Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Magic Twins 4. kapitola

3. září 2012 v 21:41 | Ráďuše |  Na díly
4.kapitola
Skupinový výbuch smíchu mimo mou maličkost a Sasukeho, který tam jen tak stál a zíral na mě jako opařený, mě přivedl do stavu jakéhosi rozpolcení osobnosti. Jedno mé já, zřejmě to hodné a zároveň mírně škodolibé, se chtělo přidat k ostatním a smát se taky, jenže tu bylo i druhé já, naštvané a už vůbec ne hodné. Souboj mezi nimi nakonec nevyhrálo ani jedno a přidalo se mé třetí já(že jich ale mám co?).
Utřela jsem si rukávem od mikiny pusu a bradu. No fuj, jak trapné. A snažila se vyhledat někoho, kdo by mi pomohl. Byla jsem zmatená. Nejprve jsem asi dobré dvě minuty zírala na Sasukeho-který mimochodem, pořád stál na jednom a tom samém místě bez jakéhokoli náznaku pohybu-a nakonec jsem se poroučela k zemi. Ne, neomdlela jsem. Za koho mě máte? Jen jsem spadla na zadek. Přestaly mi fungovat nohy. Znáte takový ten pocit, když zaběhnete dlouhou trať a máte pocit jako, když jsou vaše nohy z želé, tak nějak takhle se to promítlo i u mě.


Hinata ke mně ihned přiběhla a ptala se, jestli mi něco není. Já jen odpověděla, že jsem v pořádku a cítím se trochu unaveně. Hlavou mi ale kolovaly otázky z jednoho závitu na druhý. A jelikož jsem nedokázala přesně určit, na kterou se chci vlastně zeptat, zůstala jsem potichu.
Po několika další minutách se ostatním zachtělo "konečně" přestat se smíchy válet po zemi a utišili se. Pořád jsem přitom seděla na zemi a Hinata s Ino mě podrobovaly důkladnému vyšetření a zavalovaly mě zbytečnými otázkami, jako například: "Jsi v pořádku?" "Kolik ukazuji prstů?" "Nebolí tě něco?" Jako kdybych už na to předtím Hinatě neodpověděla, proč se vždycky lidi musí ptát znovu a znovu dokola, než řeknete, že vás něco skutečně bolí?
"Možná, že mě trochu bolí nohy a břicho." O těch nohách jsem mimochodem lhala, ty jsem totiž necítila vůbec, ale od žaludku mi nebylo nijak valně. Nakonec mě někdo vzal na záda. Vysoký blonďák oblečený do směšného oranžového kostýmu. Do obličeje jsem mu moc neviděla, ale soudě podle jeho pleti vonící po…po…-už vím-pomerančové kůře a výšce, a taky celkem pěkným a zvláštně rozcuchaným blonďatým vlasům, musel být velmi pohledný. Pak mírně natočil obličej dozadu a zazubil se na mě. Trefa. "Ahoj, jsem Naruto," představil se mi, "a ty jsi Sakura viď?" To je teda fešák. Usmála jsem se na něj, i když jen jako "aby se neřeklo", než že bych se chtěla doopravdy usmát. Jenom jsem přikývla: "Ehm," a to bylo ode mě všechno, co uslyší, protože jsem nechtěla moc mluvit, hlavně z obavy, že by mi nemuselo zrovna vábně vonět z úst, přeci jen jsem před malou chvilkou ze sebe vyklopila "doslova" všechno, takže mluvit bylo v tomhle případě tabu.
"To teda bylo něco," zachechtal se pak, ale hned jsem poznala, že to nebylo mířené jako výsměch, ale spíš jako kamarádské popíchnutí, "Sasukeho znám léta, ale poslyš ještě nikdy jsem ho neviděl takhle civět. Potom,cos mu vrazila facku." Uvedl věci na pravou míru, když viděl, že moc nechápu, co se mi snaží říct."A, no přeci jen, zmalovalas mu kalhoty teda moc pěkně." Pronesl to tónem, který naznačoval, že něco takového by si on sám nedovolil.
Chápu, že jsem před tím nechtěla mluvit, ale kvůli tomuhle jsem se prostě musela ohradit. "Nebylo to schválně, najednou se mi udělalo špatně. A navíc, tu facku si zasloužil." Snažila jsem se mluvit mu spíš do ramene, no kdyby náhodou. Ach jo, cítila jsem se tak trapně. Musela jsem být rudá až za ušima, ne-li jinde.
"Jo já vím, cestování prostorem je hnus, mezi námi, při svým prvním přesunu se mi taky udělalo šoufl a tekla mi krev." Protáhl obličej do znechucené grimasy, zjevně při vzpomínce na své cestování prostorem, o čem to kruci mluví? Tak moment, to mi jako chtějí namluvit, že jsme se právě přemístili z richmondskýho kempu na úplně jiný místo? To je řekla bych, dost bláznivý. Tak nějak chápu, že nejsem úplně normální člověk a že mě občas vídaj podivný věci a bludy, ale snad nejsem ještě takovej blázen, že by na mě museli hrát habaďůru s nějakým cestováním prostorem. Mám dvě alternativy, buď jsem blázen já a nebo jsou blázni všichni ti lidé okolo.
"Tekla ti krev?" trochu jsem se lekla, "Klidně jsem při tom mohla vykrvácet a nikdo mi před tím nic neřekl?"
"Jen klid, to proto, že jsem dostal do nosu." Vysvětli mi, ale moc mě to neuklidnilo.
Pak se vedle nás objevila Ino a praštila Naruta do ramene. "Pitomče, nevíš jak se máš chovat?" Blonďák přede mnou se na ni jen zašklebil. "Ve skutečnosti," otočila se na mě, "dostal do nosu, protože dělal problémy, tak trochu jako ty, ale pochop, na tebe by si ránu do nosu nedovolil."
"Nedovolil? A kdo nedo…" A pak mi to se cvaklo. "Takže, to všechno proto?" Ino pokývala hlavou.
"No jo holka, žes nám ale dala pěkně zabrat, takhle se prát, to bych od tebe nečekala." Se založenýma rukama na prsou se na mě naoko káravým pohledem zamračila. "Jak jinak by tě uklidnil? Stačila trocha emočního stresu a všechno šlo pak jako po másle." Emočního stresu? Ino! Ty asi nevíš s kým mluví, s tím, nejvíc emočně vyrovnaným člověkem pod sluncem. Pochopitelně jsem jí nic z toho neřekla, protože to zaprvé: nebyla tak úplně pravda, a zadruhé: protože jsem nechtěla s tou emoční vyrovnaností vyvolat další vlnu smíchu. "A Naruto si ránu do nosu vysloužil, protože se vztekal jako malý mimino."
"Hele, moc dobře jste věděli, že můj praděda kvůli tomu přišel o nohu, prostě jsem nechtěl dopadnout bez nohy." Snažil se hájit, ale proti Ino zkrátka neměl šanci.
"O nohu přišel, protože měl špatnou celou formuli. A s námi ti nic nehrozilo, protože to byl jen trénink a byli jsme pod dohledem Kurenai. Jiným slovem, jsi prostě srab Uzumaki." Upřímně, dál jsem Ino neposlouchala, protože pořád o něčem blábolila a hádala se s Narutem a já měla až moc otázek, kterými jsem se zabývala, než abych byla schopná reagovat na jejich rozohněné dohadování. Nakonec jejich hádku ukončila Hinata a zavelela, že musíme jít. Nevěděla jsem kam, ale byla jsem ráda, že se dostanu pokud možno, co nejdál od trapasu, který se mi tady přihodil.
Naruto mě nesl na zádech, i když myslím, že to už nebylo třeba. Nohy mi povolily a řekla bych, že teď už bych zvládla jít i po svých vlastních. No ale, když se někomu chtělo táhnout mě až kamsi za humna, tak klidně, nemám námitek. Před námi šly Hinata s Ino a vedly celou skupinu, která čítala zhruba těch dvacet lidí, co jsem stihla napočítat před tím, než jsem ze sebe vydávila večeři, no dost možná že i oběd.
Všichni jsme mířili nahoru dlážděnou ulicí lemovanou vyššími domy, co se lepily jeden na druhý a v měsíčním světle vypadaly jejich střechy jako zelený mech, ale nejspíš byly z nějakých zelených eternitových tašek nebo kovových plátů. Na okenicích jsem rozpoznala truhlíky s květinami podobným klasickým muškátům. Těžko říct v té tmě. Pouliční lampy byly zhaslé a jen v málo kterém z domů se ještě svítilo. Zřejmě už bylo opravdu pozdě. I když za měsíčního světla bylo vidět celkem slušně.
Šli jsme asi deset minut a dorazili jsme k vysoké budově, která vypadala jako zmenšenina budovy senátu. Ohlédla jsem se přes rameno a k mému překvapení, skupina, která za námi šla se zmenšila na počet osmi lidí. Vzadu jsem poznala Sasukeho, pořád se tvářil stejně. Nejspíš byl naštvaný. Ale za tu facku si rozhodně může sám.
Do budovy vedlo dlouhé schodiště a při pomyšlení na Naruta, jak se mnou na zádech absolvuje dlouhý výstup nahoru, jsem se slitovala. Zavrtěla jsem se: "Už mě můžeš dát dolů."
Když mě pustil a já pod nohama ucítila pevnou zem, udělalo se mi znovu špatně. Naštěstí to nedospělo do takové situace, že by někdo musel měnit oblečení. Bravurně jsem skryla své nutkání se znovu posadit na zem a vykročila jsem za ostatními nahoru po schodech.
Uf, teda, to bylo ale schodů, možná jsem se měla nechat vynést až nad schody až teprve pak si říct, že chci dolů. K mému nadšení jsme odbočili hned do druhých dveří vlevo a všichni jsme se nakonec pohodlně usadili do velké, osvětlené kanceláře. V jejím středu byl velký oválný stůl a za ním prosklená zeď skrze kterou bylo vidět na celé město osvětlené pouhým měsícem-ten vidět nebyl, jelikož byl na druhé straně za budovou. Až po uplynulé minutě jsem si všimla blonďaté ženy v zeleném kabátu, která seděla za stolem a za velkou hromadou knih. Když zjistila, že se na ni dívám, odsunula jednu hromadu kus stranou, aby na mě viděla. Pak se usmála a kolem očí se jí objevily drobné vějířky vrásek. Uprostřed čela měla vytetovaný nějaký ornament velký asi jako nehet na malíčku. Trochu zvláštní místo pro tetování, pomyslela jsem si a rychle kmitla očima jinam, aby nevypadalo divně, že na ni tak civím.
Pak přelétla pohledem směrem ke dveřím, kde stál Sasuke a drobným kývnutím mu dala znamení aby přistoupil blíže ke stolu. Tichým mumláním mu něco sdělila, ale ať jsem natahovala uši, jak jsem chtěla, neslyšela jsem jediné slovo. Na to jí odpověděl stejně tlumeným hlasem. Neměla jsem šanci cokoliv z jejich rozhovoru pochytit.
Rozhlédla jsem se po ostatních v místnosti. Nevypadalo, že by byli nějak zvlášť odvaření z toho, že tu musí sedět, spíš vypadali unaveně a naštvaně. Něco mi říkalo, že ten důvod, proč tu všichni jsou, jsem já. Za chvíli jsem se o tom přesvědčila, zvlášť když mě ta blonďatá žena oslovila jménem. "Vítej zpátky Sakuro." Trochu divné, že tu všichni znají mé jméno. Přišla ke mně a stiskla mi ruku. Postavila jsem se na nohy abych nevypadala nevychovaně a stisk její ruky jí oplatila. A z ničeho nic mě objala. "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku zpátky doma." Zněla trochu, jako kdyby měla na krajíčku, ale to se mi asi jen zdálo, protože když se odtáhla a já omámeně zírala před sebe, netušíc, co se tu děje, se usmívala od ucha k uchu a vypadala nadšeně.
"Děje se něco?" Zeptala se pak. Nejspíš jsem se tvářila hodně divně, to ale dělám pořád, jak jsem si všimla, na tohle se mě zeptalo už pár dalších lidí, a málo jich myslím nebylo. Otočila se na Sasukeho, který se opět postavil ke dveřím. Ten řekl jen: "Nic neví." A dál se koukal na město za prosklenou stěnou. "Ach, to jsem nevěděla, omlouvám se zlatíčko, musíš být ze všechno zmatená." Spíš než jako otázka to znělo jako oznamovací věta. Páni, jak jste poznala, že jsem zmatená? Vypadám na to? V tuhle chvíli jsem byla spíš vyděšená, než zmatená. Lidi mi říkají zlatíčko a vítej doma, kdo by nebyl zmatenej! V hlavě to na mě křičelo tak silně, že jsem se musela ovládnout abych nevykřikla nahlas, další faux-pas bych už si měla odpustit.
"Ehe, tak trochu." Přitakala jsem, jen abych něco řekla. Vůbec jsem nevěděla jak se mám chovat, vždyť jsem ty lidi neznala, nikoho z nich, tedy krom Hinaty, Ino a Uchihy, ale teď mi tak dochází, že jsem je evidentně neznala, tedy alespoň ne tak jak jsem si myslela, že je znám. Byli někdo jiní a já zatím ani nevěděla, kdo jsou a co jsou zač. Připadala jsem si jako mezi samými blázny, tak trochu se mi chtělo křičet, jenže díky mé strnulé pozici jsem se nedokázala pomalu ani hnout. Byl docela výkon přinutit se zvednout a podat ruku někomu, o kom jsem neměla páru, kdo to je.
Blonďatá žena se mi představila jako Tsunade, ale všichni ji oslovovali Tsunde-sama, a představila se mi jako Hokage Konohy. Abych uvedla věci na správnou míru, tak Konoha bylo tohle město a Hokage znamenalo něco jako starosta, pokud jsem to správně pochopila z vysvětlování, co do mě tlačila Hinata. Takže dál: Tsunade mi řekla, že dneska je už pozdě na nějaké vysvětlování, všechno prý "dozajista" pochopím hned, co mi zítra všichni vysvětlí, co se děje a proč se to seběhlo takhle nečekaně rychle. Nečekaně rychlé to opravdu bylo, v tom měla Tsunade pravdu.
Když mě potom Hinata vedla k mému prozatímnímu pokoji, pro dnešek, asi třikrát spletla dveře, jak byla ospalá skoro nevěděla kudy a kam jde. Nakonec mě zavedla k těm správným dveřím, popřála mi dobrou noc a sama se ospalým krokem začala loudat k sobě domů. Jak mi vysvětlila, tak v téhle budově ona sama nebydlela, takže jsem hádala, že to domů ještě nějaký ten kousek mít bude. Ale já jsem byla ráda, že se konečně můžu v klidu, nikým nerušená natáhnout na postel a usnout i v botách, které jsem byla líná si sundat.



Toť vše pro dnešní kapitolu. Chtěla jsem tam sice nacpat trochu víc informací, ale i tak je to myslím, trochu delší než obvykle. Doufám, že do další kapitoly se mi konečně vleze nějaká ta informace, hlavně abych se už dostala k tomu ději. Něco mi tak trochu říká, že by to bylo celkem dobrý :D Tak jdu spát, zítra škola už po druhé, mimochodem, jakej máte dojem z prvního školního dne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 3. září 2012 v 23:29 | Reagovat

První školní den byl celkem fajn - až když jsem uviděla spolužáky, uvědomila jsem si, jak moc mi ti magoři chyběli. XD Zejtřek už bude horší - budu tam trčet do čtyř! Oo Já nechciiiii!!! T_T Každopádně musím taky běžet, takže jen k povídce rychlokoment - senzační, těším se na pokráčko!!! ;)

2 Mikeira Mikeira | 4. září 2012 v 13:19 | Reagovat

Bezva!! :D Těším se na pokráčko.
P.S.: První den byl sice v pohodě, ale stejně jsem měla divný pocit.

3 Saskie Saskie | E-mail | Web | 7. září 2012 v 20:18 | Reagovat

no první den byl totálně super, i ty další dny.. až na čtvrtek kdy jsme měli ajinu :-! ...
Ale bezvadný díl! Bezvadná povídka! xD

4 Amis Rúd Amis Rúd | 14. října 2012 v 20:25 | Reagovat

další dílek plss:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama