Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

I am Dancing

30. listopadu 2009 v 22:52 | RJblogis |  Kraťasy
Tak další taková blbinka. Příště už opravdu budu psát další dílky, ale když mě vždycky napadne nějaká jednodílové story a musím jí prostě napsat. Tak se omlouvám. Snad nevadí, že píšu zase další jednodílovku. Tak ať se vám líbí.


I Am Dancing

Tanec byl můj život a splněným snem. Ale můj sen se mi rozpadl v den, kdy se konala ta nejúžasnější událost v mém životě, která byla bohužel poslední.


Celý sál byl zaplněný tančícími páry a na tribunách podél parketu šuměl nedočkavý dav diváků.
Sem tam probleskl fotoaparát. Atmosféra v sále byla v skutku vzrušující.
Celé tělo se mi chvělo napjetím a nedočkavostí. Stála jsem v zákulisí a čekala až vyvolají náš
pár - se startovním číslem dvacet pět - na parket.
"Tréma?" Ozvalo se mi těsně u ucha.
Lehce jsem se pousmála a pustila lem svých šatů. "Já a tréma?" Pohlédla jsem Sasukemu -
mému tanečnímu partnerovi - do očí. "to nejde dohromady."
"Jako vždy." Okomentoval to s nepatrným úšklebkem.
Lehce mě objal jednou rukou kolem pasu. Cítila jsem, jak se chvěje, ale komentářů jsem se raději vyvarovala. Moc dobře jsem věděla, e má trému. Pokaždé, když se snažil vtipkovat na mou adresu, byl nervózní, ale nechtěl to dávat znát. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se mu zachvěl spodní ret, když se snažil uklidnit hlubokým nádechem. Věděla jsem, že jakékoli uklidňující slovo by mu akorát přitížilo. Nezbylo mi nic jiného, než se spolehnout na jeho taneční schopnosti.
Na malý okamžik jsem myšlenkami zabloudila k našemu poslednímu tréninku. "Raz, dva, tři,
čtyř a ... Sasuke! Tu otočku znovu. Chápu, že je to trochu náročnější, ale tady půjde o všechno! ..." Když jsem na něj křičela, vypadal sklesle, ale muselo to být perfektní. "Tak znovu. Raz, dva..."
Nechala jsem trénink tréninkem a vrátila se myšlenkami zpět na mistrovství do tanečního
sálu. Dotkla jsem se jeho ruky, teď už podél jeho těla, a stiskla ji. Pohlédl na mě a oplatil stisk mé ruky.
Nejhorší na tom všem bylo, že čísla párů volali náhodně. Nebylo ani divu, že byl Sasuke
nervózní. Ale najednou jsem začala pochybovat, né o Sasukem, ale o sobě. "Co když to celou dobu dělal Sasuke dobře a já to kazila?" Potřásla jsem hlavou. Hloupost. "Dělám to dobře, za to, že ztrácím sebedůvěru může tréma. Ale stejně. Nemívám trému."
"A nyní!" Ozvalo se z malého pódia. m"se nám představí taneční pár z malého města jménem
Konoha," Svaly se mi napjaly a srdce mi začalo divoce tlouct. "s pořadovým číslem dvacet pět."
Sasuke na mě pohlédl. Vypadal nervóznější než předtím, ale musel na tom být lépe něž já.
Ano, lépe, protože já se cítila, jako bych se nemohla ani pohnout. Jako bych ani neměla nohy, ale cosi mě přinutilo dát se do pohybu. Společně jsme vkročili na parket. Cítila jsem, jak všechny pohledy spočívaly na nás.
Postavili jsme se doprostřed osvětleného parketu a zaujali taneční pózu. Jak nevyslovitelně
mi bušilo srdce. Měla jsem pocit, že se pozvracím.
Když začala hrát hudba a naše těla se dala do ladných pohybů valcu, nechtěla jsem nic
jiného než aby byl konec skladby. Bylo mi opravdu špatně a myšlenkami jsem byla někde u studeného obkladu na čelo a teplého čaje. Při první otočce se mi zatočila hlava a na malou chvíli mi z obličeje zmizel můj roky cvičený úsměv. Pohlédla jsem na Sasukeho a znovu se mi koutky úst roztáhly do učeného úsměvu.
Sasukeho pohled by ustaraný a říkal mi: "co-se-to-s-tebou-děje-?" ale teď nebyl čas na
ustarané pohledy, jelikož se blížila ona osudná pasáž s otočkou. "Raz, dva, tři..." Přeříkávala jsem si v duchu, ale bylo mi to na nic, jak se při otočce ukázalo.
Skončila jsem na opačném konci než Sasuke a naše pohledy se na malý okamžik střetly.
Museli jsme zaimprovizovat a zbytek tance dotančili, tak jak to bylo secvičeno.
Hudba přestala hrát a já skončila v Sasukeho náruči, jako bych omdlela. Sálem se roznesl
potlesk a uznalé pískání diváků. Hlavou mi prolétla scéna s otočkou. "Už zase to zkazil. Teď dostaneme málo bodů." Říkala jsem si v myšlenkách, když jsme se společně klaněli všem zde přítomným. Poslední úklon a... Zatočila se mi hlava. Už zase. Před očima jsem měla náhle černo.

Nade mnou se skláněl Sasuke a naše trenérka. Oba měli v obličeji ustarané výrazy, ale
jakmile zpozorovali, že se probírám k vědomí, ihned se jim koutky úst roztáhly do úsměvu, který naznačoval velkou úlevu. "C... Co se stalo?" Zamumlala jsem a prohlížela si strop naší šatny.
"Omdlela jsi." Dostalo se mi odpovědi z Tenniných úst. "Je ti dobře?" Ptala se. "Jo je, ale...
jak to?" Nechápala jsem. Nešlo mi do hlavy, jak se to mohlo stát.
Ten si odkašlala. "Hm, Sasuke mě informoval o tvém dnešním jídelníčku." Zatvářila se přísně
a pomalu mě vytáhla do sedu. "Vysvětlíš mi to?" Hrklo ve mně. "No?" Zdůraznila. Mlčky jsem pohlédla na Sasukeho a zlostně jsem přimhouřila oči. "Víš vůbec, co všechno se mohlo stát? Několikrát jsem ti před vystoupením říkala ať se najíš a hlavně napiješ. Je mi líto, ale dnes už tě na parket nepustím."
Okamžitě jsem zareagovala. "Ale Ten! To nemůžeš." Vykřikla jsem. Ten se zvedla. "Můžu
mladá slečno. A ty se teď zůstaneš tady dokud se nevrátím." Už jsem chtěla něco říci, ale Ten mě zarazila. "Mé poslední slovo." Otočila se na podpatku a zamířila pryč.
Asi vteřinu jsem byla zticha, než se to stalo. Všechen ten stres, únava a zloba, ve mně
najednou explodovaly a já už se neudržela. "Proč!" Sasuke na mě nechápavě pohlédl. "Musel si jí to říkat?" Křičela jsem na něj a on jen seděla a poslouchal. "Teď už nemůžu soutěžit. Ale je to jedno. Stejně si to už pokazil při našem vystoupení. I přesto, že jsme to trénovali si to musel zkazit? Ty..."
"Dost!" Překřičel mě a postavil se. Vypadalo to, že bojoval sám se sebou. "Přestaň na mě
křičet." Pohlédl na mě. V jeho očích bylo něco, co v nich doposud nebylo, něcco... "Myslíš si, že já dělám všechny ty chyby, které na mě svaluješ? To jsi na omylu. To ty si dělala všechno špatně. Pořád si myslela jen na sebe a ostatní ti byli ukradení. Myslel jsem si, že jsi jiná. Ale spletl jsem se. Ty... Ty jsi ten nejhorší člověk na tomto světě!"
Do očí se mi nahrnuly slzy. Bylo toho na mě už moc. Musela jsem pryč. Vypadnout odsud.
Hlavně kvůli těm jeho očím. Sledovaly mě. Pryč! Musela jsem PRYČ!
Vyběhla jsem ze šatny a zamířila ke schodišti. Vyběhl za mnou. Slyšela jsem, jak na za mnou
volá, ale já jsem běžela ke schodišti. Pryč od toho všeho. Ale to byla ta největší chyba, kterou jsem kdy udělala. Běžela jsem po schodech a najednou se mi zlomil podpatek u mých střevíců. Slyšela jsem ještě, jak Sasuke bezmocně křičí "Nééé!!!" a pak se kolem mně rozlila tma. Nic.
Všude kolem mě, byla tma. Nevěděla jsem, co se stalo ani kde jsem teď, ale napadaly mě jen
dvě možnost: něco se mi stalo a pravděpodobně jsem... mrtvá. Zničeho nic mě jakási síla začala tahat pryč. Pryč z té tmy, ale kam, to jsem nevěděla.
Pomalu jsem otevřela oči, ale jen na malou škvírku a zase je zavřela. Ostré bílé světlo mi
nedovolilo nechat je otevřené moc dlouho. Chvíly jsem jen tak mhouřila oči. Bolelo mě celé tělo a já se nemohla ani pohnout. Zkusmo jsem zahýbala prsty na rukou. Podařilo se mi zvednout celou ruku, ale ta po krátké chvilce spadla dolů na něco... lidského? Opatrně jsem pootočila hlavu a zaostřila na černovlasou hlavu spočívající na mé posteli. "Sasuke?" Zašeptala jsem. Zdálo se, že spal. Zvedla jsem svou napůl fungující ruku a chtěla ho pohladit. Jenže má ruka vcelku tvrdě dopadla na jeho hlavu. Zvedl se pomalu do sedu a zaměřil svůj pohled na mě.
"Sakuro?" Pousmála jsem se. "Je ti dobře?" I po tom všem se ke mně dokáže chovat tak
hezky. Pokývala jsem hlavou. "Co se stalo?" Sasukemu se z tváře vytratil úsměv. "No víš, jak si utíkala ze schodů, uklouzla si a..." Zasekl se. "Co? Dopověz to?" "Uklouzla si a... při tom pádu... sis..." "Sasuke prosím. Musím to vědět. Dříve nebo později se to dovím od doktorů." Naléhala jsem. "Na levé noze se ti natrhl sval a..." Věděla jsem, co řekne teď, ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Nic na světě mě od mého snu nesmí oddělit. "Už ..." Bylo vidět, že se mu to neříká zrovna lehce, ale já to musela slyšet abych tomu uvěřila. "... nikdy nebudeš moci ... tančit." A bylo to tady. Celý svět se mi zhroutil v jeden jediný okamžik a já ztratila chuť žít, všeho nechat a ... umřít. "Je mi to líto Sakuro..." Nechal větu jen tak vyznít do ztracena a sklopil hlavu.
Z očí mi tekly slzy a pomalu sjížděly v malých potůčcích na bílý nemocniční polštář. "Mně
taky... mně taky..." Pohlédl na mě. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Všechnu vinu jsem připisovala jemu bez ohledu na to, jak moc byl z toho špatný. "Běž pryč." "Omlouvám se Sakuro..." "Neomlouvej se. Teď už je to stejně jedno." Zvedl se jako uzlíček neštěstí a pomalu odcházel. Teprve až když zapadly dveře do rámu, tak mají, jsem si uvědomila, že to nebyla jeho chyba, ale prostě jsem jen byla ve špatnou chvíli na špatném místě. A že jsem to byla vždycky já kdo dělal chyby a neuměl si je připustit, přičemž jsem je házela na druhé, bez ohledu na to, jak moc jim to ubližovalo. A on byl vždy ten, kdo se mě zastal a byl mi oporou, ale já si nedokázala všimnout toho, co všechno pro mě dělal. Bohužel jsem si to uvědomila moc pozdě a Sasuke byl pryč.
Jenže teď jsem už nehodlala udělat další chybu. Teď už ne. Musela jsem za ním bez ohledu
na to v jakém jsem stavu. S velkými bolestmi jsem se posadila a sáhla pro ledabyle pohozené berle u mé postele. Všechno mě bolelo, ale já musela za ním a říct mu tu nejdůležitější věc na světě, kterou jsem mu měla říct už dávno. Zapřela jsem se do berlí a co nejrychleji to šlo, jsem se dobelhala ke dveřím. Otevřela jsem je a doslova vypadla na chodbu. Mé svaly poháněla nějaká zvláštní síla a já se držela na své zdravé noze o berlích. "Sasuke!" Volala jsem jeho jméno a kolemjdoucí na mě zírali s otevřenou pusou. "Sasuke!" Vykřikla jsem, ale on nikde. Snažila jsem se běžet, ale berle a noha mi to jaksi nedovolovaly.
A pak jsem ho uviděla. Loučil se s nějakou sestřičkou a už byl skoro pryč. "Sááááásukééé!"
Pustila jsem berle na zem a rozeběhla se. Má levá noha mi můj pokus o útěk od věčné rehabilitace nedovolila a já se s výkřikem zhroutila na zem. "Sakuro?!" Zavolal za mnou a rychlým během se ke mně rozeběhl.
Svými svalnatými, ale přesto jemnými pažemi si mě přivinul na hruď a hladil mě po vlasech.
"Co, to děláš?" "Já, musela za tebou." Vydechla jsem a odtáhla se, i když nerada, od jeho propracované hrudi. Zadívala jsem se do jeho uhlově černých očí. "Řekneš mi to až potom?" "Proč? Neodcházej, prosím!" Usmál se. "Pomůžu ti na pokoj ano?" Ulevilo se mi. "Dobře."
Pomohl mi na pokoj a zavřel za námi dveře. Stále jsem se držela jeho krku a nechtěla se ho za žádnou cenu pustit. "Sakuro, ... měla by si odpočívat." "Jen jeden tanec. Alespoň naposledy." Neviděla jsem jak se zatvářil, ale po chvilce váhání mi své paže ovinul kolem pasu a pevně mě držel, čímž mi vlastně pomáhal od bolesti. "Saky? Víš, moc mě to mrzí..." Zarazila jsem ho. "A za co se omlouváš? Za mé chyby? To já se omlouvám. Promiň." Nic na to neřekl a kolébal se se mnou ve velmi pomalém tempu dál. "Chtěla jsem ti říci, tam na chodbě... " Odmlčela jsem se a chtěla pokračovat. Ale zabránil mi v tom jeho nádherný polibek. Odtrhl se ode mně, ale já zůstala ve stejné pozici, jak mě políbil. Nechala jsem zavřené oči a pusu mírně našpulenou. Pak má ústa zformovaly ta nejdůležitější a nejkrásnější slova na světě. "Miluji tě..." Jemně se otřel svými rty o ty mé a do ucha mi zašeptal: "Miluji tě...", jako ozvěna. Znovu jsme se políbili a v tu chvíli jsem mohla říci, že "Tančím..."


Jak jsem psala bylo to krátké no. A snad to i k něčemu bylo.
Coments Please XD
Ráďuše
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo - tvoje SB ;) Koizumi Michiyo - tvoje SB ;) | Web | 1. prosince 2009 v 14:04 | Reagovat

Nádhernýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-D

2 Šárka Šárka | 1. prosince 2009 v 17:13 | Reagovat

Povedený ! Fakt jsem opět ,,hltala,, každý slovo :-). Pěkný !

3 Lívia Lívia | Web | 1. prosince 2009 v 18:51 | Reagovat

Dakujem za pochvalu :D no hej je dobrý :-P

4 Lívia Lívia | Web | 1. prosince 2009 v 19:00 | Reagovat

Dakujem ale má už dieťa :-P

5 Lívia Lívia | Web | 1. prosince 2009 v 19:00 | Reagovat

Pravda niektorí sú sexi :D  :D  :-P  :-D

6 saya14 saya14 | E-mail | 1. prosince 2009 v 21:37 | Reagovat

jeej to bolo kraasne =D

7 Lívia Lívia | Web | 2. prosince 2009 v 10:30 | Reagovat

Daniel je zlatý toje fakt :D

8 mia mia | 2. prosince 2009 v 15:35 | Reagovat

krasa :-D  :-D

9 Lívia Lívia | Web | 5. prosince 2009 v 20:08 | Reagovat

Ahoj moja možno nejaké budú poviedky :-P

10 Lívia Lívia | Web | 5. prosince 2009 v 20:09 | Reagovat

Dobrú noc :-)

11 Lívia Lívia | Web | 6. prosince 2009 v 12:49 | Reagovat

Dakujem za pochvalu :D  :D

12 Kata Nakyama Kata Nakyama | Web | 14. prosince 2009 v 15:11 | Reagovat

jéééééééééééééééééééééééé-ééé O_O  :D

13 amik amik | 9. října 2011 v 15:46 | Reagovat

mááááááááááááádhera,nej povídka jakou jsem kdy četla! O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama