Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Just Me, Me... and You

19. října 2010 v 16:51 | Ráďuše |  Příběhy na přání
Předem omluva za to, že nic nepíšu, ale musela jsem si nutně přečíst další knížku, protože mi došly nápady, jak formulovat věty do článku a tak dál. Předem omluva za to, že jsem tenhle příběh nedokončila, druhá část bude hned, jak se k tomu dohrabu. Předem omluva, že na počítači nemůžu být trochu dýl, takže se to má asi takhle, že další díl CPFK a ostatní plus tohle čekejte na konci týdne. Ještě si to musím vyžehlit v matematice.
A v poslední řadě děkuju, že ste byly schopný to se mnou vydržet. Díky všem, který si čtou můj blog.
A teď už k článku.
Hezké čtení... XD


Taky vám někdy, když prší, připadá svět skutečnější, než je? No řekněte! Nevnímáte pak všechny okolní věci jinak? Mnohem silněji než kdy dřív? Necítíte se, když stojíte pod zataženou oblohou a hledíte na těžká mračna, jak putují po obloze a najednou, jako by je někdo roztrhal a na vás pomalu a se stále větší intenzitou dopadá spousta kapek, jako kdyby se ukázala ta pravá podoba světa? Tmavý, šedý. Každý před deštěm utíká a snaží se, si čímkoliv, co má po ruce, zakrýt hlavu. Ale já ne. Déšť mi nevadí. Mám ráda, když mi po kůži stékají chladné potůčky vody a oblečení na mě přilne, jako kdyby se do mě chtělo vpít. Zbožňuji, když se mi rozpuštěné vlasy přilepí k obličeji a po tenkých pramínkách po nich stéká voda.
Když déšť ustane a na ulicích to začíná znovu ožívat, cítím, jak na mě pomalu těžkne oblečení a dává se do mě zima.
A přesně na takový déšť jsem čekala…
Stála jsem uprostřed náměstí a sledovala černá mračna nade mnou, jak se valí po obloze. Každou chvílí mělo pršet a já se nemohla dočkat až spadne první kapka a ochladí mou rozpálenou kůži. A najednou... . "Konečně." Zašeptala jsem si tiše pro sebe.
Musí vám to připadat asi zvláštní, že se nechám takhle promáčet až na kůži, ale mě to nevadí. Naopak, mám to ráda.
Kolem mě kdosi proběhl a jen koutkem oka jsem zahlédla, jak si klepal na čelo, přičemž si zamumlal cosi pod svůj hustý knír. Znělo to jako: "Holka jedna bláznivá."
Za chvíli z toho byl takový liják, že na náměstí nebyla ani noha.
S obličejem namířeným k obloze a zavřenýma očima, jsem si užívala každé chladné kapky, která na mě zlehka dopadla. Když v tom najednou déšť ustal. Bylo to zvláštní, jelikož jsem déšť stále slyšela, jak hlasitě bubnuje do střech domů a dlážděné podlahy na náměstí.
Otevřela jsem oči a k mému překvapení jsem hleděla přímo do černé, zlehka průhledné plachty deštníku.
"Není moc dobrý nápad, postávat takhle v dešti. Mohla bys nastydnout." Ozval se mi kdosi za zády a já si konečně uvědomila, že někdo zřejmě drží onen deštník, který mi brání v úplném promoknutí až na kost. Pomalu jsem se otočila a upřela svůj zrak do jeho pobaveného obličeje.
"Ach to snad ne, co ten tady může chtít?" Pomyslela jsem si.
"Mám ráda déšť." Ohradila jsem se. "Navíc z obyčejného deště se nedá jen tak nastydnout."
Jeden koutek úst mu vyletěl nahoru. "A evidentně si to užíváš na vlastní kůži." Zasmál se a zakroutil hlavou.

Chtěla jsem něco říct, ale otřásla jsem se zimou a místo toho, abych řekla něco na svou obhajobu, jsem hlasitě kýchla. Zřejmě jsem to zakřikla a k mé smůle jsem se nevyhnula posměšné poznámce.
"Na první pohled působíš možná drsně, ale jsi děsná měkota, stejně jako ostatní holky." Dělal si ze mě srandu a kroutil přitom hlavou. Pak si sundal z ramenou svou podzimní bundu a přidržel mi ji před obličejem.
"Ne díky." Odstrčila jsem bundu jen několik centimetrů stranou na náznak toho, že se bez jeho, zřejmě velmi drahé bundy obejdu. A nafoukla jsem tváře.
"No tak, snad se nezlobíš? Krom toho, mám pocit, že ti není zrovna nejtepleji. Hm?"
Zakroutila jsem hlavou a dál dělala, že ho neslyším. Bundu mi však vnucoval tak dlouho, dokud jsem neuznala, že nějaký ten kousek teplejšího oblečení mě přeci jen zahřeje o trochu víc, než promoklá mikina, a neoblékl si ji.
Zatvářil se spokojeně, jakmile jsem se do jeho bundy zachumlala až po bradu. Byla mi asi o dalších pět čísel větší, takže na mě samo s sebou visela. Ale aspoň v ní bylo teplo. Navíc, moc příjemně voněla.
"Nemáš chuť někam zajít? Myslím, že by ti horký čaj udělal dobře. Co říkáš?" Ozval se po chvíli a s očekáváním na mě hleděl.
"Hm," Napůl otočená k němu jsem se z té situace snažila nějak vykroutit. "šla bych ráda, ale… Promiň, nejsi mi nijak povědomý. Stejně už musím domů." Zalhala jsem a vykročila opět do deště doufajíc, že se dostanu, co nejrychleji, mimo jeho dosah.
"Počkej!" Dvěma dlouhými kroky mě zase dohnal. "Jsem Sasuke." Řekl hned, jak se octl vedle mě.
Moc dobře jsem věděla, kdo to je, ale dělala jsem, že nevím a stále pokračovala v rychlé chůzi. Koneckonců, kdo by neznal zrovna jeho?
"Sasuke Uchiha," Dodal pak. "minulý týden, ta zvláštní příhoda v hale… Vzpomínáš?"
Chvíli jsem dělala, že přemýšlím a nevím o koho se jedná. "Ó, no jasně. Myslíš, to, jak jsi mě trefil basketballovým míčem?" Zavzpomínala jsem, jako by to bylo už hrozně dávno.
Tak dlouho to vlastně ani nebylo. Stalo se to minulý týden, kdy se konaly basketballové přebory, na které se sjeli hráči všech školních týmů ve městě. A řeknu vám, že Konoha není zase tak moc velké město. Přesto se zaplnily všechny tři školní haly, vysokými basketballisty v různě barevných dressech, pobíhajících všude kolem a křičících, jako blázni.
Sasuke Uchiha byl kapitánem školního basketballového týmu a idolem všech dívek, na naší škole. Zrovna se svým týmem trénoval novou taktiku útoku na protihráče a já měla to štěstí, že jsem zrovna v ten moment, šla z tennisové haly, která byla narvaná až k prasknutí basketbalovými hráči. Tím pádem mi odpadl trénink a měla jsem volno. Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená, za necelé dva měsíce jsem měla stát na tenisovém kurtu proti těm nejlepším hráčkám z celého města v kategorii mladších žákyň.
Zrovna jsem si to mířila přímo k trenérovi, když v tom, z ničeho nic… Bum!!! Cosi tvrdého mě zasáhlo do hlavy, že jsem se zapotácela a nakonec jsem skončila s rojem hvězdiček nad hlavou, na zemi. Sotva jsem dokázala vnímat okolí, ale jeho pobavený obličej si do teď vybavuji celkem živě. Omluvil se a pomohl mi na nohy. Chtěl dojít pro svého trenéra, ale já trvala na tom, že to není nutné. Když jsem se pak vykolébala z haly, sledována zraky všech přitomných a otevřela dveře ven, seklo to se mnou a později jsem se probrala v nemocnici s menším otřesem mozku.On mě samo s sebou neznal, i když možná od toho incidentu si mě nejspíš pamatuje, docela dobře. O to víc mě zaskočilo, když mi teď nabízel deštník a bundu, a zval mě na čaj.
"Jo, to jsem já…" Nevině se zasmál. Přitom přešlápl z jedné nohy na druhou a pokynul hlavou k čajovně.
A já nakonec souhlasila. "Dobře."
Normálně takhle snadno ovlivnitelná nejsem. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla mokrá a dala se do mě zima, nenehala jsem se dlouho pobízet a šla jsem.
V čajovně jsme se posadili k prosklené výloze, ze které bylo vidět na ulici a náměstí. Chvíli jsme jen tak usrkávali horký čaj z porcelánových hrnečků, pak jsme se dali do řeči na téma basketballové přebory a nakonec jsme jen pozorovali lidi, jak se pomalu začínali objevovat venku, jelikož přestalo pršet.
Seděli jsme tam poměrně dlouho, i přesto, že ani jeden z nás už neměl ve svém šálku ani kapku čaje.
Povídalo se mi s ním hezky. Myslím, že bych si takhle nepopovídala ani se svou nejlepší kamarádkou. Ale když jsem zjistila, kolik je hodin, vyskočila jsem ze židle, div jsem nepřevrhla stolek i s porcelánovými šálky na něm. Všichni se po mě otáčeli se zvláštní grimasou ve tváři, která nepůsoubila zrovna pozitivním dojmem a pak se opět vraceli k původní činnostni.
Zvědavě na mě pohlédl. "Někam pospícháš?" A přitom se zvedal ze židle.
Slabě jsem se pousmála a přitom jsem si ani neuvědomila, že si zapínám jeho bundu. "Musím už jít." Hodila jsem si přes rameno hadrovou tašku a namířila jsem si to rovnou ke dveřím.
"Mám čas, doprovodím tě." Nabídl se a zasunul židli pod stůl.
"To je dobré. Bylo to fajn, ale… Vážně už musím jít." Položila jsem na stůl deset dolarů a dříve než stačil cokoliv říct, jsem vyběhla z čajovny ven. Zůstala bych, i ráda, ale musela jsem domů. Máma by vyšilovala, kdybych nebyla doma do pěti.
Přesně tak, do pěti. Je to poměrně brzo na to, že ostatní zůstávají venku třeba i do desíti. Ale jak říká máma: "Oni nejsou ty a já zase jejich rodič." Čímž chce vlastně naznačit, ať si to jejich rodiče dělají, jak chtějí, ale já budu poslouchat svou mámu. Dříve mi to přišlo normální, ale teď když je mi šestnáct, vlastně za necelé tři měsíce mi bude sedmnáct, mi to přijde opravdu nesmyslné, chovat se ke mně, jako k malému dítěti, co se o sebe neumí postarat.
Domů jsem to měla přes celé město, takže poměrně daleko. Než jsem došla na naší příjezdovou cestu, začalo znovu pršet. Ke dveřím jsem se přiřítila takovou rychlostí, že jsem skoro zapomněla, že jsou zamčené a málem jsem do nich narazila. (Nikdy jsem pořádně nechápala, proč mamka zamyká, i přesto, že je doma a není noc. Copak by zrovna nás chtěl někdo vykrást? O tom silně pochybuji.)Naštěstí jsem stihla na poslední chvíli přibrzdit. Vytáhla jsem klíče a co nerychleji odemkla, abych už konečně mohla do teple vyhřáté předsíně.
Když jsem za sebou zamkla a zula si boty, ozvalo se z kuchyně. "Kde jsi byla? Jdeš nějak pozdě Sakuro!" Moje mamka. Přišla jsem o celou hodinu později. Sice jsem byla zastáncem toho, že se zase tak moc nestalo, ale mamka byla jiného názoru.
"Tak kde jsi byla?" Vykoukla z kuchyně se založenýma rukama na prsou.
"Venku mami." Vzala jsem do rukou špinavé a promoklé tenisky. "Omlouvám se. Ten déšť mě trochu zdržel." Pohlédla jsem na ni omluvně.
Svraštila obočí. "Dobře, ať se to příště neopakuje."
Oddechla jsem si, když se znovu vrátila do kuchyně. Ještě, že to vzala, tak dobře. Když už jsem si myslela, že je po všem a byla jsem v půli schodů nahoru do pokoje, vyběhla z kuchyně a přitom dupala tak hlasitě, že jsem se na jednom ze schodů, nebezpečně zapotácela a musela jsem se přidržet zábradlí, abych nespadla, jak jsem se vyděsila vlastní matky.
"Co je to za bundu, co máš na sobě?" Přejela mě pohledem od hlavy až k patě a přitom nakláněla hlavu ze strany na stranu. "Nikdy jsem ji na tobě neviděla! Je nová?"
A pak mi konečně došlo, že mám na sobě jeho bundu. Jedno, co mě trápilo, bylo, jak mamce vysvětlím, odkud bundu mám a druhá věc, že mu ji zítra budu muset vrátit, což se mi vůbec nechtělo. Tedy, ne, že bych mu ji nechtěla vrátit, to ano, jen se mi nechtělo se s ním znovu potkat. Sice se mi dnešní odpoledne, strávené s ním, v celku líbilo, ale netoužila jsem ho znovu vidět. Vlastně ani nevím proč.
Tak jsem tedy přikývla, že ano.
K mému překvapení to jen okomentovala slovy: "Vlastně je docela pěkná, ale menší velikost by ti seděla líp." Udiveně jsem zamrkala, že neproběhl výslech na téma: proč utrácíš peníze; a podobně. O to víc, když mě téměř pochválila za dobrou koupi bundy.
Beze slov jsem odešla do pokoje, kde jsem ze sebe shodila mokré oblečení na zem a jen v županu se unaveně loudala do koupelny, kde jsem se konečně dočkala té nadpozemsky příjemné a uklidňující koupele. Celé té nádheře ještě dopomohla levandulová pěna do koupele, která rázem provoněla celou koupelnu.
Asi po půl hodině vytouženého relaxování ve vodě, jsem z vany musela vylézt kvůli staršímu bratrovi, který se právě vrátil z knihovny.
Můj bratr byl hrozný šprt a vždycky bude. Celý den tráví bez přestávky v knihovně nebo na speciálních seminářích pro snaživé studenty, co se zajímají o podrobnější studium předmětů. Nechápu, jak někdo může zůstat dobrovolně ve škole a pak jít všechen svůj volný čas trávit do knihovny. Ještě, že mají v knihovně otevřeno jen do čtvrt na osm. Kdyby měli nonstop otevřeno, myslím, že by byl schopný tam prosedět celou noc nad učebnicemi. Má štěstí, že ho vidím doma. Většinou se moc nevídáme. Buď tráví moc času nad učením a nebo se svými přáteli chodí do barů a za jinou zábavou, zatímco já musím být doma v pět hodin.
"Ahoj Nicku." Pozdravila jsem ho, když jsme se míjeli ve vchodu do koupelny.
Místo pozdravu jen zabručel něco ve smyslu: "To je taky dost, žes konečně vylezla." A zabouchnul za sebou dveře.
Jen jsem nad tím pokrčila rameny. Neměla jsem teď sílu a ani náladu, vyčítat mu, že by mě taky mohl pozdravit, když už je konečně doma a vidíme se tak málo. Ale on na to evidentně taky náladu neměl. Vypadal, jako by ho cestou domů přejel autobus, nebo mu oznámili, že semináře pro dobrovolné a snaživé studenty se ruší. Neměla jsem tušení, co se mu dnes přihodila. Na to abych to zjišťovala, jsem byla stejně moc unavená, takže jsem se raději odebrala do svého pokoje, kde jsem se jen převlékla do pohodlného úboru na spaní a flákla s sebou do postele. Na nějaké uklízení mokrého oblečení jsem neměla náladu, tak jsem ho nechala ležet, tak, jak přistálo na zemi. Pohodlně jsem se zachumlala do peřiny a chvíli unaveně pozorovala digitální hodiny na mém psacím stole, jak se pětka změnila na šestku, šestka na sedmičku, osmička na devítku…

Na druhý den ráno jsem se vzbudila v půl šesté ráno. Nejspíš proto, že jem včera šla spát příliš brzy. Nadruhou starnu jsem byla dobře odpočatá. Sešla jsem po schodech dolů do kuchyně už převlečená do školních věcí a dala jsem postavit vodu na čaj Vyndala jsem z horní skřínky nad linkou krabici kornfleků a nasypala si jich plnou misku, ketrou jsem zalila mlékem.
Kéž by byl raději pátek. Pomyslela jsem si a kysele se pro sebe pousmála. Takže dnes ho opět uvidím. Ale nemusím ne? Tu bundu mu můžu po někom poslat, třeba po Karin, ta bybyla určitě ráda. Z přemýšlení mě vytrhlo šupání pantoflí.
"Brý ráno." Zamumlala jsem s pusou plnou cereálií.
"Hm, dobrý. Dneska vzůhu nějak brzo ne?" Bratr byl zvyklý vstávat brzo, ale v takový čas, že měli všichni ještě půlnnoc, takže jste ho doma prakticky nezastihly. Tedy kromě dneška. Dnes jsem mu to překazila já. "Máš laborky?" Zeptal se, když otevíral ledničku.
Jen jsem zakroutila hlavou, že ne. "Jen jsem se vzbudila dřív."
"Aha." Chvíli jen tak koukal a vybíral, co si dá ke snídani. Pak z ní něco vyndal a položil to na linku. Málem by nechal ledničku otevřenou, kdyby do ní nevrazil, když se otáčel, že si ze skříně vyndá talíř.
Celou dobu, až do šesti, nic neřekl. Jen se ládoval toasty s jahodovým jamem a přitom četl noviny, které si přinesl z obývacího pokoje. Připadal mi tak trochu, jako nějaký starý chlápek, který se těší až vypadne z domu od své protivné ženy, v mém případě od protivné sestry a matky, jedním slovem: pryč. Nikdy se mnou o svých problémech nemluvil. I když jsem se ho třeba ptala, nikdy nic neřekl, jen se otočil a dál si dělal svou práci. Nechápala jsem to, proč je takový, ale byl to zkrátka on a i kdybych sebevíc chtěla, nezměnila bych to.
Asi ve čtvrt na sedm odešel nahoru do svého pokoje a za necelých pět minut si už nazouval černé tenisky u vchodových dveří a během dalších dvaceti sekund byl pryč.
Nick vlastně nevypadal tak úplně, jako šprt. Vypadal celkem dobře, dovolila bych si i tvrdit, že by mohl kandidovat na mužskou královnu krásy na maturitním plese. Jeho image mu kazil jen ten jeho přístup k okolí a samotářská povaha. Dost se divím, že si ještě nenašel žádnou holku.
Do sedmi, jsem prakticky v polospánku, sledovala televizi, kde stejně
nic nedávali. Takže jsem krátce po sedmé sebrala tašku do školy a věci na výtvarný kroužek, nazula si boty a vyšla do téměř slunečného dne.
Před školu jsem došla tak akorát, když už bylo otevřeno, takže jsem byla ráda, že nemusím, čekat venku.
Alespoň ho nepotkám, když většina lidí chodí na vyučování až od devíti. Říkala jsem si a klidně jsem si to mířila k budově přes ulici, do které právě vcházelo několik studentů, kteří si ráno byli ochotní přivstat na první hodinu. Většina studentů z mé třídy chodila na hodinu až něco krátce před devátou, protože první hodinu většinou probíhala výtvarka nebo jiné dobrovolné hodiny, například: dramatický obor. Vlastně jsem do ranní školy chodila, jako jediná z mé třídy.
Párkrát jsem tu viděla i Ino jednu a Hinatu - dvě nejlepší kamarádky, které jsou známé díky svým bohatým rodičům, ale ještě více díky své kráse. Někdy, když se ukážou na hodině výtvarné výchovy, se semnou baví, ale jinak se téměř neznáme.
Docela mě překvapilo, že jsem je dnes potkala před školou. Na někoho čekaly. Když Ino zvedla ruku a zamávala směrem ke mně, myslela jsem si, že mává na někoho za mnou, ale když jsem došla blíž, bylo skoro jasné, že mává na mě.
"Ahoj!" Kývla na mě hlavou, když jsem k nim došla.
Potěšilo mě, když mi někdo hned ráno řekne ahoj. Vlastně jsem byla ráda, když mi někdo věnoval pozornost. Společně jsme prošly do školní budovy a zamířily k učebně geologie, která teď, když se ateliér opravoval a modernizoval, sloužila, jako provizorní výtvarná učebna.
Zrovna jsem si Ino chtěla zeptat, jak se jí a týmu roztleskávaček daří v okresním přeboru. Ale zůstala jsem stát s otevřenou pusou, jako ryba na suchu a zírala před sebe.
"Děje se něco?" Měřila si mě Ino zkoumavým pohledem.
"Ne." Zamumlala jsem jen a zabočila rychle za roh.
Stál vedle školní nástěnky, která nebyla daleko od vchodových dveří, v davu jeho obdivovatelek dožadujících se jeho pozornosti. Doufám, že si mě nevšiml.
Proletěla jsem modrými dvoukřídlými dveřmi, jako střela a ani jsem se pořádně neujistila, že jdu správným směrem. Teprve až když jsem zůstala, jako opařená stát před polonahými sportovci, připravujícími se na trénink, mi došlo, že je má třída na opačném konci školní budovy.
"Eeeh… Promiňte." Zamumlala jsem a rychle se otočila zpět ke dveřím. Vyletěla jsem z nich tak rychle, že jsem ani nebyla schopná zpozorovat před sebou pohybující se osobu a pak už jsme se oba octli na zemi.
Když jsem se komusi opřela o svalnatou hruď a zvedla hlavu, zrudla jsem studem.
"Nevěděl jsem, že chodíš do basketballového družstva." Zasmál se a odhalil tak dokonale zářivé zuby.
Slova mi v tu chvíli, někam zmizela a jen jsem na něj zaraženě hleděla, jako kdyby spadl z Jupiteru. Najednou jsem nevnímala nic jiného než jeho a svůj zrychlený dech.
"Jak dlouho na něm hodláš ještě ležet. Hm?" Zasmála se pobaveně Ino a sebrala ze země moje desky s výkresy.
Prudce jsem zvedla hlavu. "J…já" Na víc jsem se v ten trapný okamžik nezmohla. Chvíli jsem na něj jen tak zírala, ale nakonec jsem usoudila, že bude lepší, když se raději pokusím vstát. Jenže jsem už od malička docela nemotorná. Zapřela jsem se rukama o chladnou dlažbu a následně na to i kolenem.
"Auuu!" Zaúpěl bolestně.
Nejraději bych si za to nafackovala. "O…Omlouvám se." Vyhrkla jsem ihned a vyškrábala se co nejopatrněji na všechny čtyři a slezla z něj.
"To jsem nechtěla! Jsi v pořádku?" To snad ne. Musela jsem se trefit zrovna do tohohle místa?
"Jsem v pohodě." Ujistil mě, když už jsme oba stáli na nohou. Vypadal docela legračně, když stál uprostřed chodby a bolestně si přidržoval ruku na bolavém místě. Jenže já byla spíš vyděšená, než aby mi bylo do smíchu.
Zarděla jsem se studem, když se na mě podíval. Cítila jsem se tak hrozně trapně při pomyšlení, že jsem ho kopla kolenem přímo do rozkroku.
"Opravdu jsem v pořádku." Ujišťoval mě, když jsem na něj vyjeveně zírala s vykulenýma očima.
Ino mě lehce zatahala za rukáv mikiny. "Mimochodem, za dvě minuty začíná hodina. Měly bychom s sebou hodit. Ale jestli tu na něj hodláš místo hodiny dál zírat, tak jdu bez tebe."
Trhla jsem sebou. "Jasně, já jen…"
"Asi bude lepší, když si s ní promluvíš až po hodině. Myslím, že je teď trochu mimo." Pípla Hinata a omluvně se na něj usmála.
Pokýval hlavou. "Jasně sestřenko. Tak po hodině!" Mrknul na mě a s rukama v kapse odešel. Pravda trochu pokulhával, ale stejně se nesl, jako ten největší borec na světě.

"Sestřenko?" Vypískla jsem, když jsme všechny seděly ve třídě před kreslícím prknem a črtaly na čistě bílou čtvrtku versatilkou čáry, které měly být do budoucna renesanční stůl.
"No, jo! Já ti to neřekla? Sasuke je můj bratranec." Zasmála se rozpačitě Hinata.
"Cože? Bratranec? A od kdy?" Rozhodila jsem rukama kolem sebe až mi z ruky vylétla tužka.
"Odjakživa?" Zakoulela očima.
"Psssst!" Profesorka po nás hodila znepokojený pohled, ať nerušíme.
"To je tea něco." Řekla jsem si pro sebe, když jsem sbírala ze země tužku.
Nikdy jsem se jí vlastně neptala na její rodinu. Knoneckonců, tak dobré kamarádky jsme zase nebyly, i když je nutno podotknout, že Hinata s Ino jsou moje jediné kamarádky. Nechápala jse, proč se semnou nikdo nechtěl bavit. Tedy kromě těhle dvou. Bylo to zvláštní, že dvě nejpopulárnější a nejbohatší holky ze školy se semnou bavily.
Zbytek dopoledne, jsem víceméně myslela na blížící se tenisový turnaj mladších žákyň.
Za šest týdnů. Už jenom šest týdnů a budu hrát na opravdovém turnaji. Říkala jsem si.
Ještě nikdy jsem na turnaji nehrála, protože jsem s tenisem začala teprve před rokem a půl, ale bavilo mě to a tak jsem se snažila hrát tenis tak, jak nejlépe umím. Trenér mi často říká, že mám velkou šanci to v tenise někam dotáhnout. Osobně si myslím, že nehraji zase až tak špatně, ale rozhodně mám, co zlepšovat. Ale obávám se, že na turnaj mladších žákyň to nejspíš stačit nebude.

Konečně! Zajásala jsem v duchu, když se ozval zvuk ohlašující konec vyučování. Víkend! Jásala jsem, ale, když jsem si vzpomněla, že budu stejně doma a jen nečinně přihlížet, jak se moji spolužáci baví na nějaké party, hned mě přešla radost.
"Tak mě napadlo." Začala Ino. "Co kdybychom pozvaly i Sakuru. Stejně to chtěl udělat Sasu… Auu! Co je?" Podívala se na Hinatu a přitom si upravovala účes.
"Řekne jí to sám!" Sykla na ni zlostně a když zpozorovala, že jejich rozhovor s očekáváním pozoruji ihned se jakoby nic usmála.
"Co mi má říct?" Nechápala jsem. "A kdo?"
"Co? Eh… Nikdo. To my se jen tak bavily o…" Drkla do Ino loktem.
"O fotbale!" Vysvětlila Ino.
Pobaveně protáhnu obličej. "Tak fotbal? Aha!" A zasměju se.
"Větší blbost tě už napadnout nemohla?" Hinata se chytila za hlavu a raději přidala do kroku. Ino se jí pokoušela doběhnout a pořád vykládala řeči o tom, že ji to nenapadlo a že ji to moc mrzí. Hinata však jen mávla rukou a pokračovala v chůzi.
Sledovala jsem ty dvě před sebou a musela se hlasitě zasmát.
"Ahoj!" Zašeptal mi do ucha až mi přeběhl mráz po zádech.
Prudce jsem se otočila div jsem ho nesrazila k zemi.
"Eh, opatrně!" Zasmál se rozpačitě. A přitom mi chytil ruku, jako by se bál, že ho snad praštím.
"Ahoj." Vysoukala jsem ze sebe a překvapeně hleděla… NA NĚJ!
Pustil mou ruku a prohrábl si svůj perfektní účes. "Máš dnes večer něco v plánu?" Zeptal se pak.
To mluvil opravdu se mnou? "J..Já? Nic."
"Prima. Tak se pro tebe v sedm stavím."
"Totiž, já vlastně…"                                          
Zakroutil hlavou. "V sedm." Otočil se a opět s rukama v kapsách odešel.
Pohlédla jsem směrem, kde stála Hinata. Celá doslova zářila, jako by jí právě oznámili, že bude novou tváří módního časopisu.
Cože? Co to mělo znamenat?

Doma jsem se svalila na postel a nebyla schopná vnímat připomínky, které na mě zezdola volala mamka.
Přišla jsem ze školy a ani jsem nevnímala, že jdu v zablácených botách nahoru do svého pokoje. O proto na mě mamka tak křičela. Docvaklo mi po chvilce.
Ale já stejně pořád myslela jen na něj.
Jak sakra může vědět, kde bydlím Hm?
Vrtalo mi to hlavou už při cestě ze školy, ale teď, jako bych se toho nemohla zbavit.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Akineko Amaya Sbee~ Akineko Amaya Sbee~ | Web | 19. října 2010 v 20:07 | Reagovat

kaaaaaaaaaaaaawaiiiiiiiiiiiii..nadhera...xD

2 mia mia | 20. října 2010 v 11:33 | Reagovat

waw pokračkooooooooooooooooooooooooooooooooooo :-D  :-D

3 Avatarjake Avatarjake | 22. října 2010 v 22:11 | Reagovat

Kawai xD

4 Avatar Jake Avatar Jake | 27. října 2010 v 19:25 | Reagovat

Mimochodem, díky moc za svělej příběh XD

5 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 1. března 2011 v 7:48 | Reagovat

Super! Len som sa tesila , ze tam bude aj to ako mu dava tu bundu.... XDD idem na dalsie XDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama