Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Prosím věř mi...- Pro Nana-chan za Spřátelení Blogů

16. prosince 2009 v 14:24 | RJblogis |  Příběhy na přání
Slíbená povídka a snad se bude líbit. Jsem trochu víc nemocná, tak se může stát, že to bude tak trochu popletené. No nevím a hlavně coments please.


"Hranolky!" Cinkla jsem do zvonku u okýnka a vyndala na pult neuvěřitelně mastné hranolky. Fuj nechápu, jak tohle může někdo jíst. Oklepala jsem se a podala tác nějakému blonďákovi. Zářivě se na mě usmál a odkráčel ke své partě sedící v rohu restaurace.
Zůstala jsem stát a pozorovala je, jak se vesele baví. Také bych se chtěla bavit, jako oni, ale nemůžu. Místo toho abych byla po večerech s kamarády, které ani nemám, prodávám tyhle neuvěřitelně mastné hranolky a hamburgery v restauraci jménem BigBurger, wow, jak originální, že?

Najednou mě někdo uhodil do hlavy až mi ta směšná čepička, kterou mám na hlavě celou svou pracovní dobu, spadla na zem.
"Přestaň tak blbě čumět a postarej se o zákazníka." Zavřeštěla mi do ucha moje abnormálně vychrtlá a potřeštěná sestra Karin. Neuplyne den aby mě nepřestala buzerovat a nevyhne se mi to ani v práci. Je zkrátka neuvěřitelné, že si musela najít stejnou práci, jako já, no zase tak stejnou práci nemá. Co se týče jejího neuvěřitelného talentu na buzerování ostatních lidí vyhrála místo správkyně kuchyně a tím pádem i mé nadřízené.
Chtěla jsem dělat servírku v jedné restauraci v centru, ale místo toho jsem skončila tady v BigBurger. Jo moje sny se jako vždy rozplynuly velice rychle.
Vzpamatovala jsem se a rychle se shýbla pro tu připitomělou čepičku.
"Co to bude?" Řekla jsem ospale a vzala do ruky tužku a malý bloček. Úsměv mi moc nešel, tak jsem se jen nepřirozeně zašklebila.
"To jsem až tak ošklivá, že se na mě šklebíš?" Vřískla blonďatá dívka spíše pobaveně. "Ne dělám si srandu, tak si dám dvojtý hamburger a velkou colu."
"Jistě hned to bude." Ještě nikdy jsem neviděla, že by si dívka, jako je tahle blondýnka objednala, dvojtý burger. Otočila jsem se do kuchyně a vykřikla: "Jeden dvojtej burger a velkou colu."
"Díky. A... Jak se jmenuješ?" Zeptala se už trochu vlídněji.
"Sakura."
"To je hezký jméno, jsem Ino. Na, tady, to je moje číslo, když budeš chtít někdy si můžeme vyrazit třeba na nákup nebo... tak." Usmála se a vzala si ode mě tác s colou a burgerem. Jen jsem na to kývla a ona odešla. Divný normálně mě lidi nezvou, ať si s nima vyrazím. Když procházela kolem té party, někdo jí nastavil nohu a ona uklouzla. Vyběhla jsem k ní.
"Jsi v pořádku?"
"Jo jsem díky." Usmála se. "Nic se neděje."
"Hej Ino? Kde máš toho svýho umělce." Ozvala se modrovlasá dívka sedící v těsné blízkosti blonďáka.
"Je na výstavě v Paříži." Pomohla jsem jí vstát.
"Ó v Paříži..." Rozesmála se.
"Nevšímej si jich." Odvedla jsem ji ke stolu, co nejdál od těch idiotů. "Jsou to pitomci."
"Ah, tak o nich nemluv." Mnula si bolavé místo na hýždi. "Oni nejsou zase tak špatní, jen závidí. To je pro ně naprosto typické." Usmála se.
Nechápala jsem, jak může být někdo tak neuvěřitelně milý i na ty, kteří mu ubližují. "Víš si trochu zvláštní."
Pohlédla na mě. "Jo to jsem. Ale nejsem sama." Když to řekla něco ve mě hrklo. Mluvila snad o mně? Jistě že o mně, o kom asi jiném. Hleděla na mě a jen se usmívala.
Už jsem otevírala pusu... "Sakuro! Neříkala jsem ti, že se nemáš flákat?"
"Promiň Karin! Dnes končím dřív jo? Řekni to prosím šéfovi." Zavolala jsem na ni a sundala jsem si tu přiblblou čepičku z hlavy. Odložila jsem ji na stůl společně se zástěrou. "Tak nepůjdeme někam jinam?" Navrhla jsem.
"To by bylo fajn." Zvedla se a vytáhla peníze aby zaplatila.
"Nech to být. Ten burger za nic nestál. Pojď." Chvíli váhala, ale nakonec schovala peněženku do kabelky a společně jsme odešli "BB" pryč.

Bavili jsme se opravdu skvěle ani nevím kolik bylo hodin. Seděli jsme na dětském hřišti na houpačkách a neuvěřitelně jsme se smáli. Bylo mi s ní dobře.
"A počkej tvůj kluk je malíř?"
"Jo děsně ho to baví a je v tom opravdu skvělý. Zrovna je na výstavě v Paříži. Skoro pořád je někde pryč." Povzdychla si. "Ale na druhou stranu jsem o to víc ráda, když se po tak dlouhý době vidíme."
"Á to snad ne..." Procedila jsem skrze zuby a sledovala jsem tu partičku "BB". Byli už mírně v náladě a nelíbilo se mi, jak se k nám začali s hlasitými výkřiky přibližovat.
"Nazdárek! Můžeme se přidat?" Modrovláska přišla těsně ke mně a rozhoupala mou houpačku.
Zastavila jsem ji nohama a slezla jsem dolů. "Vlastně my jsme byli akorát na odchodu, že Ino?"
Ino jen přikývla a já si naivně myslela, že už je po všem.
"Ale no tak kotě, co kdyby si tady s námi chvilku zůstala a jestli chceš, tady kámoška může zůstat taky." Měla jsem sto chutí dát tomu hajzlovi pěstí přímo mezi oči.
Jeden z nich mě chytl za loket. Tak tohle už bylo moc. "Hej koukej mě pustit ty parchante!" Zuřila jsem, ale on se jen smál. Kopla jsem ho přímo do jeho citlivého místečka. Popadla jsem Ino za ruku a rozeběhla se s ní pryč. Jeden z nich nás dohnal a povalil Ino na zem. "Ino!" Vykřikla jsem ještě než mě nějakej pitomec s culíkem ve tvaru ananasu poslal k zemi jednou velkou ránou.
Prokousla jsem si ret a v ústech jsem cítila krev. Ten parchant.
"Hej Shikamaru! Nechte je!" Křikl někdo. Zvedla jsem se a byla jsem připravená se bránit. Ale kupodivu, jmenovaný Shikamaru se uklidnil a jen mě vraždil pohledem. "Taky umíš zkazit každou zábavu Sasuke." Zabručel.
"Jestli je tohle tvůj styl zábavy, proč se tedy nebavíš s někým, kdo by měl alespoň šanci, vracet ti rány. Bav se, jak chceš, ale ne s něčím, co se tvému způsobu zábavy ani neubrání." Mluvil pomalu a klidně, ale kdo to byl? Vstoupil do světla pouliční lampy a já poprvé spatřila někoho...
"Něco? Já nejsem žádná věc!" Vykřikla jsem najednou. "Nechápu, jak můžeš o někom mluvit, jako o nějaké věci. Co jste sakra zač? Jste takový parchanti až je mi z vás na blití." Pohlédla jsem na Ino. Jen bezmocně seděla na trávníku a hleděla na mě. Nepatrně zavrtěla hlavou. "Co?" Zašeptala jsem.
"Nebylo chytrý nazvat mě parchantem." Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a hleděla jsem tomu černovlasému klukovi přímo do očí.
"A co? Jednu mi ubalíš?" Odsekla jsem mu.
"Ne, já holky nebiju." Ušklíbl se.
"Tak si přestaň hrát na frajera a nech mě a Ino odejít."
"Nikdo tě tu nedrží. Ale toho parchanta si s tebou vyřídím někdy jindy." Zvedl jeden koutek nahoru a otočil se. "Shikamaru Neji, jdeme."
"Kretén jeden." Zanadávala jsem na jeho adresu a pomohla Ino vstát. "Kdo si sakra myslí, že je?"
Ino sebou trhla. "Nemluv tak o nich prosím."
"Proč?"
"Nikdy nevíš, co ti udělají."
Má z nich snad strach? To snad ne. Takový pitomci.

Ino mě doprovodila domů a šla po svých. Takový humbuk u nás doma snad ještě nebyl. Táta řval z nějakého důvodu na Karina. Ta mu odmlouvala, jak jen to šlo, tím pádem taťka víc zuřil a mě už to asi po půl hodině začalo lézt krkem. Neuvěřitelný, že i táta se nechá od Karin vytočit.
Asi za deset minut přiběhla do pokoje Karin a zhroutila se do své postele.
Ani jsem se neobtěžovala zeptat, co se děje a rovnou jsem zaplula do koupelny.

Vylezla jsem ze sprchy a Karin ležela pořád na stejném místě a v té samé pozici. Napadlo mě jestli náhodou nemohla dostat mozkovou mrtvici. To by bylo tak, ... A k mému z klamání se beze slov zvedla a zamkla se v koupelně.
Konečně se rozhostilo ticho. Zachumlala jsem se pod peřinu. Jen nechápu, proč máme společný pokoj a pokoj pro - nikoho - je prázdný. Zavřela jsem oči a snažila jsem se nevnímat okolí a vyspat se na zítřejší test.

Jak se ukázalo vyspat se na test stejně nepomohlo a celý den jsem mohla mít zkaženou náladu jen kvůli pitomý fyzice. Když jsem vylezla na chodbu málem jsem se zadusila jablkem, které jsem právě jedla. On? Proboha! To snad ne. Co tady dělá? Hlavně rychle pryč ať si mě nevšimne. Ale pozdě, všiml a zamířil přímo ke mně.
"Co tady děláš?" Byla jsem popuzená a tohle byla jediný věta, kterou jsem byla schopna vyslovit.
"Jen jsem tady na návštěvě." Zašklebil se ironicky.
"Jo fajn, tak já zase půjdu." Otočila jsem se o sto-osmdesát stupňů a byla na odchodu.
"Hej počkej!" Chytil mě za loket a jablko mi vypadlo z ruky.
Otočila jsem se a přímo ho vraždila pohledem.
"Ops!? Sorry." Uculoval se.
"Sorry?"
"Omluva ti nestačí nebo co?" Zatvářil se tak nějak ublíženě a pustil můj loket. "Přišel jsem za tebou kvůli tomu včerejšku."
Nadzvedla jsem jedno obočí. "A?"
"Omlouvám se."
On se omlouvá? To je snad nějaký vtip? "Počkej. Jak víš kde mám třídu?"
"Ptal jsem se Ino."
"Aha..." Zahučela jsem a dívala se mu do očí. Ztrácela jsem se v nich.
Mávl mi rukou před očima. "Hej posloucháš?"
"Co?"
"Říkal jsem ať na mě počkáš po škole v parku jasný?"
Jen jsem kývla.
Pobaveně se usmál a odešel.
"Ne počkej!" Nechtěla jsem na něj čekat v parku, ale mohla jsem to křičet leda davu studentů, kteří se po chodbě hrnuli do hodin.

Sedla jsem si do lavice. Podepřela jsem si hlavu jednou rukou. Do čeho jsem se to zase namočila. Nemohla jsem ho prostě poslat do háje? Co to se mnou je?

Po škole jsem ani nevím proč šla příšerně pomalu do toho parku. Čekal na jedné lavičce. Tenisku si opíral o koleno a tvářil se neuvěřitelně znuděně.
Došla jsem k němu. "Teda tobě to ale trvalo." Stoupl si.
"Ty si chtěl abych přišla. Jsem tady tak si moc nestěžuj." Opáčila jsem.
"Jo fajn, vzdávám se." Zvedl ruce a já se pobaveně usmála.
To snad ne on mě rozesmál? Jsem vážně divná. "Ehm, co si teda chtěl?" Ani nevím proč, zčervenala jsem.
Uchechtl se. "Zúčtovat včerejšek." To snad nemyslí vážně. Omluví se a pak...
"Netvař se tak vyděšeně. Chtěl jsem tě jen pozvat na večeři." Zasmál se.
Málem jsem omdlela. "Co?" Vykoktala jsem. "Na večeři?" Zašoupala jsem nohama. "Em..."
"Tak platí?" Vyčkával na mou odpověď, ale já jsem nějak nemohla odpovědět.
"Já..." Zasekla jsem se. Žádný kluk mě ještě nepozval na večeři nebo tak něco. "Dobře." Souhlasila jsem. Já souhlasila? To snad není možný.
"Skvělý. Tak v osm u tebe." Rozeběhl se pryč a nechal mě tam stát.
No super. Jdu s ním na večeři a stavíí se pro mě v osm. A jak kruci může vědět, kde bydlím?
Pokrčila jsem rameny a zamířila jsem pryč.

Nesnažila jsem se vypadat nijak zvlášť dobře. Hodila jsem na sebe džínové mini kraťásky a červené tričko, které jsem si vypůjčila od Karin.
Jak řekl, byl tu přesně v osm. Musím říct, že vypadal vážně k nakousnutí a já jsem měla, co dělat abych se v jednom kuse nečervenala.
Sedli jsme si v jedné opravdu luxusní restauraci a objednali si. Povídali jsme si úplně o všem a vypadalo to, že se z něj nakonec vyklubal vcelku slušný člověk.

Celý další týden mě zval na večeře a pokaždé, když nás viděla nějaká spolužačka, koukala na mě závistivým pohledem a já měla chuť se tomu smát.

"A ty máš sourozence?" Když jsme se procházeli parkem došla řeč i na sourozence. Bylo mi s ním dobře.
"Jo mám. Jmenuje se Karin a pořád na mě ječí, že dělám všechno blbě. Jenže teď se nějak hádali s tátou a už asi zmlkla." Z nějakého důvodu jsem měla divný pocit.
Posadili jsme se na jednu z laviček a v tu chvíli náš rozhovor utichl. Cítila jsem, jak se na mě dívá a pohlédla jsem na něj.
Naklonil se ke mně blíže. "Víš..." Začal potichu. "Líbíš se mi." Ztuhla jsem a čekala, co bude dál.
Pomalu se přiblížil na vzdálenost jednoho centimetru. Už jsem sklápěla víčka, ale já mu prostě z nějakého důvodu nemohla uvěřit. Uhla jsem na stranu a Sasuke na mě nevěřícně pohlédl.
"Promiň... já nemůžu." Sklopila jsem zrak. Ne není to kvůli tomu, že se neumím líbat.
"No to mě podrž." Vykřikl kdosi zpoza křoví a vyskočil na cestu. "Takže jsem vyhrál!" Byl to ten blonďák ze včerejška a mě se přestávalo líbit, kam tohle všechno směřuje.
"Vyhrál?" Nechápala jsem. "Co? Vyhrál?"

"Tak tohle si užiju." Blonďák byl mírně podnapilý. Umí vůbec něco jiného než, že se opije? Asi ne. "Sasuke o sobě prohlašoval, že dokáže sbalit, každou, kterou si zamane a ..."
"Naruto sklapni, o tohle nejde..." Přerušil ho Sasuke, ale blonďák si stále vedl svou.
"A na tebe padlo šťastné číslo jedna."
"Jedna?" Opakovala jsem.
"Jo, Tady náš play-boy se vsadil, že tě sbalí a dostane tě do postele." Smál se a sedl si ve smíchu na zem.
"Takže, ... ty sis se mnou jen hrál? Šlo jen o přihlouplou sázku?" Měla jsem dělat abych se nerozbrečela.
"Ne prosím, tak to není, já..." Mluvil sklesle.
"Já ti chtěla věřit, ale zmýlila jsem se v tobě." Rozeběhla jsem pryč. Běžel za mnou a křičel ať počkám, že to není pravda, ale nemohla jsem mu věřit. Zklamal mě. Chtěla jsem domů.

"Co ti je?" Vypískla Karin, když mě uviděla celou ubrečenou. Jen jsem vyběhla nahoru po schodech a zamkla za sebou dveře od pokoje.
"Saky?" Karin klepala na dveře. "Co je ti?"
"Jdi pryč!" Zakřičela jsem. "Chci být sama!"
"Tak hele, je to taky můj pokoj." Páni a já už si myslela, že mě jde utěšovat. Neochotně jsem se zvedla a odemkla dveře.
Plácla jsem sebou na postel a snažila se před ní neplakat.
"Saky, co se děje." Její hlas zněl konejšivě a já měla potřebu se vykřičet.
"On, mi lhal. Byla jsem pro něj jen hloupá sázka!" Hlasitě jsem brečela do polštáře. Pohladila mě po vlasech.
"No tak klídek. Kdo?"
"Uchiha!" Její ruka na chvíli zkoprněla.
"Který Uchiha?"
"Ten mladší." Vzlykla jsem. "Proč znáš ho?"
"Bastard jeden." Zanadávala. "Říkala jsem mu ať tě nechá na pokoji, ale ten idiot ti prostě musel ublížit." Slyšela jsem správně opravdu je na mě hodná a zastává se mě?
"Cože?"
"To nic. Neboj já už se o něj postarám. A teď si odpočiň jo?"
"Hm..."

Celé dva týdny jsem se Sasukemu snažila vyhnout a nemluvit s ním. Ale pokaždé mě nějak našel a já mu stejně, jako předtím zmizela rychleji než se stihl pořádně omluvit.
Byl zrovna tělocvik a já zůstala v šatně poslední. Nechtěla jsem aby mě chytil někde na chodbě a naschvál jsem se převlékala pomalu.
"To už se přede mnou shováváš i tady?" Ozvalo se ode dveří.
Prudce jsem se otočila ke dveřím. "Sas... Sasuke? Co tu děláš?" Zakryla jsem si trikem na tělocvik spodní část těla. Sice jsem měla spodní prádlo, ale styděla jsem se před ním.
Přešel ke mně a opřel se jednou rukou o skřínku vedle mé hlavy. "Proč se přede mnou utíkáš?"
Sklopila jsem hlavu. "Lhal si mi."
"Ne prosím, to neříkej."
"Popíráš sázku?" Zvedla jsem hlavu a vzdorovitě jsem mu pohlédla do očí.
"Ne. Nepopírám, ale ty si s tou sázkou neměla nic společného. Naruto všechno špatně pochopil."
"Ale, jak ti mám věřit? Proč bych ti vlastně vůbec měla věřit." Vykřikla jsem. Tak moc jsem mu chtěla věřit a přála jsem si aby mě přesvědčil, že mluví pravdu.
"Protože,..." Zasekl se. Poodstoupil ode mně, ale jen na malý kousek a dotkl se mé paže. Jen lehce sklouzl prsty po mé kůži a pak nechal ruku volně klesnout podél těla. "... tě... MILUJI."
Hleděla jsem mu zpříma do očí.
Má ledová maska pod jeho láskyplným pohledem roztála. Usmála jsem se.
Pomalu se ke mně přiblížil a položil mi ruce zlehka kolem pasu. Chvíli váhal, ale nakonec naše rty spojil nádherný polibek, plný lásky.
"Taky tě miluji." Zamumlala jsem, když se ode mně na chvíli odtrhl. Usmál se a znovu mě políbil.
A já mu věřila.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jakou Povídku Mám Urychleně Začít Psát

Crazy Princesses From Konoha 62.2% (46)
Magic Twins 5.4% (4)
Kluk Snů 4.1% (3)
Zamilovaná 9.5% (7)
Far Far Away 6.8% (5)
Zakázané Ovoce 5.4% (4)
Překonej Svůj Strach 6.8% (5)

Komentáře

1 Lívia Lívia | Web | 16. prosince 2009 v 14:49 | Reagovat

Dakujem napísala som dalšiu časť sorry za chybi opravím ich neskôr :D snad sa ti bude lúbiť :-|  :-)

2 saya14 saya14 | E-mail | 16. prosince 2009 v 21:29 | Reagovat

vynikajuceee :))

3 nanachan nanachan | Web | 18. prosince 2009 v 14:26 | Reagovat

OMGG , uzasneeeeee XDD, uzasneeee, proste nnemam slov - arigatooooooooooooooooooooooooooooo XDDD

4 Tarei Tarei | E-mail | Web | 26. září 2010 v 23:07 | Reagovat

krásá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama