Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Space Crash - Chapter two

24. dubna 2010 v 20:02 | RJblogis |  Na díly
Minule jsem byla moc ospalá a nestihla jsem sem hodit ani ubohé čtyři stránky formátu A4. A teď jsem opět ospalá, takže předem říkám nečekejte nic dlouhého.

Bylo něco po páté hodině večer. Do svítání jsem to musela najít a vrátit se dříve, než si ostatní všimnou, že jsem zmizela.

Rychle jsem běžela lesem a snažila se přitom nezakopávat o spadané větvě nebo o velké drny hlíny porostlé trávou. Slunce zapadalo a mě bylo jasné, že se nestihnu vrátit. Buď mě sežere nějaká lesní havěť a nebo mě sežerou ti, ke kterým se vracím. Problesklo mi hlavou. Ale měla jsem to, pro co jsem šla. Měla jsem lék - ani nevím, kde jsem k němu přišla, ale vyplatilo chodit do knihovny, tedy když ještě nějaké byly - a to bylo hlavní. Najednou do mě něco vrazilo a já spadla na zem.

"Au!" Měla jsem odřený loket až do krve a příšerně to pálilo. Vyškrábala jsem se do stoje, přitom se stále rozhlížejíc, co to k čertu bylo, a opřela jsem se o kmen nejbližšího stromu.
"Haló!" Zkusila jsem zavolat, jestli někdo neodpoví. Marně!
"Svist! Křup!" Těsně kolem mé hlavy proletěl šíp a zapíchnul se do kmene stromu, o který jsem se opírala.
Zaostřila jsem před sebe na hýbající se křoví. Ani jsem nechtěla vědět kdo to vystřelil, chtěla jsem spíš co nejdříve vypadnout.
Rozběhla jsem se směrem k našemu úkrytu. Teprve po několika metrech jsem si uvědomila, že mě ten tajemný střelec sleduje. Přidala jsem do běhu. Už jsem skoro nemohla a pak mě povalil na zem.
Měl sílu a to pořádnou. Nemohla jsem se mu vůbec bránit. Nacpal mi do úst něco co chutnalo, jako hadr, se kterým se právě vytíralo na školních záchodech. Pak mě přetočil na záda a svázal mi ruce. Dočista jsem se přestala bránit. Hluboké onyxové oči, rozcuchané havraní vlasy a překrásná andělská tvář. Ale já musela odnést ten lék Hinatě. Jinak...
Vyplivla jsem hadr na zem. "Hej! Co to děláš! Musím se vrátit. Odnést lék..."
Přestal se zabývat utahování provazu na mých už beztak uškrcených rukou."Kam?"
"Co?" Vypadlo ze mně z překvapení, že ta bytost, co se mě pravděpodobně snaží unést, umí také mluvit.
"Vrátit!" Nevypadal zrovna dvakrát výřečně a ani nijak nadšeně, že se musí zabývat zrovna se mnou.
"Eh... Domů kam asi?" Napřímil se a vstal.
Dost mě znervózňovalo, jak se na mě díval. Pod tím rentgenovým pohledem, který jsem ještě před necelou půl minutou považovala za neodolatelný a andělský, by se každý cítil nejistě.
Pomalu vstal. Napjatě jsem sledovala každý jeho další pohyb. Neušlo mi, že měl přes rameno dřevěný luk a na zádech toulec s barevnými šípy. Takže to on střílel! No jistě, kdo jiný taky!
"Pusť mě!" Přehodil si mě přes rameno a vydal se kamsi do hlubin lesa. "Slyšíš? Tak dej mě dolů." Ale křičet na něj bylo, jako křičet do dutého stromu.
Po půl hodině neustálého křiku jsem poraženě svěsila hlavu, jelikož ten tichý neznámý byl jako chladná kamenná socha a tiše pokračoval v chůzi v tiché noční tmě.
Být zticha jsem vydržela snad ani ne minutu, bylo to vskutku nesnesitelné ticho a navíc už byla tma a mě začal přepadat ten známý a nenáviděný pud strachu. "Ty,... nemáš strach?" Zamumlala jsem. Ticho. "Aha, jasně že nemáš." Chvíli jsem přemýšlela zda-li mu mám o sobě něco říkat. "Já se bojím." Usoudila jsem nakonec, že bude lepší raději mluvit do ticha dutého stromu než propadat panické hrůze ze tmy. "Bojím se tmy. Ani nevím proč. Ale strach je prostě lidská vlastnost. Každý se něčeho bojí. Přeci si někdy cítil strach ne? tedy alespoň v nějaké životu nebezpečné situaci." Opět ticho. Jen si mě přehodil na rameni abych se mu lépe nesla a tiše pokračoval v cestě. Sem tam zapraskala větvička pod váhou jeho těla, ale jinak byl stále soustředěný na cestu a nepromluvil se mnou ani hlásku.
"Zajímalo by mě, kam to vlastně jdeme" Napadlo mě, jestli by nebylo lepší zvolit jinou taktiku vyjednávání než křik. "Moje kamarádka umírá. Mám ji moc ráda a nechtěla bych aby kvůli mé hlouposti zemřela. Lék pro ni je v batohu, takže kdyby si byl tak hodní a nechal mě jít. Mohla bych jí zachránit život." Prostě jsem nedokázala pochopit, jak by mohl být někdo na tomhle už beztak zborceným světě, tak bezcitný. "Ale jestli ji chceš mít na svědomí..."
Zastavil se a - rozhodně by se nedalo říci něžně - mě položil na zem. "Jestli chceš žít alespoň ty, tak sklapni." To mě umlčelo. Jeho chladnost mi naháněla strach a do očí se mi nahrnuli slzy. Ztracená sebelítost. Pomyslela jsem si trpce. Měl můj život ve svých rukách. Kéž bych někdy dokázala plakat i kvůli někomu jinému než kvůli sobě. Vždyť jsem neplakala ani kvůli tomu, že jsem právě přišla o rodiče, když mi poprvé řekli, že už je nikdy neuvidím. Bolelo to, to ano, ale neukápla jsem pro ně ani jednu slzičku. Jsem zatracený sobec. Jak jen můžu být taková mrcha. Byl ale tak bezcitný, že by ji nechal zemřít?
A pak udělal něco, co jsem nedokázala pochopit. Propletl si ruce a... zmizel.
Nechal mě tam samotnou. V tiché tmě. Na pospas lesu, ze kterého jsem měla až panickou hrůzu. Přepadala mě úzkost. Chtělo se mi křičet.
"Ááááá..." Můj křik protnul ticho jako blesk z čistého nebe.
Panika se mě zmocňovala každým okamžikem stále víc a víc. Měla jsem pocit, že se rozletím snad na milion kousíčků. A pak stál najednou zase přede mnou. Díval se na mě tím svým černočerným pohledem a s ledovým klidem sledoval, jak křičím. Pak se sehnu aby si mě znovu přehodil přes rameno aby si mě znovu hodil přes rameno, ale svou reakcí jsem ho očividně dost zaskočila.
I přes to, že jsem měla ruce pevně svázané provazem, jsem ho chytal za triko a svou uplakanou tvář jsem zabořila do té tmavé látky.
Zřejmě neměl ponětí, co si se mnou počít a tak jen strnule seděl, tak jak jsem ho povalila a zíral před sebe. Po několika minutách mého neutichajícího pláče mě lehce objal a nadzvedl si mě do náruče. Potichu se postavil a opět mě nesl pryč do tmavého lesa. Nemohli jsme být daleko od mého domova - úkrytu s ostatními -, ale teď jsem neměla chuť nad tím přemýšlet. Moje myšlenky se točily jen kolem něj. Proč mě unesl, kam to vlastně jdeme a jak je možné, že zmizel. Ale neměla jsem možnost se na to zeptat, jelikož mě přepadla neuvěřitelná únava. Svůj pláč jsem pomalu utišila a víčka se pak sklopila sama. Hlavou jsem se opřela o jeho hruď a s klidem jsem se nechala odnést do té záhadné říše snů.

No a jak jsem říkala není to moc dlouhé, jelikož jsem utahaná. Vím říkáte si, jak můžu být utahaná, když je teprve osm hodin - přesněji za minutu osm -, ale my jsme dnes byly po velmi dlouhé zimě poprvé na kolech a dost mě to vyčerpalo. Poprvé jsem málem spolkla mouchu, když jsem svištěla z kopce dolů a poprvé se mi zamotala tkanička do řetězu od kola, ještě, že jsem si toho všimla včas, jinak bych měla s bolavou pusou na co vzpomínat. Každopádně jsem neuvěřitelně unavená a už ani nevím, kde se ve mně vzala ta síla, napsat alespoň jeden článek. Tak a už je osm a jedna minuta a já vám přeji pěknou dobrou noc. No snad se vám to líbilo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 24. dubna 2010 v 20:12 | Reagovat

Jasně, že se líbilo!!!!!!!!!!!!!! Bylo to naprosto, NAPROSTO DOKONALÝ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Celá tahle povídka je BOŽÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Prosíííííííííím, rychle pokráčko!!!!!!!!!!!!
PS: Heh, my na kola pojedem zejtra. Takže mě zajímá, jak to dopadne u mě. XD

2 NarutoTeam-Aeryn NarutoTeam-Aeryn | Web | 25. dubna 2010 v 6:26 | Reagovat

heh...tak to máš teda blbééé :-P  :-P

3 mia mia | 25. dubna 2010 v 14:29 | Reagovat

pokračkooooooooooooooooooooooooooooooo bolo to dokonaleeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

4 Akineko-chan Akineko-chan | Web | 25. dubna 2010 v 16:41 | Reagovat

uuuuuuuuuuuuplne ze kawaiiiiiiiiiiiiiii a mam sa dobre, dakujem......a tysa máš ako? :-D

5 šárka šárka | 27. dubna 2010 v 10:36 | Reagovat

Jo líbilo a moc! ;-) Taky se těšim na pokračování !!

6 Nanny Nanny | Web | 27. dubna 2010 v 22:03 | Reagovat

Ahoj moc se omlouvám že jsem tu dlouho nebyl ale neměla jsem skoro vůbec čas...doufám že se máš dobře,já se mám celkem fajn ale z5 k povídce..zajímavý téma i když ze začátku se mi to zdálo mírně depresevní tak teď jsem napnutá jak to dopadne(tajně doufám v happy-end)téma SasuSaku jsem čekala,ale nic proti tomu nemám jen doufám že další kapitola bude brzy... :-) :-D  ;-)

7 Majulík-chan Majulík-chan | Web | 28. dubna 2010 v 20:36 | Reagovat

super...rychlo pokracko

8 Yuki Matsui Yuki Matsui | Web | 6. března 2011 v 12:39 | Reagovat

Prosííííííííííím pokráááááááčkooooo :D Je to skvělýýý!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama