Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Prázdniny k nezaplacení 3

13. března 2011 v 22:45 | Ráďuše |  Příběhy na přání
Zrovna jsem poslouchala nové album od Linkin Park "Thousand Suns", když jsem ušlyšela, jako kolem autobusu profrčelo velmi hlučné, zřejmě sportovní-a také s velmi silným motorem-, auto. Úplně jsem se lekla, jak se ozval řev motoru, když auto předjížděla. Sundala jsem si sluchátka a jelikož jsem seděla téměř vepředu, podívala jsem se na silnici před autobusem. Vážně to je sporťák. A taky pořádně nadupanej. Uznale jsem v duchu hvízdla a kochala se pohledem na ferrari jedoucí po silnici před autobusem.
"Mrkej! To je Uchiha!" Zvolal kdosi za mnou a všichni se ihned nahnuli dopředu a by viděli jeho super sportovní "luxusní" ferrari. "Fakt hustý auto!"
"Mi povídej."

Konverzace za mnou se rázem stočila na téma: rodiče-mi-koupěj-nový-auto a loni-jsem-dostal-taky-sporťák. Nechápala jsem, co na těch super moderních vozech všichni vidí. Hezký auto to je, ale taky nepochybně dost drahý. Neříkám, že by se mi taky takový nelíbilo, ale mě by klidně stačil takovej mini cooper-malý, pěkný a navíc rychlý a praktický autíčko. Přesně pro mě.
Ferrari před námi hlasitě zatroubilo a řidič našeho autobusu mu zatroubením odpověděl nazpět.
Nechápu, proč ten kdosi-jak, že to říkali to jméno ti dva, co sedí za mnou?-vzbudí v autobuse takové pozdvižení. Asi někdo extrémně zazobanej. Řekla jsem si v duchu a vrátila se k poslouchání hudby.
Zhruba po půl hodině autobus "konečně" zastavil na benzínové pumpě. Dveře se ani nestihli úplně otevřít a už se všichni hrnuli ven.
Z autobusu jsem se dostala až jako poslední, tedy pokud nepočítám řidiče. Ten zůstal sedět a otevřel si časopis na jehož obálce se skvělo honosné obydlí a před ním ještě honosnější auto.
Záchody byly, přesně jak jsem čekala, úplně plné. Dva autobusy plné studentů, to už se přeci jen dá tak trochu očekávat, že po tak dlouhé cestě budou záchody na benzínce zaměstnané alespoň na dobré půl hodiny. Nezbylo mi nic jiného než počkat až na mě přijde řada-jestli na mě vůbec dojde.
Čekala jsem a čekala až na mě konečně došla řada. Zavřená v kabince nepřemýšlející zhola nad ničím, jsem si uvědomila, že je nějak moc ticho-asi deset minut, jsem tam seděla vůbec mi to nepřišlo divný(samozřejmě, že jsem neseděla na samotným prkýnku, no fuj, co si to o mě myslíte!). Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Až teprve, když zhaslo světlo, jsem si uvědomila, že je něco špatně. Díky světlu z malého okna vedle dveří jsem viděla alespoň trochu na zem. Dveře kabinky jsem rozrazila tak prudce, že se vrátily a praštily mě přímo do čela a moje pravé koleno to schytalo jakbysmet-jestli se ptáte, nebo divíte, jo, kalhoty jsem si stihla oblíct. A dokonce, i přesto, že jsem byla k smrti vyděšená, že mě tu nechali, jsem se obtěžovala i spláchnout. V šeru jsem nahmatala kohoutek a umyvadlo. Pustila jsem vodu. S menšími obtížemi jsem nahmatala mýdlo-tekuté, jak jinak. Dneska už snad jiné ani nekupují.-a ruce si důkladně omyla. Pak jsem se dobelhala ke dveřím a… "To snad ne!" zaječela jsem a vší silou lomcovala s klikou. Zamkli mě tu! Pomalu ale jistě jsem začínala panikařit. To je fakt v háji!
Batoh, ve kterém jsem měla všechny věci-jídlo, peněženku, mobil… Počkat! V kapse u kalhot jsem nahmatala plochý, poněkud starší prototyp, ale přeci je, mobil. Konečně pozitivní věc. Jaká ironie, že zrovna v takové situaci že? Vytočila jsem první číslo, které mi přišlo pod ruku. "Haló?" Ozvalo se na druhém konci telefonu.
"Temari?" Roztřeseným hlasem, jsem se zeptala, jestli jsem se dovolala na správné číslo.
"Sak? Seš to ty? Zníš nějak divně. Stalo se něco?" Moje, dá se říct, jediná nejlepší kamarádka vůbec, na téhle škole, rozhodně neplýtvala slovy. Zato já moc času neměla.
"No. Jsem na záchodě a…"
"A proč mi voláš zrovna ze záchodů? Nejsi ty tak trochu…" Zastavila se v polovině věty. "Doháje!" Zakřičela do telefonu, že jsem si ho musela dát dál od ucha. "Hned ti dám k telefonu profesorku. Vydrž chvilku!" Slyšela jsem, jak se všichni v autobuse vesele baví a smějí se. A další, co jsem slyšela: "Co tam proboha děláš?!" Profesorka zněla do telefonu hodně vyděšeně, ale v duchu jsem si dokázala představit, jak se asi teď tváří-a vyděšený výraz to rozhodně nebyl-byla určitě pěkně naštvaná a něco mi říkalo, že si to později pěkně slíznu.
"No, myslím, že mě tu zamkli." Zakuňkala jsem nejistě do telefonu.
"No to snad ne!" Živě jsem si představila, jak se chytá za hlavu-né jako já, mě hlava bolela, ale evidentně z vyčerpání a taky z toho, jak jsem nemožná. Z druhého konce telefonu se ozvalo unavené povzdychnutí. "Autobus je zrovna v místech, kde se nikde nedá otočit." Na chvíli se odmlčela. Bylo slyšet, že s někým zrovna hovoří. Doléhaly ke mně útržky jejich rozhovoru-jí a zřejmě někoho ze studentů: "pro ni zajet… rychlý…" a ještě něco dalšího, čemu nebylo vůbec rozumět, a pak se konečně ozvala naše třídní. "Myslíš, že by jsi vydržela tak dvacet" na druhém konci bylo slyšet, jak se s někým dohaduje "no dobře" říkala někomu, "deset minut čekat?"
Nejdřív jsem ani nemohla otevřít pusu, jak moc na mě doléhal stress, až po: "Jsi v pořádku?" jsem se odhodlala vykuňkat obyčejné, prachsprosté: "Jistě."
"Tak fajn." Bylo znát, že si oddychla. "Mám zůstat na telefonu, dokud tě odtamtud nepustí?"
"Ehm, ne, to je dobrý." Nechtěla jsem znít ustrašeně. "Klidně, zavěste. Já tu počkám."
"Tak tedy dobře. Počkej tam a dej na sebe pozor."
"Mějte se." Odpověděla jsem ještě a pak jsem zavěsila. Najednou zarachotil klíč v zámku a dovnitř vstoupila dáma v krátkém kabátku se slunečními brýlemi na nose. Odskočila kousek dozadu, jak se mě polekala.
Rychle jsem kolem ní proklouzla ven. Byla jsem ráda, že jsem odtamtud pryč a ani jsem se nezajímala o to, že se na mě dívá s napůl udiveným a na půl vyděšeným výrazem ve tváři. Doklopýtala jsem k silnici a tam se posadila na obrubník, přitom jsem si stále držela čelo a teď už i koleno od bolesti.
Schovala jsem si mobil zpět do kapsy a obličej do dlaní. Ach jo. Jsem asi ten největší smolař na světě, co existuje. Dokonce jsem si myslela, že se rozbrečím. Naštěstí se tak nestalo.

Tak druhá část :-D Můžu bejt ráda, že mi ten blog dovolí to zveřejnit alespoň takhle dlouhý xD
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama