Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Space Crash-chaptert 4

20. srpna 2012 v 22:50 | Ráďuše |  Na díly
Kapitola 4.
Tiše jsem stála a upírala pohled do země. Čekala jsem, že něco řekne. Cokoliv, hlavně aby mluvil. Nesnášela jsem ticho, nahánělo mi husí kůži. Ale to nebyla jediná věc, ze které jsem měla nepříjemné pocity. On mi taky zrovna dvakrát nesedl. Popravdě, měla jsem z něj hrůzu až mi vstávaly vlasy na hlavě.
"Jak to myslíš?" Váhavě jsem zvedla oči od podlahy nahoru, kde jsem předpokládala, že najdu jeho obličej. K mému překvapení si obličej zakrýval dlaní, jako by nechtěl aby se setkal s mým pohledem a dlouze vzdychnul. Takhle v přítmí vypadal najednou unaveně. Chápu, že toho měl za den asi dost, o tom jsem věděla své, ale ještě před chvílí vypadal, že by byl schopný zaběhnout i maraton, ale co já vím, ze všeho jsem byla tak vyděšená, že jsem nebyla schopná logicky uvažovat.


Pak se dvěma prsty, ukazováčkem a palcem, chytil u kořene nosu a pomalu otevře oči. Ty černé oči, které v tmavé chodbě byly ještě děsivější, než v lese. Chvíli se díval na zem, ale pak se zabodl pohledem přímo do mých očí , což mě vyděsilo na tolik, že jsem sebou trhla a o kousek ucouvla. Sledovala jsem co udělá, jakýkoliv náznak pohybu, jeho každý nádech, nic. Bez jakéhokoliv pohybu se mi upřeně díval do očí a já nevěděla, co dělat.
Po další minutě naprostého ticha a hlubokého mlčení jsem pochopila, že tudy cesta nevede a vzdala jsem veškeré naděje na odpověď. Sama pro sebe jsem si pokývala hlavou a se slovem: "Fajn," jsem sáhla po klice do pokoje, kde jsem se před tím probudila. "dobrou." Zamumlala jsem a dveře otevřela. V hlavě se mi míhalo spousta myšlenek. Například, co je tohle za místo, kdo je on a proč jsem tady, a taky jak je Hinatě? Doufala jsem, že ještě stále žije a že se brzy uzdraví, i když jsem před tím slyšela Tsunade, jak mluví o tom, že už jí nedává moc nadějí.
Když jsem se soukala pod tenkou přikrývku, začala jsem přemýšlet o tom, jak bych odsud mohla utéct, a pak už se mi v hlavě rojil plán na útěk odsud.
Zbytek noci jsem spíše probděla, než že bych přímo spala. Jak jsem přemýšlela nad tím, kudy odtud ven, nemohla jsem usnout. Navíc na mně závisel Hinatin život, a já nechtěla aby kvůli mně někdo umřel, když jsem přesně věděla, co je zapotřebí, aby zůstala na živu.
A pak jsem to uviděla. Vycházející slunce. Přišlo mi, že jsem za poslední rok neviděla nic krásnějšího. Určitě, tohle bylo to nejkrásnější, co jsem za uplynulý rok viděla. Jak se svými žhavými paprsky prodíralo skrze koruny stromů před oknem, které bylo do půli zatažené dřevěnými žaluziemi. Jeden z nich, který vylezl zpoza stromu jako první se mi usadil na tváři a lehce mě šimral, ale tak krásně hřál. Přála jsem si vyběhnout za tím nádherným hřejivým sluncem ven a nechat se obklopit jeho teplem a světlem úplně celá.
Za poslední rok jsem opravdu neviděla ani jednou, jak slunce vychází, maximálně jak západ, když se mi poštěstilo, jako například včera, i když nevím, jestli je zrovna vhodné, mluvit o včerejšku jako o štěstí.
Přešla jsem k oknu a rozhrnula žaluzie úplně. Pomocí tenkého provazu jsem je vytáhla úplně nahoru. Pak jsem rozevřela obě okenice a nechala dovnitř proudit chladný ranní vzduch. Naklonila jsem se kousek přes parapet a hned jsem svého rozhodnutí litovala. Fuj! Taková výška. Zkazila mi dojem z východu slunce, který jsem si do té doby náramně užívala, a taky všechny naděje na útěk. Rozhlédla jsem se ještě naposledy směrem dolů a pak do stran napůl vykloněná z okna a situaci na co nejrychlejší útěk rychle zhodnotila jako bezvýchodnou.
Když slunce vylezlo úplně, zavřela jsem okna a zpět zatáhla žaluzie do půli okna, přesně tak jak byly. Co kdyby se ten podivín od vedle ptal, proč byla okna otevřená, pak by ho mohlo napadnout, že bych chtěla utéct a nejspíš by z toho mohl být průšvih. Hodila jsem pohledem ke dveřím do jeho pokoje a chvíli na ně zůstala zírat. Nevěděla jsem přesně, jestli chci, aby je otevřel a já konečně zjistila, kde a proč tu jsem, nebo jsem chtěla aby je nechal zavřené a nikdy je neotevřel, protože jsem z něj měla strach. Jedno jsem ale věděla jistě, že sama od sebe ty dveře za nic na světě neotevřu.
Lehla jsem si na bok na postel a nohy nechala viset dolů přes pelest. Rukama si podepřela hlavu a snažila se dýchat, co nejtišeji to šlo, tak aby mě, pokud možno, nebylo vůbec slyšet. V hlavě jsem měla úplné prázdno, snažila jsem se na nic nemyslet, nemyslet prostě na nic. Pak po půl hodině, to už jsem měla tváře otlačené od zmačkaného prostěradla a dlaní, se otevřely dveře. Otevřely se tak prudce, že jsem skoro vyskočila na nohy. Jak říkám skoro. Zůstala jsem v póze, která byla něco mezi napůl sedem a napůl lehem a třeštila jsem oči strachy dokořán.
Stál a zíral na mě. V jeho výrazu nebylo nic, co by odpovídalo pobavení, jenom prázdno. "Tak už jsi vzhůru?" Znělo to spíš jako zkonstatování situace, než jako otázka, ale i nějaký náznak komunikace se počítá.
"Tak už jsem vzhůru." Neodpustila jsem si ironický podtón. To jen abych zakryla nervozitu a strach.
Vypadalo to, že chtěl něco říct. Zvláštní, jak se někteří lidé nedokážou vymáčknout. "Pojď se mnou." Odkašlal si asi tak po půl minutě mým směrem.
"Cože?" Zadrhla jsem se v polovině gesta, když jsem si chtěla pořádně sednout. Dochází mi, že těch podivných póz bych asi měla nechat, přeci jen to musí vypadat divně, když se pokaždé zkroutím jako při nějaké křeči. "Ale, kam?"
Výrazem, pojď a neptej se, mě vytáhl z postele za bolavý loket. Už zase, copak si nikdy nedá pokoj?! "Au!" zaječela jsem, vykroutila se mu a sedla si zpátky na postel. "Dokud mi neřekneš, kam jdeme a proč tam jdeme, a taky proč jsem tady, nikam s tebou nepůjdu." Snažila jsem si prosadit svou a na truc si ruce založila na prsou. Nohy jsem si překřížila a čekala na jeho odpověď. Ta přišla, ale poněkud jinak než jsem čekala.
"Hej, co to děláš!" Znovu jsem vyjekla, když se mě snažil za předloktí vytáhnout na nohy. "Pusť mě!" A pustil. Naštvaně jsem si mnula bolavé zápěstí. Nejen, že jsem od něj měla sedřený loket, ale teď už i pohmožděné zápěstí. Pak jsem se podívala na něj. Určitě byl naštvaný. Ne, teď už to bylo téměř jasně viditelné, dokonce mu uniklo slabé: "Sakra," nebo alespoň tak mi to přišlo.
"Jsi normální?" Vyjekla jsem, "Mohl jsi mi urvat ruku! Chováš se jako blázen." Jenže to jsem neměla dělat. Slovo blázen bylo poslední kapkou a já hned poznala, že je zle.
Ani jsem nestihla postřehnou, jestli se skutečně naštval tak moc, jak jsem doufala, že se právě nenaštval. Skočil po mně takovou rychlostí, že jsem ho pomalu ani neviděla. Máchání už beztak polámanýma rukama, mi bylo na nic. Prostě si mě stejně jako v lese hodil přes rameno a jednoduše ignoroval moje plácání a bušení do jeho zad.
Když jsem procházeli dveřmi, snažila jsem se mu to co nejvíce znesnadnit a znepříjemnit. Jen ať se panáček snaží, může si za to sám, nebo ne? Vřískala jsem celou cestu, co mě táhl dlouhou chodbou kolem ošetřovny, pak dolů po schodech-no možná je dobře, že mě nese, takových schodů by se mi přeci jen nechtělo jít po svých. Napadla mě škodolibá myšlenka: že bych zkusila na truc to samé, abych nemusela jít nahoru těch několik set schodů? Při pomyšlení, že by mě táhnul i nahoru do schodů, jsem se škodolibě zasmála-tak aby to neviděl. Nemohla jsem ale vědět, jestli se pak budu vracet. Co když mě táhne někam dolů do sklepení? Ovšem jestli tu nějaké je, ale soudě podle velikosti objektu a jeho děsivosti, jsem téměř s jistotou předpokládala, že tu nějaké bude.
Pak zamířil k obrovským dveřím ze dřeva. Měli dvě křídla a z každé strany stáli nějací černě odění chlápci, kteří evidentně nebyli moc rádi, že musí stát u dveří-z kdoví jakého důvodu. Když ale každý z nich uchopil jedno křídlo dveří a otevřeli je, pochopila jsem, že fungují asi něco jako vrátní? To je jedno, ale kam mě to do háje táhne? Dalo mi práci ohlížet se zároveň přes svoje a jeho rameno, ale když jsem uviděla cestu lemovanou alejí stromů a dlouhý zelený trávník, uvědomila jsem si, že mě bere ven. Alejí ale nešel, hned jak vyšel ze dveří, ty se hned za námi zavřely, zahnul doprava k nějakému skleníku či co.
Později jsem zjistila, že tam je právě cíl naší cesty.
"Kdo to tady tak příšerně vříská!" Od obrovské černé tabule před níž sedělo nejméně padesát lidí se na nás otočil vysoký černovlasý muž. Na jeho hlase bylo poznat, že není rád, když jeho výklad ruším. Rychle jsem přestala vřískat, co mi plíce dovolili a pro jistotu se ani nehnula.
V levé ruce držel křídu a v pravé nějakou knížku. Co to má být? Postupně se mým směrem otočily všechny hlavy místnosti. To jsem ale viděla jen letmo, opravdu mě už bolelo za krkem, jak jsem se snažila pořád se dívat za sebe, ale vlastně dopředu.
"A," změnil hned tón hlasu z podrážděného na příjemný, "Koukám, že už je vzhůru." Pravděpodobně se i usmál, to jsem ale viděla až potom, co jsem konečně ucítila pod nohama pevnou půdu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Opravdu to byl skleník, kolem mě byla spousta rostlin všech možných druhů a velikosti, taky barvy na některých obzvlášť velkých květech byly opravdu jedinečné, takové jsem neviděla sad ani za starého světa. "Páni," uklouzlo mi, i když jen velice tiše. Ale největší překvapení bylo, když jsem svým pohledem zabloudila přímo před sebe. Tolik lidí! Viděla jsem je už před malou chvílí, ale až teprve teď mi došlo, že to jsou další lidi. Další, kteří přežili, další, co jsou naživu! Bylo to téměř k neuvěření, opravdu se mi to jen nezdálo, opravdu tam byli, všichni seděli jeden vedle druhého a zírali na mě, jak z jara. Počkat, oni na mě zírají! Došlo mi a náhle mě pohltila panika. O malý kousíček jsem ucouvla dozadu, ale narazila jsem na něj. Stál za mnou, směrem, kde se nacházely dveře, nejspíš pro případ, že by se mi zachtělo utéct. Měl pravdu, chtělo se mi utéct a to ani nevěděl jak moc.
"Dobré ráno." Pozdravil mě vlídně ten před tabulí a naklonil hlavu kousek na stranu.
Tak teď jsem byla opravdu více než zmatená. Zmatená jsem byla včera večer, ale teď už to bylo opravdu šílené, naprosto jsem nechápala situaci kolem sebe.
Pokusila jsem se o lehký úsměv, ale nejspíš to muselo vypadat jako pokřivená grimasa nervozity. "Ahoj," pozdravila jsem a sledovala, jak se mu hlava zase vrátila do vertikální polohy a pousmál se.
Opět jsem o kousek ucouvla a znovu narazila do toho kluka za mnou. Chytil mě za obě ramena a postrčil dopředu. Když viděl, že dál sama nepůjdu povolil trochu stisk a popostrkoval mě pořád dopředu, dokud jsem nedošli před tabuli.
"Děkuji ti, že jsi ji sem dolů přivedl, jdete právě včas. Posaďte se prosím, vyučování právě začalo." Pokynul nám abychom se posadili kamsi mezi ostatní a už se otáčel zpátky k tabuli.
"Cože?" Vyhrkla jsem. Tohle mi už vážně nedávalo smysl. Cítila jsem, jak ruce na mých ramenou ztuhly. Muž od tabule se na mě otočit. "Počkat! Co má tohle všechno znamenat!" Vykroutila jsem se ze sevření, které mi teď svíralo ramena. "Já, absolutně nerozumím tomu, co se to tady, sakra děje!"
Abych pravdu řekla, na jazyk mi v tu chvíli přicházela i horší slova, než sakra.
"Dobře," vzdychnul ten černovlasý profesor-evidentně, "Vezmi ji ven, pro dnešek bude lepší, když si ještě odpočine."
"Co to melete! Já nechci odpočívat! Já chci jen vědět, co se tady do háje děje!"
Byla jsem naštvaná, hodně naštvaná a bylo mi opravdu jedno, že na mě všichni zírají.
"Ano pane." Souhlasil černovlásek za mnou a odtáhl mě ven.
Venku jsem se snažila rozdýchat zmatek, co mnou cloumal, ale nepomáhalo to. "Tak pojď." Pobídl mě a vedl mě někam zahradou, pryč od skleníku. Pak mě posadil do trávy a sedl si o kus dál ode mě.
Seděli jsme a já se postupně uklidnila. Koneckonců cítit na tváři slunce a pod rukama a bosýma nohama jemnou, příjemně chladící zelenou trávu, bylo více něž uklidňující.
"Tak," protáhla jsem, "povíš mi něco?"
"Hm?" Vypadalo to, že mě tak úplně nevnímá.
Můj původní strach z něj, ze mě opadl už před nějakou dobou. Na slunci a za denního světla vypadal mnohem více klidně, přístupně, zkrátka, nebudil ve mně takový strach jako v noci. Což bylo dobře.
"Co je tohle za místo?" Moje otázka ho asi nepotěšila, moc dobře jsem se za tak malou chvíli naučila, jak reaguje na otázky. "Chci jen zjistit, co je tohle za místo. No tak," pobídla jsem ho. Jen neochotně zvedl hlavu a nasadil neurčitý výraz, řekla bych spíš otrávený než neurčitý. "Vlastně, je tu docela pěkně." Řekla jsem spíš pro sebe, než pro něj, ale k mému překvapení a přesně, jak jsem doufala, konečně spustil.
"Tak dobře," měla jsem chuť zatleskat, ale to by se příliš nehodilo, chtěla jsem aby mi toho řekl, co nejvíc, co jen mohl. "Tohle je akademie,"
Vážně jsem ho nechtěla přerušovat: "Promiň, cože je to?"
"Akademie," zdůraznil, ale když viděl, jak se tvářím-vážně, akademie, je opravdu zastaralý výraz(alespoň pro mě byl). "nebo škola, říkej tomu jak chceš."
"Takže tohle je škola?"
"Přesně tak," přitakal, "ale není to jenom obyčejná škola, je trochu speciální. Nechodí sem jenom studenti například tvého věku, vlastně tady žije trochu širší skupina lidí."
Tím jeho výklad skončil. "Aha," napadlo mě, že ptát se ho na podrobnosti bude zbytečné. Dozvím se je jen tehdy, když se mi je rozhodne říct on sám.
"A, tvoje jméno?" Nechal mě hodně dlouho čekat, než se vymáčknul. Hodně dlouho se rozmýšlel, nejspíš, jak mi to má správně podat.
A nakonec řekl: "Jsem Uchiha Sasuke."
Usmála jsem se a natáhla k němu ruku se slovy: "Těším mě, jsem Haruno Sakura."
A když mi stiskl ruku, najednou mi nepřipadal tak nevrlý, dokonce se i krátce usmál, ale řekl jen: "Hm." A s tím jsem se spokojila.
Prozatím mi stačilo, co řekl a tak jsem se natáhla do trávy, jak široká, tak dlouhá a zavřela oči. Přeci jen jsem toho v noci moc nenaspala. Doufám, že mu nebude vadit, když si zdřímnu. Najednou tím přívalem pozitivních emocí, se mi to tu nezdálo tak hrozné, vlastně to tu začínalo být příjemně pěkné, tedy tak mi to alespoň přišlo v tu chvíli, co jsem ležela na trávě a slunce mě hřálo všude po těle. Nakonec se mi všechny plány na útěk nějak ztratily v nedohlednu.


Tímto vám slavnostně oznamuji konec inspiračního bloku a doufám, že mi to vydrží, jak jen to půjde a co jen to půjde :D Doufám, že jste si čtení užili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 20. srpna 2012 v 23:28 | Reagovat

Taky doufám! ;) A těším se na pokráčko! ^^

2 Elii Kawa Le'i Road Elii Kawa Le'i Road | E-mail | Web | 21. srpna 2012 v 9:30 | Reagovat

Konečně ,žiješ! :D
Těším se hrozně moc na pokračování! :) :-D

3 Mikeira Mikeira | 21. srpna 2012 v 11:37 | Reagovat

Skvělý!! :D :-D  :-D

4 Saskie Saskie | E-mail | Web | 23. srpna 2012 v 23:04 | Reagovat

úžasná povídka! xD

5 Kata-chan Kata-chan | Web | 23. srpna 2012 v 23:44 | Reagovat

Krásný n.n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama