Sunset Sons - Somewhere Maybe
Mumfor&Sons - Ditmas
Phillip Phillips - Wicked Game

Úvaha 1

3. června 2016 v 14:32 | Ráďuše |  Úvahy

Chováme se v tomhle světě, jako bychom si ani nebyly vědomi faktu, že jednoho dne už tu nebudeme a zemřeme. A nevědomky po sobě nic nezanecháváme, jen užíváme radosti a štěstí. Říkají, když se přestanete zabývat špatnými věcmi, špatnými lidmi, katastrofami, vším špatným, co existuje, budete mít šťastný život. Ale jak někdo může být takový sobec a ignorant a dokonale opomíjet fakt, že jednoho dne jistojistě umře a nic po sobě nezanechá, tedy kromě nerozložitelného odpadu a svých potomků. Prý se nemáme smrti bát, ale to přeci neznamená, úplně ji vytěsnit ze svého života a žít, a užívat si, jako bychom nikdy neumírali a nikdy nás nedostihly žádné problémy, které tak blahosklonně odkládáme dalším generacím vzdáleně existujícím někde v budoucnu. Stejně tak ale jsme schopni, jak vytěsnit vědomí konečného života z hlavy, tak říct, že nemá cenu se zabývat nějakými pesimistickými závěry, vždyť na ty může dojít až za spoustu let a to už přeci můžeme být dávno mrtví. S neskrývaným a přitom nevysloveným pokrytectvím a ignorantstvím přenecháváme stále ještě řešitelné vzdálené době a našim vzdáleným příbuzným. Říká se, že člověk má raději své děti, než sám sebe, že pro ně udělá cokoli, aby byly šťastné. Když jim ale vědomky nevědomky ponecháváme takový úkol, aby za nás řešily naše problémy, máme je stále raději, než sebe? Spoléháme snad na to, že takový úkol půjde odkládat donekonečna, nebo, že ho prostě někdo vyřeší - Ale proč my? Jsou to přeci problémy i ostatních? Zkrátka budeme doufat, že se toho někdo ujme a všechno se krásně vyřeší. Hlavně, když to řešitel pokazí, ať víme, komu vynadat. Ještě, že jsme se do toho nepouštěli my sami, že?

Ve světě, kde se neumírá,
nikdo se nesnaží, po starostech nebaží,
špatným se nezaobírá,
nestará se, nezajímá,
Nikoho to nedojímá.


Vlastní štěstí je jen maska ignorace skutečného, pokrytectví a sobeckých činů - málokdo dnes pocítí Skutečné štěstí

Menší úvaha o tom, jak přemýšlím ve chvílích, kdy mě lidi dokonale zabíjí kritickými pohledy s podtóny ujišťování mě, jak trapně agresivně jsem zapálená do řešení problémů, které kolem mě ve skutečnosti ani neprojdou. Jsem Realista s podtóny pesimismu a drceného pozitivismu. Optimismus mám u zadní kapsy kalhot a doufám, že mé zoufalstní nikdy nepropokne v takou míru pandemie, že si ho nikdy nebudu muset nalepit na čelo.
 

Dýmový opar

17. září 2015 v 10:42 | Ráďuše |  Kraťasy
Pidi povídka na téma cigareta. Spíš takový obrázek, než povídka a k tomu krátká báseň s názvem "Dým".

Cigaretu drží jako někdo, kdo ji předtím nikdy v životě nedržel. Vypadá možná trochu groteskně a dokonce mi přijde, že snad i docela zuboženě. Kolem ní, jako by svět byl malý a šedý. Možná se mi to zdá kvůli vznášejícímu se dýmu kolem ní. Rotřesenou rukou vkládá na krátkou chvíli cigaretu mezi svraštělé rty, aby mohla do svých křehkých plic vtáhnout notnou dávku nikotinu, tabáku a zbytkové neviditelné hmoty. Kouř se mi valí k nosu.
Na zastávce tramvaje číslo osmnáct zjevně nikdo nevyhledává společnost klidného postávání pasivních kuřáků. Všude kolem je slyšet je vdechování a vydechování dýmu, možná, když pozrně poslouchám, i praskání hořícího tabáku. Všichni tiše solidarizují s dehtovým oparem, který se pomalu a nenápadně vsakuje mezi vlákna našeho oblečení a tiše se vkrádá do našich plic.

Zvolna stoupá,
ve větru se vlní
ta rozplývavá dáma.
Na úsměv není skoupá,
všem lidem klidně kyne dlaní.
Plíce dehtem se plní.

Inspirováno Prahou. Doufám, že se líbilo.

Pošmourný dopoledne

15. září 2015 v 9:26 | Ráďuše |  Deník
Ačkoli je dneska ošklivo jak v Narnii, mám docela dobrou náladu. Včera ve škole jsme dělali vlastně úplný prd. Děláme pořád to samý. Až na teorie, který bychom se klidně mohli učit doma, ale to nikoho, kdo nařídil povinnou pravidelnou docházku, nezajímá. K dobrý náladě mi pomáhá taky vonná svíčka, kterou jsem si včera koupila. Jenže jsem zapomně na sirky, a tak voní jen na půl. Chystám se teď nahoru na pražský arkády koupit si sirky a nějaký maso na tortilly. Takže budu mít dobrej oběd. A řekla jsem si, že když je dneska tak ošklivo, že se hodím jednu báseň, co jsem napsala úplně zčista jasna. Doufám, že se bude líbit. Začalo to tím, že jsem si broukala melodii a zpívala slova, která mi přišla na jazyk. Takže je to, dá se říct, spíš písnička. Ale jako báseň se mi líbí víc :)

Ptá se, co mu dá,
Země, která umírá.
Prázdno v srdci má,
pohled k nebi upírá.

Zoufale se ptá,
zda sílu ještě má,
všemu vzdorovat,
a sobě něžně lhát,
o tom, že má se rád,
že umí milovat.

Dřív, než padne noc,
volá o pomoc.
A pak tiše spí,
Víc už nepoví.
 


Poslední den prázdnin

31. srpna 2015 v 11:59 | Ráďuše |  OznamXD
Poslední dobou s těmi oznamy trochu přeháním. Vlastně sjem zase nic nenapsala a jen oznamuji denní zážitky a poznatky. Poznatke jedna: zítra jedu na zápis do Prahy a od úterý jsem ve škole. Ráno hend na 7:10. To bude pěkná darda vzhledem k tomu, že jsem celé prázdniny vstávala někdy kolem deváté.
Tak jo. Jen krátká zpráva o tom, co dělám: balím, přemýšlím a zařizuji.
Dneska něco možá napíšu. Mám takový nápad na drobnou povídku a taky něco většího, ale to si schovám pro příště.
To je asi všechno.
Hezký poslední den prázdnin.

Budu asi zubní technik

14. srpna 2015 v 16:34 | Ráďuše |  Deník
Důvod mojí totální, ale totální absence, byla moje nechuť cokoli psát z jistého a prostého důvodu. Protože jsem nevěděla, co budu dělat. Víte, taková ta situace s mojí školou, Literární akademií, se tak trochu pokazila a já si musela hledat novou školu. Načež jsem zjistila, že se mi docela líbí modelovat zuby a kreslit protézy. Dva roky literatury a bude ze mě, možná, zubní technik. Na LA se řeší akreditace, ale moc do toho nikdo nevidí. Nevíme, zda se škola znovu otevře. Byla by škoda nedodělat, to co jsme začali. Ale znáte to, život je život a překážky jsou k němu přirostlý jak bradavice k nosu.
Nuže, moje totální vyčerpanost mě dovedla k názoru, že si nejspíš pořídím latinský slovník a naučím se něco dopředu, abych nezaostávala za studenty, kteří byli na střední (zubní technik) a už se takové věci učili. Stejně se nedokážu úplně pochopit, proč jsem se proto rozhodla. Nakonec asi proto, že mě vybrali jako desátou ze sta a více. Docela jsem koukala. Na to, že jsem zub z keraplastu modelovala hrotem propisky, to je docela slušný výkon - i když za ten moc bodů nebylo, přeci jen, nožík by byl lepší (jenže to bych nebyl já, abych neposlouchala při zadání: "Zde máte modelovací nožíky...")
Tramtadadá! Zde jsem: vyčerpaná, unavená, z tábora jako dozor přivežená, čtyřicítkovým horkem usmažená, naštvaná a ke konvertování k buddhismu od svého věčného vzteku odhodlaná.
Taky jsem si říkala, co říkáte na Boruto Gaiden: Jestli teda Naruta ještě někdo sledujete: Podle mě vcelku dobrý. jsem ráda, že je Naruto zpátky. Nutí mě to se trochu usmát a přemýšlím o psaní něčeho vlastního. Nejspíš něco ne tak morbidního jako moje předchozí prázdninové imaginace ohledně pana jednatele Doležala na bývalé Lit. akademii. Asi napíšu něco zamilovaného. Nevím, možná něco o zubech :D
Přeji krásné srpnové pařáčky a nekonečné volno prázdnin!
Budu zpět!

Němý film - Píseň prasklého zvonu

20. února 2015 v 12:00 | Ráďuše |  Kraťasy
Další kousek mé práce. Scénář k němému filmu, ve kterém fyzické postavy lidí dostávají některé vlatsnosti zvířat. Destrukce společnosti a naprosté převrácení směru lidského způsobu života. V závorce jsou detailní záběry a činnost postav, kurzívou zvuky. Komentujte, ptejte se, kdokoli, cokoli :) Ať se čte dobře.

POSTAVY

ČERVENKA: Červenka je muž oblečený do šedomodrého fraku. Frak má úplně děravý a otrhaný. Na hlavě má jasně červený klobouk a kolem krku stejně červenou kravatu. Své pocity a nálady dává najevo prostřednictvím pohybu klobouku a taháním se za kravatu. Když má strach zatahá se za kravatu a stáhne její uzel blíže ke krku. Když je zvědavý posune klobouk z čela. Když neví, co dělat, tahá se za kravatu a zároveň se škrábe navrchu klobouku. Červenka je bosý.
HOLUB: Holub je muž v barevném lesklém saku. Je přítelem červenky. Každých pět minut zvedne ruce nad hlavu a mává jimi zhruba po dobu deseti vteřin. Holub má kolíbavou chůzi. Holub je bosý.
ŠKRPÁL: Ušmudlaný, hnědý kdosi. Je děravý. Sedí na lavici a nehýbe se. Vyplazuje na každého jazyk. Škrpál se s Červenkou a Holubem nezná. Škrpál je pro ně někdo nový.

Stagnace

18. února 2015 v 10:31 | Ráďuše |  Kraťasy
Je to skoro neuvěřitené, ale rok jsem na tento malý zapdlý blog, přiznám se, docela prděla. Dost se diví, že jsemodhodlaná v tom pokračovat, ale co bych neudělala pro podpoření vlatsního kreativního kanálu. Nějak to oživit musím, nemůžu to nechat jen tak stát. A tak vám sem přidávám povídku s názvem stagnace, což je docela situaci odpovídající kousek. Díky všem, kdo sem dorazíte a těm, kteří zanechají komentář :)

Je poledne. Parno, horko, prach se zvedá a víří ve vzduchu, rozdmýchávají ho lidské kroky. Smog proplouvá štrůdlem aut na hlavní třídě. Vítr ani nezafouká. Jako každé poledne sedím v kavárně na rohu hlavní třídy a čtyřicáté osmé. Je to rušné místo, není tu slyšet vlastních myšlenek. Pozvednu hrnek s horkou kávou ke rtům. Sotva se jich dotkne tmavá, silně vonící tekutina, zastavím se. Můj pohyb je čímsi omezen, postrádá trajektorii, jako by vyprchal. Pohnu tedy rty dopředu, dotýkám se kávy, ale cítím, že není horká, její teplo se vytratilo. Odtáhnu se, upustím hrnek, nerozlije se. Visí ve vzduchu, pevně a nehnutě.
Rozostřím pohled na hrnek, zaujme mě něco jiného. Všechno, a všichni kolem jsou zamrzlí. Mohu se hýbat. Vstávám od stolu trochu nemotorně, židle nejde odsunout, je pevně přilepena k zemi. Ústa mám v úžasu i v úleku - ale ne ve strachu či ve zmatení - pootevřená a dýchám vzduch, který nemá žádné teplo, neproudí a když ho vdechnu nosem, nemá svou typickou vůni s příměsí smogu. Mám pocit, že se dusím prázdnem.

Nový vzhled

30. března 2014 v 12:56 | Ráďuše |  OznamXD
Jak jsem předtím říkala, udělám nový oblek blogu. Přemýšlela jsem nad barvou a tak jsem se pustila do zelenohnědé. Prosím vás: napište mi sem, jestli se to všem zobrazuje správně a taky názor, jestli se vám to líbí :) Díkes

Před očima tma

26. března 2014 v 9:33 | Ráďuše |  Kraťasy
Rozhodla jsem se, že budu na sebe hodná a udělám pro sebe a blog zase něco, co by nám prospělo. Napsala jsem povídku. Nečekané. Za chyby se omlouvám, doufám, že jich tam moc není. Každopádně si to užijte, protože vám to věnuji. Vám, těm, co sem ještě chodíte :)


V tý velký bílý chodbě bylo tolik lidí, že jsem si připadala, jako tísnící se sardinka v plechovce. Naproti mně seděl chrchlající chlápek, kterej byl příšerně rudej v obličeji. Vypadal asi jako humr na talíři. No vážně, jako by se měl každou chvíli udusit. Sakra, to ho nemůže někdo poklepat po zádech, nebo něco? Asi zápal plic, vydedukovala jsem si pro sebe. Hned vedle něj čekala ženská ve středním věku asi na to, až jí udělaj kontrolní rentgen, nebo sundaj sádru. Když jsem se tak dívala, došlo mi, že všichni okolo maj nějaký viditelný problémy se zdravím, kdežto já? Já tu seděla, bloumala kolem a čekala na bůh ví co. Přemýšlela jsem, co tu vůbec dělám.
"Vážně, není ti nic?" docela jasně si vybavuju sestřin ustaranej obličej, jak se nade mnou sklání. "Jsem naprosto v pořádku, neměj péči, asi jsem jen..." chvilku mi zabralo, než jsem byla schopná si úplně stoupnout, "Rychle vstala." zašklebila jsem se na ni s domněnkou, že se jedná o úsměv. Ani nevím, jak jsem se octla na zemi. V jednu chvíli stojím s hrnkem kafe v ruce a najednou jsem na zemi a slyším sestru, jak na mě vyděšeně volá. O pár dní později mě poslala na vyšetření do nemocnice-z donucení, podotýkám-a dneska jsem se stavila pro konečnou dedukci od lidí s nespočtem titulů před jménem. Bájo...

Stories

8. března 2014 v 16:17 | Ráďuše |  Knihovna

Kam dál