Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Just Me, Me... and You 3

28. února 2011 v 20:39 | Ráďuše |  Příběhy na přání
Dnes o něco kratší, ale přeci. Hezké čtení :D

Když mě vezl pryč z města ve svém, zřejmě hodně drahém autě značky Audi Locus Concept, po silnici vedoucí lesem, měla jsem tak trochu strach.
Po dvou kilometrech jsme sjeli na dálnici směr Suna, což je město vzdálené asi třista padesát kilometrů od Konohy.
Pak mi blesklo hlavou, že jsem mamce ani neřekla kam jdu, kdy se vrátím, s kým jdu a proč. Najednou jako by mě někdo udeřil baseballovou pálkou přímo mezi oči. A SAKRA!
"Co se děje?" Zřejmě si všiml mého zvláštního chování i přesto, že byl tak soustředěný na řízení.
Potřásla jsem hlavou. "To nic." Nechtěla jsem kazit večer, který by možná mohl být jedním z nejlepších v mém životě a usmála se.

Jen pokrčil rameny. A pak už nepromluvil dokud jsme nesjeli z dálnice.
"Počkej!" Vyjekla jsem. "Tohle byla odbočka na letiště!" Samozřejmě, že ne na velké dopravní letiště, ale na takové menší, na kterém přistávaly soukromé a vyhlídkové lety.
"Já vím!" Řekl jakoby nic.
"Myslela jsem, že jedeme do Suny!" Nebo ne? Dodala jsem pak tiše v duchu.
"Autem?" Zřejmě neměl daleko k smíchu. "To by trvalo asi dlouho!"
Zarazila jsem se. "Tak moment! Chceš mi říct, že…" S otevřenou pusou jsem hleděla na rozlehlou letištní halu a přistávací plochu před sebou.
Auto zaparkoval uvnitř haly. Pak z něj vystoupil a otevřel dveře na mojí straně. Naklonil se ke mně, zrovna, když jsem chtěla vystoupit a usmál se tím svým dokonalým úsměvem. "Otevřela bys prosím tu přihrádku před sebou? Něco jsem v ní zapomněl."
"Um, jo!" Usmála jsem se. "Jistě!" Jakmile jsem stiskla tlačítko s nápisem "Push" víko přihrádky se pomalu sesunulo dolů-mechanika.
Zástava dechu, načež se mi dech hned zrychlí, zorničky se rozšíří na úplné maximum, šíleně rychle mrkám a křečovitě svírám opěrku sedadla. Přesně takhle to vypadalo v ten samý moment, když jsem hleděla přímo před sebe do prázdné přihrádky, tedy vlastně až na "Dva lístky do zákulisí na koncert 30 Seconds To Mars." Tu poslední větu jsem zakřičela tak hlasitě, že sasuke musel kousek poodstoupit, aby neohluchl.
Vyskočila jsem z auta a jemu přímo kolem krku. Málem jsem ho udusila, jak moc velkou jsem měla radost. "Jak jsi je sehnal?" Zakřičela jsem mu těsně vedle ucha. Odtáhla jsem se a překvapeným výrazem mu hleděla do obličeje.
"Mám pár lidí, který se vyznaj." Pokrčil rameny, jakoby nic.
Řekl to s takovým klidem, že jsem ho měla chuť praštit. Dělal, jako by se tohle stávalo každý den.
"Páni!" Vydechla jsem. "Ale, počkat!" Zatvářila jsem se trochu posmutněle. "To, ale nemůžu."
Překvapeně zamrkal. "A co nemůžeš?"
Zašoupala jsem nohama po zemi. "Chci řít... Je to od tebe moc hezké, že jsi mě někam pozval, ale takhle drahé věci si od tebe nemůžu vzít."
Jeno se pobaveně usmál a zavrtěl hlavou. "Holka, kdy už ty přijdeš k rozumu."
"Cože?" Nechápala jsem. "Co tím myslíš?"
Protáhl se kolem mě a sáhl do přihrádky pro oba lístky, které si hned strčil do vnitřní kapsy saka, které měl na sobě. "Lístky jsou už zaplacené a kdyby propadly byly by stejně k ničemu." Zabouchnul dveře od auta a za malou chvilku se ozval zvuk oznamující, že je auto zamčené. "Nepůjdeme?"
Svraštila jsem obočí. "To já vím. Zaplatila bych ti je. Ale já myslela letadlo a tak různě."
"A tak různě?" Pousmál se a zběžně pohlédl na hodinky-velmi luxusní, myslím, že takovou značku jsem snad ani neviděla. "Měli bychom jít, jestli chceme stihnout koncert."
Chvíli jsem se ho ještě snažila přemluvit, že tohle je příliš moc. Že to po něm nemůžu chtít a že je to a tohle velmi drahé. Ale dopadlo to stejně tak, že se slovy: "Děláš si se vším příliš starosti." a kouzelným úsměvem, mě do letadla nakonec nasoukal on sám. Sice jsem se zprvu tvářila naoko uraženě a dotčeně, ale stejně mě po startu letadla přepadlo nadšení, že dnes poprvé uvidím na živo hrát svou nejoblíbenější kapelu vůbec. A po zbytek cesty do Suny jsem mu v jednom kuse jen děkovala a neposedně poskakovala z místa na místo, ze sedadla na sedadlo, až mě nakonec musel posadit vedle sebe. Prý abych nepřevrátila letadlo vzhůru nohama.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 28. února 2011 v 21:02 | Reagovat

Kawaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaii!!!!!!!!!!!! A po tý Audině bych se mohla utlouct... absolutně by mi nevadilo, kdyby mi takový autíčko někdo chtěl darovat (ačkoli bych s ním ještě pár let na silnice nemohla, ale to je detail - i když ono by stačilo sedět a čučet na něj XD). O:) Mno nic. A jinak bych chtěla poděkovat za zlepšení nálady - tak krásně mi to připomnělo, že půjdu znovu na ty Marsy, takže mi může bejt celá škola kdesi... měla bys za to dostat nobelovku! ;)

2 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 1. března 2011 v 8:02 | Reagovat

XDDD tak to by ma nikdy nenapadlo XDDDD som myslela , ze v tejto poviedke je sasuke tak normalne bohaty , ze velky dom , drahe oblecenie a doplnky XDDD a on takto ^^  a toto aby neprevratila lietadlo ...pch! ..taka vyhovorka XDDDD

3 mia mia | 1. března 2011 v 12:18 | Reagovat

waw pokračkooooooooooooooooo kawaiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii :-D  :-D  :-D

4 cornelia cornelia | 26. června 2011 v 15:09 | Reagovat

já souhlasím úplně ve všem je to SUPER ÚÚÚŽASNÝÝÝ[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama