Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

When I Look At You - Pro Vaja-chan

22. května 2011 v 20:17 | Ráďuše |  Příběhy na přání
Název takový proto, že jsem při tom poslouchala Miley Cyrus, asi všichni znáte ne? Docela se to k tomu hodí, tak doufám, že se vám první díl bude líbit.
První díl povídky When I Look at You pro Vaja-chan. Konečně :-)

Psycholožka doporučuje: "Hoďte své myšlenky na papír. Nechte vaši fantazii aby vás naplnila a napište, co vás napadne." Ono se to často velmi lehko říká, ale o to hůř dělá. V mém případě píše.
Tužkou jsem poklepával na okraj linkovaného bloku a usilovně se soustředil, abych něco napsal. Jenomže co? Nemohl jsem si nic vybavit. Vůbec nic mě nenapadalo a ještě ke všemu mě příliš rozptylovaly zvuky z mého okolí.

Všichni se usilovně snažili vypsat zřejmě celou náplň propisky na papír. A ťukání propisek pokaždé, když se na malý moment odtrhly od papíru, aby se mohly vrhnout na další slovo, mě neuvěřitelně rozčilovalo.
Měl jsem chuť zahodit blok i s tužkou kamsi do pryč a odejít ze třídy, jenže tohle cvičení bylo, bůh ví proč, povinné a každý student, tím pádem i já, musel podstoupit tohle "psychologické" cvičení. "Ani nevím k čemu je to vlastně dobré." Pomyslel jsem si a přejel hrotem tužky přes celý papír.
Psycholožka, která nám už od první hodiny-je z nějaké studentské instituce či co a vystudovala dvě vysoké školy-vykládá něco o lidském myšlení a činech nebo tak nějak.
"Važte si toho, že si na vás někdo takový vůbec udělá čas." Kázal nám na začátku týdne třídní profesor Hatake s prošedivělými vlasy (rozhodně si jeho slova "beru" k srdci)-nechápu, jak někdo může být tak moc šedivý, vždyť je mu teprve třicet pět. Hatake je taky dost zvláštní jméno, vlastně se těm jeho vlasům ani nedivím.
"Takže máme co do činění se vzdělanou osobou." Nakrčil jsem nos. Škola po nás chce, abychom ukázali své nejlepší chování. To nevím, jak něčeho takového chtějí docílit v naší třídě, například u Uzumakiho a Inuzuky-dva nejpitomější magoři, který znám-se toho rozhodně nedočkaj, protože tihle dva nepřijdou k rozumu ani po sto letech v zemi. A taky vyjadřování-tím je myšleno naše inteligentní smýšlení o věcech, o kterých bychom měli vědět a znát je (například: psychologický pojmy o lidským mozku), ale většina z nás o nich nemá ani páru, takže se výsledek inteligentního smýšlení rovná pořádně kulatý nule (tedy, co se naší třídy týče).
Ale možná nám příští pondělí-tedy hned po tomhle víkendu-přibude nějakej pomocnej článek. Abych to objasnil: má k nám přijít novej student z Kanady, kde studoval a podle slov třídního, který jsem stačil pochytit, je prej dost inteligentní-IQ něco kolem sto čtyřiceti.
Nejsem si stoprocentně jistej tím, jestli to je student nebo studentka. To jsem nepochytil. Ale i podle Uzumakiho to je spíš "student", což znamená: ať je chytrej jak chce, stejně ho ta naše zvrhlost stáhne úplně jinou stranu a než se naděje bude stejnej jako všichni ostatní.
Drnčivé zvonění školní zvonku se pro jednou ozvalo ve správnou chvíli a momentálně s sebou neslo osvobozující volnost následujícího víkendu, na který jsem se dokázal víc než těšit. A rozhodně jsem nebyl sám, kdo byl nadšeným vyznavačem víkendového povalování a poflakování se někde venku s partou těch nejšílenějších lidí z celýho města.
Okamžitě jsem si sbalil věci z lavice a naházel je do tašky. Psaní nepsaní, psycholožka ne psycholožka jsem se zvedl z lavice a namířil si to v chumlu rozjařených spolu-studentů ven ze třídy.
Slečna "vysokoškolsky vzdělaná" se snažila upoutat-samozřejmě marně-naši pozornost. "Ti, co neodevzdali, tak prosím odevzdejte svou práci vašemu třídnímu prof…"
A pak už se její pisklavý hlásek ztratil za dveřmi učebny, ze které jsme se urychleně vypakovali ven.
Celí rozesmátí a natěšení na víkend jsme vyběhli ze školy. "Takže?" rozhodil rukama Naruto-ten Uzumaki, o kterým jsem vám říkal. Neuvěřitelnej blázen a ten nejlepší kamarád, jakýho jsem kdy poznal.
Rukou jsem se prohrábl ve vlasech a rozvalil se na nejbližší lavičku podél cesty v parku. "Takže?" zopakoval jsem po něm plný očekávání, co za nápady na nadcházející víkend z něj vypadne.
"Nó," protáhl dlouze "doufal jsem, že když je ten víkend a ty," ukázal na mě prstem umazaným od temper-neuvěřitelný, už od rána(chodí na výtvarný kroužek, který je hned ráno-do dneška nechápu, jak se může někdo jako on odhodlat vstát dřív než v sedm) se ani neobtěžoval umýt si ruce a rozhodně se mi nelíbilo, kam to směřuje. "máš v sobotu narozeniny," Ale ne. "udělaly bysme ti menší oslavu." Zazubil se na mě a přitom "nenápadně" drknul Kibu-to je pro změnu ten Inuzuka, o kterým jsem se zmiňoval(tihle dva pohromadě, no nepřejte si to vidět na vlastní oči)-do ramene.
Díval jsem se z jednoho na druhého a snažil se pravidelně dýchat. Ani já sám jsem od sebe nečekal takovouhle reakci.
Víte minulej rok, když jsem měl těch krásnejch sedmnáct mi ti dva uspořádali oslavu s tím, že na něco takovýho nezapomenu.
A nezapomněl jsem. Pro jednou měli ti dva pravdu. Uspořádali takovej mejdan, že přišli snad všichni z města, který znám-ale i neznám. Pozvali doslova každýho, na koho si v tu chvíli vzpomněli. Už ani nevím kde, ale sehnali spoustu pití-alkoholu jak jinak(nehledě na to, že jsem plnoletý nebyl)-a taky jídla.
To co potom zbylo z našeho rodinného domu a zahrady včetně bazénu, se rozhodně nedalo považovat za lidské obydlí.
Táta mě tenkrát pěkně prohnal a celý jsem to samozřejmě musel dát do pořádku. Uklidit, opravit rozbitý okapy-na kterejch se houpali opilí spolužáci(už si ani pořádně nevzpomínám, kdo že to vlastně byl)-nechat znovu zasklít okna-naštěstí jen v přízemí-a podobně.
Nakonec jsem si musel přes léto najít brigádu-s tím jediným mi taťka pomohl-abych uhradil škody. Všechno z vlastní kapsy.
Svým způsobem jsem to chápal, ale v duchu i nahlas-jen někdy-jsem nadával, jak na tátu, tak na ty dva blázny, co mě do toho uvrtali. Ale když pak za mnou v létě přišli s tím, že mi něco pomůžou vydělat, se to mezi námi urovnalo.
Ve skutečnosti jsem se na ně ani tak moc nezlobil, jen mě nejprve naštvalo, že se sami od sebe hned nepřišli omluvit. Ale co. Vždyť už je to za náma ne?
A právě proto jsem se tvářil poněkud vyděšeně.
Naštěstí se to letos rozhodli pro jistotu pořádat někde úplně jinde a cestou domů mě seznamovali s mým sobotním programem. No páni, že bych na něco zapomněl? Nějak se mi z hlavy vykouřilo, že bych měl mít oslavu na bowlingový dráze. Teda ne doslova, ale v hale, kde jsou bowlingový dráhy-jedna vedle druhý.
"Jen doufám, že pak nebudu muset cálovat díry v dráhách a poztrácený kuželky." Zkonstatoval jsem to, když jsme po jejich dlouhém, dlouhém vyprávění o tom, jak všechno skvěle naplánovali, dorazili před náš dům. Na druhou stranu jsem byl rád, že nebudu slavit svoje narozeniny doma. (Nechtěl bych to pak vidět.)
"Neboj," ujišťoval mě Kiba "všechno je zařízený. Letos všechno, co se rozbije cálujem my."
Udiveně jsem se na ně díval.
"No jo. Při tý minulý brigádě jsme si ještě pár dobrejch korun vydělali navíc." Zašklebil se Naruto. "Takže letos o něco rozbitýho nemusíš mít starch."
"Tak fajn." Dotkl jsem se pravačkou čela a zasalutoval jim na pozdrav. "Tak zítra?"
"Měj se." Odpověděli dvojhlasně. Někdy mám vážně pocit, že jsou to ztracený dvojčata, to jak někdy mluví a chovají se mi přijde fakt šílený. Téměř všechno stejný, kromě výšky. Naruto je člen basketbalového týmu a se svými sto osmdesáti hravě převyšuje i Itachiho-to je můj bratr-zatímco Kiba je vcelku prcek a to hraje basket taky. No vážně!

Tašku jsem hodil pod psací stůl a namířil si to rovnou do kuchyně. Na obědy normálně nechodím, takže si obvykle najdu něco k jídlu doma. Ale zrovna dneska, když mám hlad, že bych snědl i náš jídelní stůl, byla lednice úplně prázdná. "Ach jo." Zakňučel jsem při pohledu do té prázdné díry, které jsem ještě včera říkal lednička. Jediné, co zbylo, byla indická kuchyně, kterou si včera večer objednal Itachi a ani se jí nedotkl.
No co? Třeba si po cestě z fotbalového tréninku něco koupí. Přemýšlel jsem v duchu při pohledu na papírovou krabičku o rozměrech dvacet krát dvacet centimetrů točící se na skleněném talíři v mikrovlnné troubě.
Odebral jsem se k sobě do pokoje a spořádal nemalou porci rýže a kuřecích kousků na kari. A zbytek dne jsem strávil zíráním do monitoru od mého starého počítače a chatováním na facebooku. Naruto mi poslal odkaz na nějaké stránky.
Ti idioti mi založili webové stránky! Na kterých zvali všechny z města na oslavu mých osmnáctin. "Až je zítra uvidím, tak je oba dva přetrhnu jak hada." Zasmál jsem se. Na druhou stranu to nebyly špatný stránky. Grafiku a design dělal určitě Kiba. Zatímco o veškerý hlášky text, nad kterým každýmu padá bránice únavou, měl na svědomí Naruto-ten by mohl klidně dělat bulvár.
"Novej počítač by se mi vážně hodil." Usoudil jsem potom, co se na půl hodiny rozhodl přestat pracovat. A když mám zítra ty narozeniny… No rodiče by mi mohli koupit o něco lepší než tenhle.
Kolem půl osmé se vrátil domů Itachi. Jako obvykle zavítal do ledničky. "Sasuke!" Vydupal schody nahoru a než jsem se stačil schovat do nejbližší skříně, vpadnul do mého pokoje s výhružným pohledem a prázdnou papírovou krabičkou, ve které před několika málo minutami byl jistý indický pokrm, v ruce.
"Sakra." Zaklel jsem nejtišeji, jak to šlo. Musím po sobě vždycky nechat nějaký důkaz?
"To já ne…" Zvedl jsem ruce na svou obranu, ale místo odpovědi mi na hlavě přistála právě onen prázdný důkaz. Krabička.
"To vykládej někomu jinýmu." Zasyčel. "Na stole máš talíř od kari, kterej si po sobě nebyl schopnej uklidit." Doháje. Jak je možný, že na všechno vždycky tak rychle přijde. Založte mu někdo jeho soukromou detektivní kancelář!
Spustil jsem ruce podél těla. "Jéj tak, co. Si něco dojdi koupit." Navrhnul jsem mu a pokrčil rameny.
"Hm," Zakšklebil se. "Ty půjdeš nakoupit, nebo řeknu tátovi o jeho krásným, poškrábaným SUV." Vyděrač jeden.
"Hej, to není fér. Říkals, že za mnou nic není, takže to, že jsem omylem zavadil o poštovní schránku, není moje vina!" Bránil jsem se. "Nikam nepůjdu!"

"Blbec jeden." Nadával jsem, když jsem se porozhlížel po plnotučném mléku.
Napsal mi na papír dlouhej seznam, co je potřeba koupit. Naneštěstí měli otevřeno v tom nejvzdálenějším supermarketu od našeho domu. Navíc mě donutil tam jít pěšky a se slovy: "Pospěš si, v deset zavíraj." Za mnou přibouchnul dveře.
Nákupní koš jsem měl vrchovatě naplněný věcmi ze seznamu a už mi zbývalo jen jedno balení plnotučného mléka. Konečně jsem ho našel. Vedle mléčných výrobků, koho by to napadlo že?
Všechno jsem začal vyndávat na pult a začalo mi vrtat hlavou, jak všechno odnesu domů. Vlastně jsem byl spíš toho názoru, že se pro to vrátím nadvakrát a pod tíhou toho všeho někde o cestě pojdu.
Kdyby nebyl Itachi takovej idiot…
Může to znít divně, ale do téhle chvíle jsem nad ničím kromě Itachiho demence nedokázal přemýšlet. Takže když jsem pohlédl na prodavačku, která na mě tak nějak podivně hleděla, nevěděl jsem, která bije.
"Em, co?" Poškrábal jsem se na zátylku.
"Tisíc osm set čtyři." Zamračila se.
Rychle jsem zašátral v kapse pro peněženku. "Jasně." Hned to bude.
"Mami?" Ozvalo se na straně po mé levici. "Vím, že máš práci, ale už zase praskla voda a sousedi si stěžujou, že maj vytopenej byt."
Natáhl jsem ruku s penězi před sebe, ale nikdo si je ode mě nevzal. Zvedl jsem proto hlavu a už už jsem otevíral pusu… Ale místo toho abych něco řekl jsem zůstal zírat přímo na ni.
Ne na prodavačku! Ale ni. Na tu holku, co říkala prodavačce: "Mami, praskla voda." Celý obličej umazaný od barev a oblečení na tom nebylo o nic lépe. Růžové vlasy měla spletené do dlouhého copu a její oči byly tak zelené, že i barva, kterou měla na tváři si musela oproti nim připadat málo zelená.
"Tak dobře, to vyřešíme potom." Odpověděla na její otázku prodavačka za pultem a otočila se zpět na mě.
Jako ve zpomaleném filmu jsem jí do ruky podal dva tisíce a zbytek nákupu nacpal do jedné ze tří igelitových tašek. Pak jsem se znovu podíval na umazané stvoření, které jsem sám pokládal za někoho z jiné planety a vypadl mi z rukou pomeranč, který jsem naštěstí stihl zachytit ještě před tím, než dopadl na špinavou zem.
Zvedla obočí, přitom ruce v kapsách a pohled, kterým po mně hodila nenaznačoval nic jiného než: ježiši-ty-trubko.
S hlasitým povzdechem jsem nasoukal pomeranč do tašky a díval se, jak odchází. Dlouhý cop se jí pohupoval mezi lopatkami a aniž by si to uvědomovala, nechávala za sebou barevné otisky podrážek svých bot.
Prodavačka ke mně natáhla ruku s penězi aby je vrátila-těch zbylý ani ne dvě stě-a já si je od ní poslušně převzal. I s účtenkou jsem je strčil do kapsy u kalhot a i se svým nákladem vykročil směr domov.

Doufám, že se povídka líbila alespoň menšině a zítra čekejte Space Crash. Pokud to ještě do večera stihnu, přidám i další díl Ani jsem netušil, že někdo, jako ona… Teď je to jen na vás. Stačí komentovat, alespoň těch pět by tu mohlo přistát. Musím se učit matematiku, zítra píšeme. A to by mohlo být vše…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amys-chan Amys-chan | 23. května 2011 v 15:38 | Reagovat

Krásný, krásný, krásný! Moc děkuju !! Suprově píšeš, fakt nádhera. Díky

2 Tarei Tarei | Web | 23. května 2011 v 18:13 | Reagovat

Úžasnééé :-) těším se na pokračování! :D

3 Abigail Abigail | Web | 23. května 2011 v 19:19 | Reagovat

super :-D

4 betusik-chan betusik-chan | Web | 28. května 2011 v 18:07 | Reagovat

Raduse ty pises vazne krasne ^^  je to ako normalny zivot , toto co ty pises :-D taky typ poviedok sa mi vzdy strasne pacil :-)  sice som pri tomto dieli nesla skakat od co ja viem ... napr. nadsenia , alebo napatia (co sa mi aj pri tvojich poviedkach stava )  ale toto bol jeden pohodovy diel , ktory ma vtiahol do deja a teraz sa moc tesim na vsetko co sa v tejto poviedke este stane :D

5 Hoperka Hoperka | Web | 30. května 2011 v 19:22 | Reagovat

WOW tesim sa na pokrackooooooooooooooooo :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

6 cornelia cornelia | 27. června 2011 v 20:28 | Reagovat

je to suprové , vážně :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama