Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Just A Story pro: Naruto109

16. října 2011 v 20:15 | Ráďuše |  Příběhy na přání
Vlastně ani nevím, jak dlouho mi trvalo než jsem tohle zveřejnila. Asi to už nějakou dobu bude. No co se mnou že? Tak povídka na přání pro Naruto109. Užij si ji-je o pár řádků níž :-P

Po obloze se valila hustá temná oblaka. Každou chvíli se mělo rozpršet a z dálky sem doléhalo dunivé hřmění. Bouřka byla blízko a vedrem rozpálená, pomalu chladnoucí silnice čekala na první mrazivě ledové dešťové kapky. Po obloze projel jasný proud světla a krátce na to se znovu ozvala rachotivá rána, jako by se mračna trhala v půli.

Přikrčila se a zabořila obličej až po nos do černého, velice elegantního letního kabátu s velkými lekslými knoflíky. V pravé ruce držela svou vůbec první školní tašku ze světle hnědé kůže, kterou považovala za vůbec nejhorší módní doplněk, jaký kdy spatřil světlo světa. Páchla jako nové boty a dovnitř jen s těží dokázala nasoukat tu spoustu učebnic, co si měla přinést na svůj první školní den.
Pochopitelně, nebylo prvního září 8:00 nýbrž pátého listopadu 11:50 a počasí bylo více než letní(dusno, bouřky a vedro). V tomhle městě se zkrátka dějí nečekané a pro svět naprosto nepochopitelné věci.Rozpršelo se.
Škola, do které měla dnes nastoupit nebyla v ničem jiná než všechny ostatní. Jenže Akina Uchiha jiná byla.A to, že skončila na špinavé zastávce na konci mětsa, měl na svědomí její otec-Takahashi Yamoto Uchiha, Vlastník firmy vyrábějící luxusní, rychlá a předražená auta, jako jsou BMW, Ferrari a další podobná auta, kterými jezdí valná většina místní smetánky.
Nenáviděla tohle město. I přesto, že se v něm před sedmnácti lety narodila, jí nic kromně vzpomínek na dům, ve kterém vyrostla, k tomuhle místu nepoutalo. Tak proč se její otec tak najednou rozhodl strávit tu zbytek života a firmu, jejímž zastupujícím ředitelem pověřil Adama-svého nejlepšího přitele a dlouhodobého spolupracovníka-bude řídit nadálku.
"Díky moc tati." Zamumlala do kabátu.Copak mohla vědět, že autobusy do školy jezdí před osmou a ne až v devět hodin? Nikdo jí neřekl, jak se do školy dostane. Ráno byl na stole pouze vzkaz, že má školní tašku na lavici v chodbě a že má stihnout autobus. Ale v kolik, že to vlastně jede, jaksi zapomněl napsat.
Mobil u sebe neměla. Její otec byl totiž přesvědčený, že bez svého mobilu-neboli pravé ruky-den ve škole přežije. Druhá věc, ve které se její otec mýlil. Kdyby mu ještě včera večer řekla: "Ale co když se ztratím a nebudu se ti moct dovolat?" zasmál by se a jediné, co by jí na to odpověděl by bylo: "Prosím tě, v New Yorku, který patří mezi největší města na světě, se neztratíš a tady ano?" Malý detail, v New Yorku strávila sedmnáct let, čtyři měsíce a dvacet sedm dní přesně. A v tomhle městě je teprve necelý týden. "Tolik času na prozkoumání téhle bůh ví proč vesnice s městským úřadem, jsem neměla." Zamumlala.
Nakonec to bezcené postávání u silnice a čekání na autobus, který jezdí jen dvakrát denně, vzdala a sedla si i přes svůj počáteční odpor vůči žvýkačkám přilepených na lavičce. Byla jí zima a doufala ve slitování někoho tam nahoře.Tašku položila vedle sebe a z kapsy vytáhla zmuchlaný kapesník. S povzdechnutím do něj zabořila červený, studený nos a hlasitě začala smrkat. Pak ho stejně zmuchlaný hodila zpět do kapsy u tašky. Rýma. Ještě ráno jí bylo celkem dobře, to by ale celou čtvrtinu dne nesměla prostát v dešti na zastávce autobusu.
"Prosím." Zakňourala a trochu se předklonila aby viděla na silnici. Byla stejně prázdná, jako před chvílí. Vlastně tu celý den neprojelo jediné auto. Což by například v New Yorku byla naprostá vzácnost. Maximálně, že byste si koupili kus silnice, nebo rouvnou celou ulici a tam byste dali zákaz vjezdu.
Co to? Slyšela teď snad zvuk motoru? Nastražila uši a zaposlouchala se do deště. Radost opět vystřídala skleslá nálada. Déšť bubnoval na plechovou střechu a jí se zdálo, že se konečně stal zázrak a kolem jelo nějaké vozidlo. V téhle situaci by brala třeba i trakař, hlavně aby někomu patřil a ten někdo jí ukázal cestu do města. Případně jí rovnou ukázal školu. Na malých městech a vesnicích bývali lidé milí, nebo ne?"vzuuummmm..." Teď to slyšela znovu. Vyskočila na nohy a rozhlédla se na obě strany. Z leva. Určitě to bylo auto a podle zvuku motoru také pořádný sporťák. Mhouřila oční víčka skrze déšť. Konečně se na levé straně ze zatáčky vyřítilo černé auto. Rychle udělala jediné gesto, které ji v tu chvíli napadlo. Zvedla palec a horlivě mávala celou paží aby ono černé-teď už na pohled jasné-BMW zastavilo.
Prosvištělo kolem ní a od hlavy až k patě jí zcákalo špinavou vodou z obrovské kaluže na silnici. Už si myslela, že jí řidič nebo řidička přehlédla, ale pak auto i se zařazenou zpátečkou po dlouhém brždění a skřípění brzd zastavilo přímo před ní.Černé okénko se pomalu stáhlo dolů a z druhého konce auta se na ní zubil modrooký hezoun nejspíš jejího věku. "Dneska už nic nepojede."
"Jo díky, to vím taky." Zamumlala si pro sebe a donutila se k úsměvu. "Jo, ehm. Kudy do města?" Klepala se zimou a doufala, že jede směrem k městu. Když už jí zastavil, tak by jí taky mohl hodit ke škole.
"Právě tam jedu. Nechceš hodit?" Zeptal se na zcela evidentní věc.
Co myslíš. Pomyslela si. Byla úplně promočená, díky jeho úžasnému řidičskému umu a promrzlá na kost. "Jestli to nevadí?" i přesto se ae snažila chovat mile. V New Yorku by ovšem ani být milý nepomohlo, tam se stará každý sám o sebe. Pořád někam odněkud spěchají a o ostatní se nikdo nestará.
Zeširoka se usmál a natáhl se aby jí otevřel dveře. Vypadal celkem mile a upraveně-ještě aby ne, když seděl v novém BMW. Neviděla důvod, proč by nejela. Navíc jí byla příšerná zima a strávit několik dalších hodin na zastávce úplně sama, taky dvakrát netoužila."Ty nejsi odsud viď?" Zeptal se, když nasedala do auta.
"Ne, jsem z New Yorku." Vypadlo z ní rychleji než zamýšlela. Pak si vzpoměla na hnědou nevábně vonící tašku, kterou nechala ležet na lavici. "Počkej!" zastavila ho, ještě než stihl dát auto do pohybu. "Nechala jsem na lavičce tašku. Nebude vadit, když si pro ni skočím?"
"Jasně že jo." Pronesl ironickým hlasem a zavrtěl hlavou.Donutil ji pousmát se. První člověk, kterého z tohohle rádoby města poznala byl kdosi vtipný a milý. Navíc jí zachránil život-jasně, jen ji nabídnul odvoz do města, ale i přesto mu patřily její velké díky. Vyskočila z auta a doběhla pod střechu zastávky. Popadla tašku do rukou a třemi dlouhými kroky byla zpět u auta.
"Tak," vydechla a zavřela za sebou dveře. Pak si zapla bezpečnostní pás. Auto se mezitím pomalu rozjelo.Chvíli bylo ticho, nakonec ho ale přehlušil hluk z přehrávače. Hudba ve stylu Punk-Rock se v podání Greenday a jejich písní Boulevard of Broken Dreams jevila jako docela dobrá muzika na poslech, která momentálně odpovídala její náladě.
"Takže ty jsi z New Yorku?" Zeptal se pak.
"Jo.Je to tam docela pěkný." Nachvíli zavzpomínala na svůj někdejší život v té úžasné metropoli. Neonová světla, spousta televizních poutačů, obrovské televize na Times Square, prostě nádhera a to nemluvě o Central Parku.
"Docela?" Zasmál se. "Byl jsem tam vloni na podzim a myslím si, že New York je vážně úžasný místo."
"To jo." přikývla, "Nikdy nepochopím, proč jsme se museli přestěhovat zrovna sem." a dál se dívala z okna, jako by našla cosi velmi zajímavého. Pak se na něj znovu otočila. Připadalo jí, že něco říkal."Promiň, něcos říkal?"
Zavrtěl hlavou. "Ne."
A pak si všimla jeho nevkusných, modrých kalhot tmavého odstínu a zmuchlané bílé košile ledabyle navlečenou na ramenou pod níž měl oblečené bílé triko s malým našitým orlem. "Nosíš uniformu?" Divila se.
"No, jo." Zasmál se a divil se její reakci. "Ta se na škole normálně nosí ne?"
Nakrabatila nos a svraštila čelo. ""Vlastně... ani nevím."
Opět se zasmál, "Jak nevím? Tos nikdy nechodila do školy nebo co?" Jednou rukou přidržoval volant a tou druhou přeřadil na nižší rychlost. V dešti nebylo bezpečné jezdit takhle rychle.
Pramen černých vlasů jí spadl do obličeje, kde se jí přilepil k mokré tváři. Rychle si ho dala za ucho aby nepřekážel v výhledu. Měla si ráno udělat přeci jen nějaký drdol nebo culík, čímž by docílila celodenního klidu od padání jí jejích vlasů do obličeje. "Ne." Hlesla a obrátila svůj pohled zpátky k oknu.
I přesto, že byla otočená zády cítila, jak se její "šofér" tváří a diví její odpovědi. "Vůbec nikdy?"
"Ne!" vzdychla "Vždycky jsem měla domácího učitele. Chápeš, jako soukromě."
"Aha." Zkonstatoval a zahnul s vozem do prava. Pak pokračoval rovně po silnici, nakonec do prava a pak už zatáčel na velké školní parkoviště.


Další díl pravděpodobně za týden, doufám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 17. října 2011 v 14:52 | Reagovat

Nádhernéé :-D Těším se na další díl... :D

2 Abigail Abigail | Web | 17. října 2011 v 19:03 | Reagovat

suprový :) těším se na pokráčko :)

3 Michio Michio | 18. října 2011 v 17:05 | Reagovat

Odpověď na otázku o obrázku u Japonska.
Je to sopka ^^ pokud si dobře pamatuji, tak je to aktivní sopka a měla by se jmenovat Aso....nebo nějak hodně porobně xD

(http://michio2.blog.cz/0904/japonsko)

4 Michio Michio | 18. října 2011 v 18:45 | Reagovat

němáš zač ^^ a děkuju za pochavlu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama