Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Comes From Dreams - The Boy Of Picture 2

21. února 2011 v 21:07 | RJblogis |  Na díly
Roztáhla jsem deštník nad hlavu a vykročila na zaplavenou příjezdovou cestu ke škole. "No super!" Tohle se vážně může stát jen mně. Přímo uprostřed cesty se rozprostírala velká bahnitá louže a já, jako by tam snad ani nebyla, se projdu po celé její délce i hloubce. Mé tenisky byly rázem promočené a ušpiněné od bahna. Ani jsem se neobtěžovala zavázat si promočenou tkaničku a vykročila jsem kalužemi k silnici.
"Sakuro!" Zavolal kdosi za mnou a já se hbitě otočila.
Ino ke mně běžela, celá promočená, div neupadla. "Počkej!" Přiběhla ke mně a já ji podstrčila svůj deštník. Jen zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. "Chtěla jsem se jen zeptat, jestli by jsi nepřišla na moje narozeniny. Moc ráda tě tam uvidím." Usmála se.

"Jo, přijdu ráda, alespoň se poznám s tvými přáteli." Kývla jsem.
"Perfektní! Takže zítra v pět, víš kde bydlím ne?" Jen jsem pokývala hlavou a sledovala, jak se opět rozeběhla ke svým promoklým kamarádům. Ino bydlela hned naproti květinářství, které vždy po cestě do školy míjím a obdivuji, jak krásnou a vyzdobenou mají výlohu s květinami.
Byla jediná, kdo se tu se mnou snažil prohodit alespoň pár slovo. Njednou mi došlo, že mě vlastně pozvala na oslavu svých narozenin a měla bych jí vybrat dárek. Přidala jsem tedy do kroku a zamířila směrem k centru-no centru, i tak se to dá nazývat.

Před vchodem do květinářství jsem složila deštník a sklepala z něj vodu. Zatlačila jsem do dveří a vešla do příjemně vyhřáté místnosti plné květin. Rozhodla jsem se Ino vybrat nějakou květinu, jelikož jsem ve vybírání dárků poněkud nejistá, vsadila sem na květinu. Tou koneckonců ještě nikdy nikdo nic nezkazil.
Chvíli jsem jen tak bloumala po obchodě a procházela se mezi regály s květinami v různě barevných květináčích, ale pak mě napadlo, že by bylo možná lepší vzít květinu jen tak do vázy.
"Mohu vám nějak pomoci?" Vlídný hlas jedné z pracujících mě probral z přemýšlení a zprudka jsem se otočila, že jsem málem shodila jednu z váz na polici v regálu.
Přidržela jsem ji, dokud se nepřestala kývat. "Pardon." Rozpačitě jsem se zasmála a dala jsem ruce raději dál od regálu.
"Takže, co to bude." Optala se mě znovu brunetka stojící vedle mě.
Pokrčila jsem rameny. "Vlastně, vybírám nějakou narozeninovou květinu pro kamarádku."
"Aha." Řekla. Otočila se na podpatku a pokynula mi, abych šla za ní. "Možná by se jí mohla tahle." Zasavila se před tmavě fialovou orchidejí vázanou v jednoduchém svazku s několka tenkými listy okrasné trávy.
"Kolik stojí?" Zeptala jsem se doufajíc v cenu pod dvě stě.
Slečna vzala orchidej i s vázou a postavila ji na pult. "Sto osmdesát. Chcete ji?"
Rychle jsem přikývla a zašátrala v tašce po peněžence. Položila jsem na malý skleněný talířek požadovanou částku a převzala si od prodavačky zabalenou Orchidej v papíru.

Na půl cesty domů jsem už byla tak promoklá, že se na mě mokré oblečení nepříjemně lepilo a stěžovalo mi tak každý můj krok. Už ani deštník mi nepomáhal. Papír kolem, do kterého byla zabalena orchidej pro Ino, byl tak promočený, že jsem z něj po chvíli udělala malou rozblemcanou kuličku a pohodila ji někam na cestu. No co, papír se dřív nebo později stejně rozmočí.
Nemohla jsem se dočkat až budu doma v teple, ale domů mi zbýval ještě pořádný kus cesty. "Proklatě, to babča nemohla vybrat něco blíž k městu? Co budu dělat v zimě až budou závěje? Silně pochybuju, že to tady upravujou." Nadávala jsem v duchu mezitím, co jsem se snažila vyklepat si z tenisek štěrk.

Když jsem dorazila na verandu ještě pořád pršelo. Mlčky jsem se dívala na příjezdouou cestu, zatímco ze mě odkapávala voda a dole na dřevěné podlaze se začala vytvářet malá a zvětšující se louže. "Paráda. Vážně paráda."
Hodila jsem tašku vedle sebe na zem a začala jsem si sundávat promočené tenisky. Krátce jsem přitom pohlédla na cestu a zahlédla jsem cosi podobné člověku. Ale jen na malý okamžik. Jako by tam někdo stál, pozoroval mě a pak až nepředstavitelně rychle zmizel.
"Začínám mít z tohohle města vážně strach." Mumlala jsem si pro sebe a přito rozvazovala druhou tkaničku. Nakonec se mi podařilo úspěšně sundat obě boty, které jsem v zápětí hodila v předsíni na široký radiátor, kam později přistály kalhoty a mikina. Deštník jsem nechala roztažený na zemi aby z něj mohla okapat voda.
"Jestli to takhle bude vypadat celý rok, tak si asi budu muset pořídit mnohem víc věcí abych měla něco do rezervy, zatím co se bude sušit všechno ostatní oblečení." Naštvaně jsem kopla do zmačkaných ponožek. "Rozhodně si budu muset s babčou promluvit."
Na psací stůl jsem postavila vázu s květinou pro Ino a divila jsem se, jak mohla ta nebohá květina přežít takový liják. Hlavně, že zůstala celá.

Babča se vrátila někdy kolem deváté. Když jsem jí uvítala dole na schodech divila se: "Sakuro! Jak to, že ještě nespíš?"
Protočila jsem jen oči. "Babi, už nejsem malá holka, vydržím teď nespat mnohem déle."
"To je sice obdivuhodné, ale pokud chodíš do školy, měla bys chodit spát nanejvýš v půl deváté."
"Babi!"
"Žádné babi. Běž spát, ať ráno nezaspíš do školy." Přikázala mi nesmlouvavě.
Co jsem mohla dělat. S babčou se prostě smlouvat nedá. "Nejraději bych do toho ústavu pro němé zaspala."
"Sakuro!" Podívala se na mě přísně.
"No jo, no jo. Vždyť už jdu." Povzdychla jsem si. "Dobrou babi."
"Dobrou noc. Svačinu do školy budeš mít ráno na jídelním stole ano?" Zavolala za mnou nahoru.
"Dobře! Děkuju babi." Poděkovala jsem a zavřela jsem za sebou dveře.
Chodit spát takhle brzo. "Csss." Tahle brzo nechodí spát ani Hinata od nás ze školy a to chodí pořád pozdě.
Rozhodla jsem, že budu ještě chvíli vzhůru. "Co mi to asi tak může udělat." Řekla jsem si a začala číst knihu, kterou nám profesorka japonštiny zadala do povinné četby ke zkouškám na konci roku.

Ráno jsem si po vypnutí budíku dovolila přispat ještě půl hodinky a když jsem pak zjistila kolik je, málem shodila peřinou lustr, jak vysoko jsem ji vyhodila.
Tak tak jsem ráno všechno stihla a téměř celou cestu do školy jsem musela běžet. "Jo, jo babi. Já vím." Běhalo mi hlavou, když jsem sbíhala kopec od náměstí k javorové aleji.
Na vyučovaní, jsem dorazila až po profesorovi. Madara Uchiha se jmenoval a měl nás na historické a dějepisné vědy. Myslela jsem, že mi dá poznámku za pozdní příchod, ale na to byl dnes až příliš ospalí.
"Ale ne, zapoměl jsem v kabinetě mapu." Chytil se za čelo a potom dlouze zívnul. "Tak kdo mi pro ni dojde."
"Ne, že by se mi nechtělo, ale proč jsem tam musela jít zrovna já." Dumala jsem nad tím celou cestu do kabinetu.
Otevřela jsem klíčem, který mi dal profesor Madara a vstoupila jsem do celkem prostorného kabinetu. "Mapy, mapy, mapy..." Kde sakra jsou? "A támhle." Zajásala jsem a sáhla jsem po červené, pro kterou mě poslal. Sundala jsem ji ze stojannu a vydala jsem se zpět ke dveřím. Po cestě jsem zahlédla fotografii na profesorově stole. Všichni na ní si byli docela podobní. Černé, vlasy a stejně tak i oči a nikdo na ní se neusmíval. Vypadali, jako by je fotograf snad urazil nějakou nevhodnou poznámkou.
Do třídy jsem se vrátila zřejmě po dlouhé době, když mi pak profesor řekl: "No, možná jsem ti měl dát tu poznámku a k tomu přidat ještě jednu. Za zdržování vyučování."
"Promiňtě." Pípla jsem a vrátila se zpět do lavice. Dnes zřejmě opravdu neměl svůj den.

Celý den proběhl tak nějak v duchu melancholické sonáty na dobrou noc. Jediným světlým bodem celého dne, byla myšlenka na blížící se oslavu narozenin Ino. Celý den za mnou běhala a během jedné přestávky se mě stačila nejméně třikrát zeptat, jestli přijdu na tu oslavu. Celou dobu jsem jen pokyvovala hlavou a občas utrousila nějaké to "Hm." na souhlas. I když jsem vypadala a zněla trochu otráveně, stejně jsem byla z té oslavy nadšená.


Po dlouhé době nic-nepřidávání, jsem se konečně uvolnila ze spárů učení a domácích prací a rozhodla se dopsat jeden díl povídky Comes From Dreams. Díl, který jste teď přečetli, jsem podle mého neodflákla až tak moc, jak jsem si původně myslela. No, na to máte ale už svůj názor že? Přeji dobrou noc a ti, kteří mají momentálně prázdniny, volám: "Užívat a užívat, od ničeho jiného prázniny nejsou!" :D
Ale teď už dobrou noc a zítra jsem tu po škole zase :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 21. února 2011 v 22:00 | Reagovat

Kawaaaaaaaaaaaaaaaii!!!!!!!!!!!! ^^ Těším se na pokráčko! ;)

2 ♥ NikusQa ♥ ♥ NikusQa ♥ | E-mail | Web | 24. února 2011 v 17:48 | Reagovat

Ahoj.. JO Demi byla v  blázinci ,ale už není :) A jo mám prázdininy a co ty -,

3 Hope Hope | 19. března 2012 v 8:45 | Reagovat

krásný :-D Bude ještě někdy v budoucnu pokračování? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama