Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Prázdniny k nezaplacení 7

24. dubna 2011 v 12:00 | Ráďuše |  Příběhy na přání
Tak jsem se rozhodla, že přidám další díl. Vím, že jsem říkala, že teď budu přidávat něco jinýho, ale to bych nebyla já :-D Omlouvám se těm, kterým jsem slíbila povídku, ale tohle je jaksi přednastavené, takže velká omluva, ale nic jiného mi nešlo napsat. Nechtěla jsem to zkazit, takže ještě jednou se omlouvám a tady to je :-D
Málem jsem se sesunula podél zdi rovnou na zem. Ne, ne, ne! V hlavě se mi točilo jedno a to samý slovo. Proč sakra proč! Měla jsem chuť začít křičet. Že já do prkýnka dubovýho nezůstala doma. Musela mě mamka vážně přinutit k něčemu tak drastickýmu, jako je tenhle-zatím k utrpení hodnej-pobyt? "Karin?" Vyjekla jsem pak, když už mi konečně přišly slova na jazyk.
Ten její škleb, co po mně hodila se nedá z paměti vymazat. "No to se podívejme," pronesla a její kamarádka, blonďatá Ino Yamanaka, se na mě otočila se stejným výrazem-škodolibým, znechuceným a pohrdavým-ve tváři. "Vysoký čelo! Jak bylo na záchodech?" Založila si ruce v bok a popošla o krok blíž ke mně.

Á, ty její brýle jak krásně by vypadaly s rozbitými skly-vlastně jsem spíš pomýšlela na špičatý nos zvednutý asi tak vysoko, jako je vyhlídka v poháru Sochy Svobody, na kterém byly posazené(brýle vlastně za nic nemohly, ale stejně). Přísahám, že jednou něco takového udělám. Ne teď, to bych si "zkazila vztahy s oběma spolubydlícími" a v horším-dost pravděpodobném-případě i s profesorkou-což momentálně, po mém záchodovém incidentu, rozhodně nepřipadalo v úvahu.
Měla jsem sto chutí jí do tváře vmést: "Nech si to brejlovče!" Naštěstí jsem dokázala zachovat klid a jen jsem se (ne)uvolněně pousmála.
"Úča říkala, že máš tašky dole na recepci." Yamanaka si rozpustila své po pás dlouhé vlasy a zaujala pózu a la prima donna. Konečně jedna pozitivní věc od doby, co jsem otevřela dveře od pokoje, kde jsem před několika málo minutami spokojeně pochrupovala. Už alespoň vím, kde jsou moje věci.
Stáhla jsem si tričko níž na boky. "Dík ." Zamumlala jsem a raději co nejrychleji vystřelila z pokoje na chodbu.
"Uf." oddychla jsem si, když jsem za sebou zavřela dveře. Klid a ticho, tak přesně tímhle mě přivítala luxusně zařízená chodba. "Nemůžu uvěřit, že mě nechali na pokoji s takovou, takovou…" nedokázala jsem přijít na vhodné slovo, "neidentifikovatelnou existencí, jako je Karin!" Dupala jsem cestou k výtahu a promýšlela jsem si svůj proslov pro třídní profesorku. Rozhodně se tentokrát nehodlám chovat nijak mile. S Karin na pokoji nebudu ani náhodou. Tohle mi nemůže udělat!
Omyl, může. "Ale…" Pípla jsem. A že jsem si říkala, že s ní nebudu mluvit jako malá poslušná holka hm? Proč musím krucinál udělat všechno přesně naopak, než si původně plánuju?
"Dost řečí!" Řekla nekompromisně profesorka. "A abych nezapomněla, tvoje věci jsou támhle." Ukázala pravou rukou směrem k recepci, kde se válely čtyři, na hromadu naházená zavazadla.
Co se týče lyží-myslím mamčiných starých (né zas tak starých) odřených-ty byly asi nejtěžší z toho všeho, co jsem musela propašovat nahoru do pokoje. Vlastně nechápu, jak se mi povedlo to všechno nacpat do výtahu a ještě větší záhadou mi bylo, jak je vůbec možný, že jsem to všechno utáhla-už když jsem se s tím táhla ke škole, jsem měla vcelku dost z toho, že jsem tam vůbec dorazila bez větší fyzický újmy.
Do pokoje jsem to pak naházela raději po jednom zavazadle. No přeci se s tím nebudu tahat skrze dveře najednou-rozhodně bych tam s tím neměla šanci projít! Natahala jsem je do-pro několik dalších nadcházejících dní-mého pokoje. Natolik jsem se soustředila, abych všechno vybalila co nejrychleji, že jsem si ani nevšimla své nové spolubydlící. Seděla na posteli a zaujatě pozorovala mé snažení se nacpat lyže i s přaskáčema pod postel.
"Jé!" Vyjekla jsem, až sebou polekaně trhla. Skoro se mi zdálo, že mírně nadskočila-no rozhodně by to nebylo poprvé, co se mě kdy někdo lekl(a věřte, že děsit lidi se mi daří poměrně často). "Ahoj." Dodám pak a nejistě se usměju.
Zamrká na mě dlouhými řasami a nakonec mi pozdrav opětuje: "Ahoj," na chvilku se odmlčela, "Jsem Ten-ten." A pak ke mně natáhla svou hubenou ruku, kterou jsem vzápětí stiskla na důkaz vděku, že se tu konečně našel někdo, kdo byl ochotný se mnou prohodit jen hloupé-ale důležité-ahoj.
"Sakura." Pustila jsem její ruku a otočila se zpět k lyžím, které jsem po menší námaze nakonec zvládla nacpat pod postel.
V životě jsem si nemyslela, že do tak malého batohu jako je ten můj se dá nacpat tolik věcí-myslím krosnu(a nedivte se, vážně není moc velká). Stála jsem před skříní se založenýma rukama na prsou a spokojeně sledovala úhledně srovnané hromádky v jedné polovině skříně. Prázdné tašky jsem pak šoupla pod postel k lyžím. Už ani nevím, jak se mi to podařilo, ale konečně jsem měla vybaleno. Zato moje spolubydlící nevypadala na to, že by měla vybaleno-ani zdaleka neměla vybaleno a to už měla zaplněnou víc než polovinu své poloviny v skříni.
Abych to upřesnila: skříň byla vysoká asi tak dva metry s tím, že nahoře v posledních dvou policích byla uložená prostěradla a náhradní polštáře, kdyby někdo chtěl víc než jeden pod svou hlavu, a na šířku měla zhruba metr a půl, možná víc-ani nevím, copak mám v hlavě metr? Každá jsme měli svou polovinu, ve které byly tři široké police a dole byl ještě šuplík navíc.
"A to jsem si myslela, že mi zrovna moje mamka přibalila zbytečně moc věcí." Zasmála jsem se, když jsem sledovala Ten-ten, jak se snažila nasoukat pořádnou hromadu svetrů a roláků do jedné z polic, která byla už mimochodem do poloviny zaplněná.
"No," snažila se vší silou nacpat hromadu mezi ostatní věci. "To moje mamka si zase myslela, že toho mám pořád málo." Konečně se jí podařilo uložit svetry do skříně a vytáhla z tašky další hromádku. "Kdyby se neodjíždělo tak brzo ráno, myslím, že by mi zabalila ještě několik další tašek navíc."
"Tak štěstí, že to nestihla." Zasmála jsem se a rozhodla se jí pomoct s vybalováním.
Během našeho dalšího rozhovoru mi na sebe stačila prozradit spousty věcí a lidi řeknu vám, že s ní se člověk nasměje. První třeťačka, která mi od prvního momentu nepřijde protivná ale naopak hodně sympatická. Tak jsem možná našla nějaký světlý bod na celém tomhle pobytu. A to, že jsem na pokoji s Karin a Yamanaka mi už nepřijde tak hrozný, když tu mám posily. Děkuju, děkuju, děkuju…
Později nás všechny nahnali dolů do společenské místnosti-pořádně velké společenské místnosti-a seznámili nás pravidly. Rozhodně si nedokázali odpustit připomínku: "Školní řád stále platí, i když nejste v jejích prostorách." Napomínal nás důrazně profesor Kakashi po boku s naší třídní, která se tvářila víc než unaveně. Na každém se zřejmě podepsalo dlouhé sezení v autobuse. Já jsem se alespoň trochu prospala, jelikož jsme dorazili ještě večer-ostatní mimochodem dojeli brzy ráno-stihla jsem si alespoň trochu odpočinout. Ovšem, kdyby mě neprobudila ta noční můra s brýlemi na nose bylo by všechno mnohem lepší. Alespoň o trochu.
Pohledem jsem přelétla všechny unavené tváře v místnosti. Jo, jo, vypadalo to, že dlouhá cesta vykonala své. No možná bych měla Karin poděkovat za to, že mě zamkla na oněch záchodech na benzínové pumpě. Přivřela jsem víčka, když jsem se pohledem zastavila na ní. Rozhodla jsem se, že na ní nakonec nic neřeknu, i když bych byla štěstím bez sebe, kdyby dostala nějaký trest. Jenže to by nic nevyřešilo. Akorát by mi to potom vrátila dvakrát tolik. Jak říká bratranec: "Nejlepší obrana je útok." Jenže kdybych se do ní pustila tak, jako ona dělá naschvály mně, byla bych stejná, jako ona-a to rozhodně nechci!
Potom nám dali rozchod a všichni se odebrali do svým pokojů a byli rádi, že se konečně můžou vyspat po tak dlouhé cestě. I já jsem byla ráda za další možnost si odpočinout, i přesto, že jsem měla pokoj s Karin. V životě nepochopím, proč je na mě taková, jaká je. Protivná, nafoukaná a věčně proti mně něco má. Neuplyne den, kdy by si nenašla nějakou záminku aby mi mohla do obličeje vmést, jak jsem nemožná.
Zabořila jsem hlavu do polštáře a spokojeně si oddychla. Konečně byl klid a mohla jsem si odpočinout. "Ten-ten?" Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ni.
"Hm?" Zabručela zpod peřiny.
Chvíli jsem rozmýšlela, jestli ji s tím mám vůbec zatěžovat, když je takhle unavená. Ale nakonec jsem se rozhodla svěřit se. "Em, chtěla jsem se zeptat," odmlčela jsem se "Znáš dobře Sasukeho?"
Zvedla hlavu, tak rychle, až mě to překvapilo. "Cože?" Překvapeně zamrkala.

O něco kratší než předchozí díly. Teda alespoň si to myslím a doufám, že se líbilo xD
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Betušik-chan Betušik-chan | Web | 24. dubna 2011 v 13:41 | Reagovat

Mno vazne super ... Ty si to stopla u zaciatku rozhovoru o Sasukem !!!!! Ako hovori ti nieco infarkt alebo srdcovy kolaps??? Vazne , ze .. toto mi uy nerob :D  :D  :D   bolo to uzasnee a urobila si mi velku radost , ye si to tu dala :D  :D  moc som sa na to tesila XDDDD

2 Kotaichi Kotaichi | Web | 24. dubna 2011 v 19:38 | Reagovat

super! :-D těším se na pokráčko :-)

3 MišulQa MišulQa | 25. dubna 2011 v 14:02 | Reagovat

užž prokráčko!!!:)) :-)  :-)

4 Xia-san Xia-san | Web | 25. dubna 2011 v 16:23 | Reagovat

pěknýý x) pokráčko!! ;-)

5 Akineko Akineko | Web | 25. dubna 2011 v 19:40 | Reagovat

uzasne *.* tesim tesim na dalsi diel ^^

6 Lenicka tve sbenko Lenicka tve sbenko | Web | 26. dubna 2011 v 16:42 | Reagovat

jak sis uzila svatky??:-)=)a jak jsi prezila vcerejsek??:-):D

7 sayuri-chaniik sayuri-chaniik | 28. dubna 2011 v 17:19 | Reagovat

supeer diel :D :D a dakujem ze si urobila pokracko stalo to fakt za to :D

8 Xia-san Xia-san | Web | 28. dubna 2011 v 21:17 | Reagovat

Máš u mě diplomek ;) =)

9 Hoperka Hoperka | Web | 29. dubna 2011 v 16:50 | Reagovat

WoW  a vzdy v tom najlepsom

10 Ája Ája | Web | 8. května 2011 v 15:04 | Reagovat

Jashine, já miluju ten tvůj styl psaní...je to tak přirozené...po těch spoustu křečovitých povídek psaných z pohledu jedné postavy je tohle fakt velká úleva XD...je to dokonalé, jako všechny ostatní díly, moc se těším na další díl.

11 sayuri-chaniik sayuri-chaniik | 10. dubna 2012 v 10:03 | Reagovat

ahoj promin dlouho sem nebyla na tvem blogu a dost se toho zmenilo jak koukam .... jeste jednou dekuju za uzasni povidku :) a mas krasny dess :D proste krasa :)

12 Amis Rúd Amis Rúd | 14. října 2012 v 22:05 | Reagovat

Další díl !! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama