naprostý idiot a choval se tak, už ani nevím proč, k někomu, kdo si to rozhodně nezasloužil. S děsem jsem pak přihlížel tomu, jak se pleť doktorky zbarvila do růžova, pak do červena a nakonec do ruda, ale to už na mě sypala nadávky, co jí slušná slovní zásoba stačila, ale i té se po nějaké chvíli vzdala. Už už to vypadalo, že já se jmény jako: zbabělec, budižkničemu, darebák, sprosťák a zbytek je mi opravdu trapné jmenovat, dostanu ránu od někoho dvakrát tak drobnějšího než jsem byl já sám, ale pak-myslím, že přesně tak to bylo, se Sakura rozhodla nedistancovat se od toho všeho a zapojila se do centra dění.
"Mami dost!" zakřičela, "On za nic nemůže, vážně, to já. Jestli chceš na někoho křičet, pak jsem to já. Je to moje vina. On za nic opravdu nemůže." Tak nějak jsem čekal, že konečně řekne, kdo za to může, ale nakonec jsem se dozvěděl jen prakticky to, o čem jsem věděl, že pravda rozhodně není. Svalovala to všechno na sebe, což jsem nechápal ještě víc než celou tuhle absurdní situaci. Zároveň jsem si všiml i toho, že se nenápadně snaží vyvarovat se použití mého jména v jakékoli větě, kterou řekne.

Ty dvě si pak vyměnily spoustu nedůvěřivých pohledů a názorů a než uběhla minuta byla její matka ochotná přizpůsobit se podmínkám, kterými se mě Sakura snažila, dá se říci chránit. Osobně teď přiznám, že by bylo lepší, kdybych si to všechno hezky vyslechl. Mými slovy řečeno: pěkně si to vyžral. Ale z nějakého důvodu se mě zastala, i když věděla to samé, co já a že by bylo nejlepší nechat si mě zakusit alespoň něco. Abych uvedl věci na pravou míru, mě lidi dvakrát často neurážejí. Jsou dva důvody: 1, Buďto k tomu nemají žádný důvod. A nebo 2, Spousta z nich se mě bojí, takže si nedovolí vyvolat konflikt. Věřte mi, že na tohle taky nejsem pyšný, i přesto, že to mému egu přidává na důstojnosti.
Doktorka se na mě pak otočila smířená s tím, že mě bude muset ještě nějakou dobu vystát, ale na omluvu se nechystala. Nakonec mi jen "popřála" dobrou noc a odešla zpátky do ordinace. Původně jsem si myslel, že bude další výslech nebo další proud nadávek, ale nastal pravý opak. Klid. Naprosté ticho na chodbě mi bylo tak nepříjemné, že jsem sám od sebe musel navázat konverzaci jako první. "Kam šla?" Kývnul jsem hlavou ke dveřím.
"Zapsat mě do karty," posadila se na jednu ze židlí a dívala se přitom na mě. Nedokázal jsem přesně určit, co to bylo za pohled, ale napadlo mě, že se mi možná snaží říct, abych se spakoval a odešel. Nebo mi možná chtěla něco říct. I když, těžko říct, takhle neurčitý pohled jsem ještě neviděl. "Za tamto se omlouvám." Hlesla nakonec a konečně odvrátila pohled. Musím říct, že jsem si oddechnul. Nikdy jsem neměl rád, když se na mě někdo dlouho díval.
Nic jsem jí na to neřekl, nevěděl jsem, co bych na to měl říct. Bál jsem se, že řeknu zase nějakou hloupost a na ty já byl expert, pokud šlo o mluvení, vždycky jsem řekl nějakou pitomost, kterou jsem dokázal celkem slušně pokazit docela vážnou situaci. Nakonec jsem si sedl vedle ní na židli a čekal, až něco sama řekne.

Neřekla vůbec nic a já to čekání nakonec nevydržel. "Neřekneš mi už konečně, co se stalo?" Už se nadechovala. Věděl jsem přesně, co chtěla říct a tak jsem narychlo dodal: "A nesnaž se mi namlouvat, že si nic nepamatuješ, moc dobře víš, že vím, že to není pravda a ty si to pamatuješ moc dobře." Bylo mi jasné, že bych neměl takhle naléhat, ale z nějakého důvodu to pro mě začínalo být tak trochu osobní záležitostí, řekl bych, že až moc. Možná pro to, že jsem se snažil odčinit své hloupé chování, ale to by jen stěží mohlo něco napravit. "Chápu, že mi to nechceš říct, ale někomu bys to říct měla. A co já vím, tak ani jednomu ze svých rodičů si o tom, co se stalo neřekla ani slovo." Když dál mlčela, nemohl jsem si pomoct, musel jsem to říct. "Koho tím kryješ?"
Trhla hlavou nahoru a zadívala se na mě prosebným pohledem. Něco jí trápilo, poznal jsem to. Jestli se takhle tvářila i potom, co jsem jí ublížil já, pak jsem opravdu ten největší kretén pod slunce. Tohle byl opravdu neskutečně zoufalý pohled. "Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout."

Ne, ne, ne, hlavně se mi nezačni omlouvat. Sklopila pohled do klína, bylo jasné, že má na krajíčku, jenže já nevěděl, co si počít. Zabloudil jsem pohledem k hodinám na stěně, bylo už opravdu pozdě v noci, kolem půl jedné. Ještě štěstí, že byl teprve pátek, teď už vlastně sobota, a že nemusím druhý den do školy. Tohle budu muset ještě dospat.
Pak jsem udělal něco, čemu jsem se i já sám divil. Značkové džíny tam, značkové džíny sem, to jsem vůbec nebral v potaz-jindy by mě to točilo tak moc, že bych byl schopný požadovat odškodné, a klekl jsem si na jedno koleno na zem před ní, jednou rukou sevřel její ledové prsty a tou druhou jí nadzvedl bradu, takže jsem ji donutil se na mě podívat. Nikdy bych neřekl, že řeknu právě tohle: " Tak strašně moc se ti omlouvám." Myslel jsem to upřímně a zcela vážně. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych použil alespoň část ze svého ignorantského, ironií naplněného Já. "Byl jsem opravdu idiot, když jsem ublížil někomu jako jsi ty." Jak bych si přál sebrat odvahu a dodat k tomu ještě tohle, ale na to, po mém řečeno, jsem zrovna v tuhle chvíli neměl koule.
Dívala se na mě a řekl bych, že o nic víc než já nechápala, k čemu tady vlastně došlo. Nejspíš jí moje poslední věta pořád kolovala v proudu myšlenek a snažila se přijít na to, co mě k mému překvapivému rozhodnutí vedlo. A když jí došlo, kvůli čemu, to všechno, usmála se. Vážně, nekecám, usmála! "To je dobrý." V životě jsem neviděl upřímnějšího úsměvu. Ona vážně nebyla, jako ostatní. Byla jiná. Všechno brala s nadsázkou a byla upřímná. V životě jsem netušil, že někdo jako ona, mě po tak dlouhé době, přivede alespoň k náznaku mého starého já.

No vážně, dřív jsem nebyl takový, jaký jsem teď. Nebyl jsem ignorant, co ubližuje lidem jen kvůli posílení vlastního ega, co se chová k holkám jako k něčemu podřadnému. Dřív jsem byla ještě jako mé staré já. Trochu mě dostává do rozpaků, když o sobě takhle přemýšlím. O tom bych snad až zase někdy jindy.
Přišlo mi trochu divné, jak jsme tak seděli, já vlastně klečel a koleno, musím říct, mě začalo trochu bolet, a dívali se na sebe jak nejupřímněji jsme dovedli, takže jsem byl docela rád, když mi dala jasně najevo, že se můžu zvednout. Nehledejte v tom nic víc, chtěl jsem jen aby se necítila tak hrozně, chtěl jsem jí trochu ulehčit, i když jsem přesně netušil, čím si prošla. Zkrátka jsem ji nechtěl vidět, takhle zoufalou, pokud se to dalo tak nazvat-nevím, jak jinak bych to nazval.
"Máš se jak dostat domů?" Zeptal jsem se pak, když jsem si zase sednul na židli. "Nebo tady budeš přes noc?"
"Taťka říkal, že jestli budu chtít, hodí mě domů, ale už tak je to dost komplikovaný, bude lepší, když tu zůstanu." Oba její rodiče měli dnes večer noční službu, jak jsem už dávno zjistil.
"Hodím tě domů." Nabídnul jsem se. "Jestli chceš." Rychle jsem dodal a vstal jsem ze židle. Bylo na čase jít domů. Myslím, že i tak budu mít doma co vysvětlovat.
Na chvilku to vypadalo, že uvažuje nad tím, jestli nebude nakonec lepší zůstat v nemocnici, ale pak se nakonec stejně rozhodla zaťukat na dveře k ordinaci a vysvětlit rodičům, že bude lepší, když pojede domů. Že prý to zvládne a odvoz, že zařídím já. I když se na zmínku o odvozu netvářili dvakrát vstřícně, nakonec mi dovolili odvézt ji domů. Ale že to bez těch nedůvěřivejch pohledů nešlo co? Kmitlo mi pak hlavou, ale to už jsme nasedli do auta a mířili k centru.
Vlastně mě taky napadlo, co kdyby měla otřes mozku a něco se stalo. Chtěl jsem se vrátit a nechat jí napospas nemocnici, jen abych z toho neměl zase průšvih, ale pak jsem se uklidňoval tím, že ji oba rodiče ošetřili a pustili domů jen s několika škrábanci a odřeninami.

Cestou jsem trochu zpytoval svědomí a taky přemítal mou zvláštní reakci v nemocnici. Napadlo mě, jestli to nebylo přeci jen trochu uhozené přes hlavu. Ale účel to splnilo, vypadala klidnější, nebo alespoň mě to tak přišlo. Trochu mě štvalo, že mi ještě neřekla, co přesně se stalo, ale rozhodl jsem se to nechat být. Když se to nedozvím dneska, dozvím se to zítra. S tím a se slovy na dobrou noc jsem ji vysadil u menšího rodinného domku se zarostlou zahradou a dřevěným, tmavě hnědě natřeným plotem-vlastně nevím, jestli to byla hnědá, v té tmě se to těžko poznávalo. Plot mě ale nijak zvlášť nezajímal. Sledoval jsem její záda, dokud nezaplula za dveře a nezavřela je za sebou. Pak jsem konečně s klidem sešlápl plynový pedál a vyrazil na opačnou stranu města.
Po pěti minutách jsem konečně zaparkoval do garáže, kterou jsem následně na to pomocí ovladače zavřel. Zběžně jsem obešel auto a zastavil se u levého zadního světla. Kousek od něj byla malá rýha na černém laku. Mávl jsem nad tím rukou a doufal, že dřív než dám auto do servisu, aby to spravili, si nikdo škrábance nevšimne. Všude jsem pozhasínal a po špičkách, co nejtišeji jsem dovedl, jsem se úspěšně bez probuzení kohokoli v domě vkradl do svého pokoje. Rychle jsem ze sebe shodil oblečení a natáhl si jen kraťasy od pyžama. Plácl jsem sebou do postele a snažil se co nejrychleji usnout.
Celý víkend jsem pak prospal. Z postele jsem nevylezl snad ani jednou, ovšem s výjimkou jít se najíst nebo si dojít do koupelny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 9. října 2012 v 17:14 | Reagovat

Perfektní! :D Je to opravdu skvělé :-D

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 13. října 2012 v 1:44 | Reagovat

souhlasím! je to vážně suprová povídka! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama