Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Pro Punky - Příběh s názvem: Bad Romance

4. ledna 2010 v 23:56 | RJblogis |  Příběhy na přání
"Jen počkejte výsosti. Počkejte až vás chytím, to si odskáčete." Hulákal obtloustlý kuchař, který sotva popadal dech.
Zahla za roh a než vyběhla do zahrady, stihla přes rameno zakřičet: "Tak možná až někdy jindy Toshi." a se smíchem zmizela v ovocném sadu. Přeběhla skrze celou zahradu až na samý začátek lesa.
Zády se opřela o kmen stromu a zprudka oddechovala.
Nosem nasála vůni svěžího letního dne. "Ach, dnes je tak krásně." Vzdychla si a krátce na to se rozesmála.


Zpoza stromů se k ní pomalu přibližoval. Neznal ji, ale když se smála tím zvonivým hláskem, jako by se mu srdce tetelilo. Neslyšně se opřel zády z druhé strany stromu, o který se opírala ona dívka s růžovými vlasy. "Tvůj smích je pro mé uši, jako jako ta nejkrásnější píseň, co kdy kdo napsal." Promluvil polohlasně.

Vyjekla. Na okamžik zaváhala zdali chce vědět, kdo se skrývá za tak sametový hlas, ale přeci jen opatrně vykoukla zpoza kmene. Opíral se zády o hladkou kůru bukového kmene, pohled upřený na koruny stromů a na tváři rozlitý spokojený úsměv. S jeho černými, havraními vlasy si pohrával lehký letní vánek a na jeho skvostně bledou pokožku dopadaly slabé paprsky ranního slunce. "Kdo jsi." Zašvitořila.

"Podle toho, kdo by si chtěla abych byl." Otočil hlavu k ní. Černé oči se setkaly se zářivým smaragdovým pohledem. Na okamžik sklouzl pohledem na její jemné růžové rtíky a hned svůj pohled vrátil těm překrásným smaragdům.
"Nevím." Hlesla a utápěla se v jeho očích.
Jen se usmál. "Jsi moc krásná. Jak se jmenuješ?"
Zaváhala. "Sakura..." Řekla pak a svůj královský původ uzamkla někam hodně hluboko do svého nitra. "A tvoje jméno?"
"Jsem Sasuke." Opřel se ramenem o kmen aby na ni lépe viděl.
"Kolik je ti let?"
"Devatenáct, tobě?"
"Sedmnáct bez dvou týdnů."
"Takže budeš mít za chvíli sedmnáct let?"
Prohlížela si ho, jako nějaký vzácný exponát. Soudě podle jeho šatů vypadal na někoho urozeného, ale nevypadal, že by byl z tohoto království. "Nejsi zdejší že?" Hádala.
"AA, nejsem, ale zato ty vypadáš, že to tu znáš lépe než své boty." Odpověděl a pečlivě zkoumal její bezchybnou pleť.
Jen se usmála. "Pojď!" Natáhla k němu ruku, "Něco Ti ukážu."
Nenechal se dlouho pobízet a jemně stiskl její drobnou ručku ve své dlani.
"Kam jdeme?" Vyzvídal.
"Uvidíš, ještě kousek." Přidržovala si dlouhé šaty aby o ně nezavadila. Stále svírala jeho ruku a táhla ho za sebou.

"Tak jsme tady." Zastavila se.
Nasměroval svůj pohled na vodní plochu. Sluneční paprsky pronikaly až na dno zálivu a odhalovaly tak vodní svět, který se skrýval pod rozvlněnou vodní hladinou. Voda se třpytila, jako by do ní někdo naházel vzácné diamanty - sama voda byla, jako jeden třpytivý diamant - a uchvátila dva přihlížející svou neuvěřitelnou krásou.
"Úžasné..." Vydechl a stiskl jí ruku pevněji.


Nemohla se dočkat až ho znovu uvidí. Bez ohledu na to, že se za ní hnala její učitelka, která nestačila popadat dech, vyběhla do zahrady a uháněla na jejich tajné místo.

Zvedla jeden koutek úst nahoru, když ho spatřila zády k ní, jak pozoruje mírně rozvlněnou vodní plochu, třpytící se pod paprsky odpoledního slunce.
Potichu se přikradla za něj a objala ho kolem pasu. Udivilo ji, že zůstal v klidu. "Nelekl si se?"
"Ne." Odpověděl polohlasně a otočil se k ní.
"Jak si věděl, že jsem to já?"
"Tvoje vůně mi prozradila, že jsi to ty." Pousmál se.
Oplatila mu úsměv a bok po boku se rozešli na písčitou pláž dolů k zálivu.

"Mám strach." Přitiskla se k němu.
"Z čeho?" Pohladil jí po vlasech a smetl z nich drobná zrnka písku.
"Že odjedeš a já tě už nikdy neuvidím."
Chvíli mlčel. Moc dobře věděl, že tohle nepotrvá věčně, ale nechtěl kazit tak krásno chvíli, jako byla tahle. "Blázínku," pohladil ji po tváři "já ti přeci nikam neodjedu. Zůstanu tu s tebou, jak dlouho jen budeš chtít." a letmo jí políbil na čelo.
"Navždy?" Pohlédla mu do očí.
Pousmál se. "Navždy můj třešňový kvítku."
Zavřela oči a vnímala jeho klidné a vyrovnané oddychování.
"Miluji Tě." Zašeptala s úsměvem na rtech.
"Já tebe taky." Zamumlal a užíval si posledních paprsků dne. Nechtěl odjet, ale věděl, že za několik dnů, ať chce nebo nechce bude muset odjet a už ji nikdy neuvidí. Bude patřit jiné dívce a stane se králem. Jak moc rád by zanechal královských povinností a zůstal s tou, kterou z celého srdce miluje.

Nesnášela to loučení. Chtěla být jen s ním, ale musela se vrátit na zámek. Nejraději by odtamtud utekla a odjela by s ním do jeho země, ale nemohla.
"Tak zítra. Budu čekat." Řekl a přivinul si ji blíže k tělu. Políbil ji na její jemně růžové rty. Oba by byli nejraději zůstali, ale chtě nechtě se museli rozloučit.
"Dobrou noc Sasuke." Pustila konečky jeho prstů a obrátila se k odchodu.
"Saky...?" Zavolal.
Hbitě se otočila aby vyhledala jeho černé onyxy. "Ano?"
"Miluji Tě."
"Já tebe taky." Pousmála se a zamířila mezi stromy do hloubi lesa.
"Dobrou noc!" Zavolal za ní ještě než se rozešel svým směrem.

Utíkala, co jí nohy stačily do zámku. Šla pozdě a moc dobře to věděla, ale jen za pouhou vteřinku společné chvilky s ním by zapomněla na vše.
Proběhla zahradou a skrze kuchyň se vyřítila na mramorem dlážděnou chodbu v paláci. Vyběhla po schodech nahoru a zamířila do svého pokoje. Rozrazila dveře od své komnaty a vletěla dovnitř, jako střela. Přivřela za sebou dveře. Rychle ze sebe shodila šaty, co měla na sobě a vklouzla svých smaragdově zelených šatů, které si předem připravila.Postavila se před velké zrcadlo a upravila si vlasy do úhledného účesu. Pak už si jen nasadila svou diamantovou korunku a mohla jít. Ladným krokem vyšla ze dveří a chodbou zamířila do jídelního sálu.

Zastavila se přede dveřmi do sálu a počkala až jí jeden mladý sluha otevře dveře.
"Díky." Kývla na něj a vešla do ostře osvětleného sálu.
"Výborně! Sakuro! Je dobře, že jsi dorazila včas. Máme pro tebe úžasnou novinu." Rozzářila se královna. "A nestůj tam tak. Posaď se k nám."
Sakura poslušně usedla za stůl a pustila se do polévky.
"Já a tvůj otec jsme dnes obdrželi úžasnou novinu. Princ z jižního království, syn krále a královny z rodu Uchiha, žádá ke svolení ke sňatku. Za čtyři dny přijede oficiálně požádat o tvou ruku."
V jednu vteřinu se jí zastavil celičký svět. Upustila lžíci do talíře s polévkou. Lžíce cinkla o kraj talíře a polévka vy cákla na krémový ubrus. To nemůže být pravda, to přeci nemůže být pravda! Vždyť s ním byla tak šťastná a teď to musí skončit? Už ho skutečně nikdy neuvidí? Bude patřit někomu jinému? Ale proč? Proč se k ní osud zachoval, tak krutě. Vždyť, co může být horšího než ztratit někoho koho milujete?
Malá neposedná slza si našla cestu ven a stekla dolů po její tváři až na ubrus.
"Sakuro? Co je Ti?" Strachovala se královna.
"Odpověz!" Zaburácel král mocným hlasem, až to s ní trhlo.
"Nic otče." Odpověděla mírně roztřeseným hlasem. "Všechno je v pořádku. Jen... Omluvte mě, ale... nemám hlad" Odstrčila talíř s polévkou a zvedla se od stolu.
Tichým krokem odešla ze sálu.

Jakmile se za ní zavřely dveře od pokoje, sesunula se podél zdi na podlahu a propukla v hysterický pláč.
"Proč? ... Přitáhla si kolena k bradě a opřela si o ně čelo. Horké slzy jí stékaly po bradě dolů a ne a ne se zastavit. Ani je zastavit nechtěla, když věděla, že je to konec.
Probrečela téměř celou noc až k ránu se utišila a na malou chvilku usnula. Zdálo se jí o jejím princi. Čekal tam na ni, jako vždy s tím kouzelným úsměvem. Byl tak nádherný. Vzal ji do náruče a vysadil ji do sedla. Sám si nasedl za ní a uháněli spolu po lesích a loukách, jako by šlo o život. Utíkali.


Čekal tam na ni, jako vždy, ale ona nikde. Začínal mít divný pocit, že něco není v pořádku.
Slunce už se pomalu sklánělo k obzoru a od zálivu začal foukat chladný vítr. "Kde jen jsi? Co se přihodilo, že Tě nechovám v náruči a ty se nesměješ svým zvonivým smíchem. Ach..." Naposledy se ohlédl. Zítra sem zase přijde a bude na ni čekat dokud nepřijde.
Další den tu byl znovu, ale ona stále nepřicházela ani ten druhý den a ani ten třetí. Tentokrát už na ni čekal naposledy. Ne protože nechtěl, ale protože musel. Byl to poslední den, kdy ji mohl vidět, ale nepřišla. Už musel jít nebo nestihne tu pro jeho matku a otce úžasnou událost. Stejně, jako to dělával poslední večery se otočil směrem do zálivu "Miluji Tě, Sakuro... A vždy budu." Otočil ses tím, že je to naposledy a odešel.

Dnešek byl pro ni tím nejhorším dnem v jejím životě. Dnes jí bylo sedmnáct a mezitím, co se ona oblékala do sněhově bílých šatů, ostatní připravovali její oslavu, nejen narozenin, ale i zásnub s ní a nějakým bohatým princem, kterého v životě neviděla.
Pohlédla na sebe do zrcadla. Opravdu jí to moc slušelo, ale bylo to pro někoho jiného než pro toho koho miluje. "Ach..." Vzdychla. Nasadila si do vlasů překrásnou korunku se třpytivými diamanty.
"Výsosti?" Nakoukla do dveří jedna ze služebných.
"Ano?" Vzhlédla.
"Vaše matka chce aby jste přišla dolů. Hosté jsou již tady.
Jen přikývla. A smutně na sebe pohlédla do zrcadla.
Když kráčela chodbou, přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby byla obyčejná venkovská dívka. Mohla by být s ním? Možná ano. Všude bylo až nezvyklé ticho. Slyšela jen klapání svých podpatků a šustění dlouhých šatů. Se zatajeným dechem se přibližovala k zahradnímu sálu, kde se konala její oslava.
Ještě před tím než se začala usmívat, jí za zavřenými dveřmi bloudil po tváři smutný a ustaraný výraz. Blížila se ke své usměvavé matce a otci, kteří stáli pod neuvěřitelným množstvím lampiónků a fialovo-červených orchideí. Bylo pozdě odpoledne a všechny lapiónky a světa osvětlovaly taneční parket, který se leskl, jako klidná hladina jezera. Postavila se vedle svých rodičů o otočila se čelem k hostům.
Sál utichl a král se ujal slova. "Prosím všechny přítomné aby zde přivítali ctěné hosty krále Fuukagu s královnou Mikoto z rodu Uchiha a jejich dva syny. Otevřely se dveře a do sálu vstoupili, jako první král s královnou a po nich...
"Sasuke..." Zašeptala a svět se s ní začal houpat a točit na všechny strany.
Čtveřice předstoupila přímo před ni a jí se naskytl pohled do neuvěřitelné černi.

Hledě na stejně, jako ona na něj. Překvapeně a udiveně. Když ji viděl, jak zakolísala, nezaváhal ani okamžik. Přiběhl k ní a zachytil ji dříve než stihla spadnout na zem.
"Proč?" Zašeptala, tak aby to slyšel jen on a s jeho pomocí se opět postavila na nohy.
"Sakuro? Není ti dobře?" Optala se její matka a podepřela ji.
"Ano, jen se mi zatočila hlava. Bude to dobré." Přikývla.
"Prosím! Bavte se tu všichni, jak nejlépe umíte. Přeji příjemný večer." Ohlásil král a všichni se dali do tance a nebo se jen tak bavili a popíjeli.
"Tak přišel čas seznámit Tě s tvým budoucím mužem. Sakuro?" Matka se na ni usmála.
Předstoupil před ni vysoký černovlasý muž. "Těší Mě, jsem Itachi."
Bolestně ji bodlo u srdce a v tu chvíli chtěla utéct. "Sakura." Poklonila se.


"Omluvte mě prosím. Chtěla bych si trochu odpočinout." Zdvořile se Itachimu poklonila a spěchala z tanečního parketu do zahrady.
Vyběhla do zahrady a zamířila do lesa. Věděla, že je pár metrů za ní, ale pokračovala dál.
Zastavila se až na okraji útesu a pohlédla na kulatý měsíc.
Konečně ji zezadu objaly silné paže a k jejímu nosu zavítala známá vůně. Otočila se k němu a než stačil cokoliv říci umlčela ho polibkem.
Zadíval se jí zhluboka do očí. "Takhle jsem to nechtěl." Zašeptal.
"Ani já ne." Do očí se jí nahrnuli slzy.
"Ššššt... Ne, teď neplač. Nechci tě naposledy ve svém životě vidět plakat." Setřel jí neposlušnou slzičku. "Pojď." Uchopil ji za ruku.
Dovedl ji dolů na písčitou pláž a zastavil se. "Miluji Tě." Políbil ji, jako snad ještě nikdy v životě a pevně si ji přivinul k tělu. Rukou ji sjel po šněrování na zádech a zatáhl za jednu ze šňůrek. Šaty povolili a kdyby nebyli, tak blízko sebe byli by už na zemi.
Jejich poslední den a poslední noc. Poslední chvíle v životě, ale to je nedokázalo zastavit vyznat si lásku jinak než slovy.


"Princezna. včera zmizela nějak brzo." Nadhodila Mikoto a usrkla z šálku čaje.
Itachi pohlédl na druhý konec stolu, kde seděl jeho bratr. Sasukeho čerň se setkala s tou jeho, jako by si oba navzájem chtěli něco říci. "Princezně nebylo včera nejlépe a šla si odpočinout."
"Ach tak." Usmála se Mikoto a pohlédla na Sakuru. "Teď už je vám lépe drahoušku?"
"Ah, jistě. Už je mi lépe." Po očku pohlédla po Sasukem a nakonec po Itachim. Něco jí říkalo, že Itachi něco ví nebo alespoň tuší.

Po odpoledním čaji měli král Fukagu se svou rodinou odjet a tak si každé volné chvilky, kdy s ním mohla být sama užívala, jak jen to šlo. Itachi se celou dobu tvářil neutrálně a čas od času se vytratil někam pryč.
"Sasuke?"
"Ano?" Otočil se na ni.
"Co s námi bude až odjedeš za tou svou princeznou?"
Posmutněl. "Nevím. Jen vím, že Tě budu navždy milovat." Políbil ji.
"Ehm." Kdosi si odkašlal a ti dva se od sebe rychle odtrhli.
"Itachi?" Zpozorněl Sasuke a Sakura jen stydlivě sklopila zrak.
"Sakuro," Řekl Itachi. "neměj strach. Sasuke mi to řekl už dávno. Jen nevím, jak dlouho to přede všemi chcete tajit." Nikdo nic neříkal.
"Nedá se s tím nic dělat, že ne?" Posmutněla Sakura.
Itachi zakroutil hlavou. "Ale možná!" Sasuke a Sakura zbystřili. "by se to dalo udělat asi takhle."


Naposledy mu s úsměvem zamávala a její rodiče se na ni, s domněnkou, že je to na Itachiho, zářivě usmívali.
Už skoro nasedali do kočáru, když v tom... znamení. Rozeběhla se směrem k nim. Bude z toho možná velký poprask, ale když to vyjde...
Skočila Sasukemu kolem krku a oba se políbili.
"Co to má znamenat?" Vyděsil se Fukagu. "Myslel jsem..."
"Ne otče ta neběžela pro mě," Usmál se. "tahle běží pro mě!" Vykřikl a rozeběhl se k příjezdové cestě. Popadl modrovlásku do náruče a rozesmál se na celé kolo.
"No toto! Co to má znamenat?" Durdil se Fukagu a ostatní jen němě přihlíželi. "To je přeci..."
"Ano otče princezna Konan." Usmál se Itachi a společně se svým bratrem předstoupil před čtveřici rodičů."Sasukeho nastávající, ale už je to vlastně moje nastávající."
"Cože?" Vyprskl král. "Ale jak...?"
"Já miluji Konan a Sasuke Sakuru otče."
"Neslýchané!" Prskal, ale po chvíli se uklidnil a všechny si je přeměřil vážným pohledem. Pak pohlédl na svou ženu. Ta jen souhlasně přikývla a usmála se na ně. Rodiče Sakury jen přikývli a čekali, co bude dál.
"Ale víte, co? Tohle nemá cenu." Mikoto na svého muže pohlédla s pozdviženým obočím a Fukagu se jen neutrálně zatvářil. "Ale, no, tak, když se máte rádi tak se vemte." Mávl rukou a při pohledu na mladé rozveselené tváře se rozesmál.


"A takhle jste se s tatínkem poznali?" Vykřikla malá holčička.
"Ano zlato, ale je už pozdě. Měla by si jít spát. Tak honem zalez do postýlky. Sladké sny." Políbila růžovlásku na čelíčko a potichu vyšla z pokoje.

"Už spí?"
Přikývla a přitulila se k němu. Na balkóně bylo chladno a jeho teplá náruč jí poskytovala bezpečí a ochranu.
Políbil ji. "Miluji Tě Sakuro."
"Já Tebe taky Sasuke."
Znovu ji políbil. "Navždy má lásko."


Tak jaké to bylo snad ten konec nebyl, tak šílený, jak si myslím. No já pádím.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jakou Povídku Mám Urychleně Začít Psát

Crazy Princesses From Konoha 62.2% (46)
Magic Twins 5.4% (4)
Kluk Snů 4.1% (3)
Zamilovaná 9.5% (7)
Far Far Away 6.8% (5)
Zakázané Ovoce 5.4% (4)
Překonej Svůj Strach 6.8% (5)

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 5. ledna 2010 v 21:47 | Reagovat

Jaké to bylo? DOKONALÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

2 mia mia | 6. ledna 2010 v 14:27 | Reagovat

jeeeeeeeeeeeeeeee krasa :-D  :-D

3 saya14 saya14 | E-mail | 7. ledna 2010 v 18:17 | Reagovat

naaadheraa :))

4 ♥ Nikinka tvé lovík SB♥ ♥ Nikinka tvé lovík SB♥ | E-mail | Web | 9. ledna 2010 v 14:45 | Reagovat

Ahojík :-)  ...Jak pak se máš???Co děláš???? Obíjám :-)

5 Kájík Kájík | 9. ledna 2010 v 21:54 | Reagovat

Ty jo super tohle všechno ale nestiham čist a musim.Je to užasne :-D  8-)

6 Ája Ája | E-mail | Web | 13. ledna 2010 v 10:07 | Reagovat

Jasně ráda spřátelím, co chceš na diplom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama