Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Magic Twins - 2

10. června 2009 v 6:34 | RJblogis |  Na díly
Tak napsala jsem druhý dílek Magic Twins, je to trochu kratší, ale učení je přednější, tak se omlouvám. Pořád se ptáte na Crazy Princesses from Konoha. Zatím píšu třetí díl, ale musím ho ještě pořádně dokončit, tak mějte prosím strpení. Mocinky děkuju Ráďuše


V lese je celkem tma, ale co, přece se nepočůrám strachy. Půjdu hezky po silnici až k jezeru, jen doufám, že se holky v tom autě nepodělaj strachy, protože jestli jo, tak do toho auta už nikdy nevlezu. Začíná trochu přituhovat a do toho všeho se stmívá. V hlavě se mi promítají různé horory o upírech a masovejch vrazích. Co když mě někdo přepadne a zabije mě. Zase se ozývá mé vystrašené druhé já. Jestli nad tímhle budu přemýšlet ještě chvíli, asi se strachy počůám. Tak si to představte, jdu sama po silnici, lesem ve kterým je tma jak v pytli..... "Ne už dost. Na tohle myslet nebudu." Řeknu potichu a potřesu hlavou abych zahnala výplody mý fantazie a zaposlouchám se do nočního ticha. Jak strašidelný nic neslyšet. Moment co je to za zvuk, to je auto? Ohlédnu se do zadu a opravdu, světlo reflektorů prozrazuje přijíždějící auto. Né jedno, ale rovnou dvě auta. Za deset sekund umně zastaví obě auta. U prvního auta se otevřou dveře. Cože? No to snad ne, proč zrovna on. "Copak, děláš takhle pozdě sama v lese? Zabloudila si snad?" ÁÁÁÁÁ, ucpěte mi někdo uši, nebo se zblázním. "Hej, Sakuro! Auto už je OK." Křikne na mě Lis z okna jejího auta. Nejspíš jí ho opravil Uchiha. "To je super Lis." Odpovím a nastoupím k Lis do auta.

"Áh, kolik je hodin." Zeptám se a svalím se na postel. "Půl desátý." Odpoví mi Charlie a hodí svoje věci do otevřené skříně. "Jsem fakt unavená." Prohlásím a dlouze zívnu. A kdo by nebyl unavenej, když ujdete nejmíň tři kilometry, téměř v noci a v zimě, po silnici v lese. "Ani se ti nedivím. Ujít takovou dálku a pak zjistit, že to bylo úplně zbytečný." Prohodí, jakoby nic Charlie a dál se věnuje svm věcem. "Hm." Zabručíma zvednu se z postele. Půjdu se trochu provětrat ven. Jsem sice unavená, ale čerstvý vzduch prostě potřebuju. Né, že by v chatě bylo dusno, ale jak tu nikdo přes zimu nebyl, je tu cítit takový ten zatuchlý vzduch. Téměř neslyšně vyjdu z pokoje a zamířím dolů po schodech. Všichni si nejspíš ještě vybalujou věci, no podle toho jaký maj kufry to vybalování zabere asi tak čtvrt hodiny. Vyjdu ven a zamířím k jezeru. Tady u jezera je takovej malej kemp, ve kterým jsou soukromý chaty bohatejch lidí, stejně jako jsou Lisiny rodiče. Kemp pro...., jak to říct, né moc bohatý lidi je na druhé straně jezera. Zrovna procházím kolem skokanského můstku(: do vody samozřejmě :) a v tom zašustí křoví. Co to je? Ohlédnu se a ... Nic. Možná to ylo nějaké drobné zvíře. Otočím se a jdu dál a .... Zase, už zase slyším to šustění, skoro jako by tam někdo byl. Ohlédnu se. Zorničky se mi rozšíří strachem a zrychlý se mi tep. Předemnou stojí postava v dlouhém černém plášti. Co mám dělat. Co mám dělat. Utíkat? Dobrej nápad, ale nemůžu se ani hnout. Nohy mám jako ze dřeva. Dotyčný se ke mně přibližuje a říká: "Pojď se mnou." Pojď se mnou? Kam? Ne, ne ať se ke mně nepřibližuje. Je odemně už jenom půl metru vztahuje ke mně ruku a dotkne se mého ramene. To mě probere z mého zkoprnělého stavu a začnu křičet. Nohy mi povolí a začnu utíkat. Utíkám sotva deset metrů, když v tom do někoho vrazím a slítnu na zem. "Au." Syknu a postavím se na nohy. Podívám se do koho jsem to vrazila. "Co tady tak ječíš?" Řekne dotyčný a pobaveně se na mě podívá. Zase on. Uchiha. Vystrašeně se podívám za sebe. Nikde nikdo, že by to byl jen výplod mé fantazie? Otočím se zpět na Uchihu. Nejde si nevšimnout, jak se přemáhá, aby neprasknul smíchy. "Co se tak ksychtíš." Řeknu a odcházím pryč. Nachvíli se zastavím, uvědomuju si, že tou samou cestou jít nechci, né, že bych se bála, ale... No dobře mám trochu strach, ale.... Jó fajn mám strašnej strach. Otočím se zpět na Uchihu, který tam pořád stojí jako solnej sloup a kouká na mě. "Co je ty Viktorko. bojíš se snad?" Řekne a ušklíbne se. Chvilku na něj jen tak koukám, protože mám vážně strach, ale pak se odhodlám na pár slov. "Ne nemám strach, jen....." Odmlčím se, žádný kloudný slovo mě teď nenapadá. Zase se ušklíbne. "To je dobrý, každej se něčeho bojí." Přejde ke mně a dá mi ruku kolem ramen. Normálně bych mu za to jednu flákla, ale díky strachu se dokážu ovládat. "Děláš si ze mně srandu viď? jako vždycky, ale já jsem tam vážně něco viděla." Řeknu mu zcela vážně. Uchiha se zatváří, jako kdyby něco provedl. "Á tak to se omlouvám." Řekne s hranou lítostí v hlase. " Když se tam bojíš jít sama, půjdu s tebou." Cože? Co to zase zkouší. Takhle se normálně nechová. Co když je on, ten v tom plášti. Ale.... ne to nemůže být on. Nikdo na světě není tak rychlý, aby ze sebe shodil plášť a předběhl vás o dvacet metrů během deseti sekund. Potřepu hlavou, abych zahnala tu myšlenku a spolešně s Uchihou se vydám k Lissině chatě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 saya14 saya14 | E-mail | 13. června 2009 v 19:07 | Reagovat

bol to on?? rychlooo dalej =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama